Procházka urnovým hájem mezi linoryty Karla Malíka

 
Zpěvák, skladatel, saxofonista, textař a muž řady dalších různých talentů (zejména však vůdčí osobnost kapely Echt!) Karel Malík na stará kolena poprvé vystavuje výsledky jedné z mnoha svých letitých aktivit – linoryty. Historicky první možnost vidět na pět desítek jeho děl nejen při listováním některou z jeho tří dosud vydaných knížek, ale přímo v terénu, mají ctitelé undergroundového veterána v jednom ze sálů Městského společenského domu v Kolíně až do poloviny října.
 
 
Proč vystavuješ zrovna v Kolíně?
Tenhle kulturní dům vede můj kamarád Zdeněk Hejduk. Psal jsem mu, jestli bychom si tu nemohli zahrát s Echtem! a on mi odepsal, že jsme tu hráli celkem nedávno, ale nabídl mi, jestli bych si tu nemohl udělat výstavu. Chvíli to tedy trvalo, než jsem na ni sehnal peníze – skla, rámy, papír i barvy přece jen něco stojí – ale Zdeněk trpělivě čekal, než jsem si to celé sám udělal do téhle podoby. Je to moje vůbec první výstava, vlastně jsem všechny ty věci takhle najednou nikdy neviděl.
Jak se to přihodí, že muzikant dělá linoryty?
První linoryty jsem dělal, když babička likvidovala kuchyň a vyhazovala z ní staré lino. O linorytech jsem už něco slyšel, tak jsem se tehdy jako malej – no, tedy vlastně už o něco větší – do toho snažil rejpat. Ale byl to spíš takový dehet, tak ta do toho nešlo, byl to úplný nesmysl. Tak jsem pak zkoušel dřevořezy. Třeba kapele Ženy jsem vyřezal dřevořez na plakát do prkýnka na maso. Ale dřevořezy mi připadly moc pracný. Občas se mi to štípalo, takže jsem dospěl k tomu, že linoryty jsou lepší. Původně jsem tedy chtěl malovat, ale protože jsem částečně barvoslepý, tak mi tohle mi vyhovuje víc.
Témata těch obrazů nevypadají na velkou legraci.
Beru to trochu jako v tom blbým vtipu: černá je barva a bílá je taky barva, takže jsou barevný grafiky. Někomu to připadá, že je to ‚depka‘, ale mně moc ne. Zvláštní věc na tom je, a musím to zdůrazňovat, že to nejsou obrázky samy o sobě, protože to jsou všechno ilustrace k básničkám a textům. Ať ukážu na kteroukoliv z nich, tak je to text z některé z mých třech knih, které jsem vydal. Jen tak desetina z toho jsou texty k mým písničkám.
Ale je pravda, že když to vidím takhle seřazený na zdi, tak mi to trošku připomíná urnový háj, jako v tom textu od Jury Háska (Krchovského) – nebo aspoň kolumbárium, které nemá k urnovému háji moc daleko. Jak je tam z dálky všechno stejný, jako jsou ty ‚akvária‘ s  mrtvejma u všeho je cedulka… Ono to ovšem depresivně jen tak vypadá, protože je to černobílé s šedou paspartou, ale jsou to docela veselý věci, a o smrti to není už vůbec.
Což mi vlastně připomíná, že právě Krchovský se svým Krch-off Bandem zrovna v téhle místnosti bude hrát 15. října a výstava tu bude viset do té doby. Vyšlo to náhodou tak hezky, že to tady na mé první výstavě poprvé uvidí i bubeník Jirka Michálek a Tomáš Schilla, co hraje na violoncello, dva muzikanti z Echtu!
Kdy vystavené linoryty vznikly?
Do katalogu jsme napsali 198?, protože si to už nikdo přesně nepamatuje. Mohlo to být tak někdy kolem roku 1982, 1983. Mám hodně rád obrázkový knížky a moje první knížka mi připadla taková prázdná, že to jsou jenom texty, tak jsem to doplnil ilustracemi a už jsem u toho zůstal.
Co vlastně jinak děláš, kromě linorytí?
Hraju už jenom s Echtem!. Léta letoucí jsem sice hrával s Hudbou Praha, ale po těch věcech, ke kterým tam došlo, s nimi už nehraju. A co dělám kromě toho? Linoryty, knížky, texty, básničky, koncerty, písničky. Když to všechno sečtu dohromady, stačí to jen tak tak na uživení, ale jde to. Do ČKD zatím nemusím.
https://www.facebook.com/Karel-Mal%C3%ADk-_-Linoryty_sb%C3%ADrka-pro-v%C3%BDstavu-1517306588537847/timeline/

https://www.facebook.com/jiri.janda.180/media_set?set=a.887145454667526.1073741895.100001162401285&type=3&pnref=story