Poezie snění

POEZIE SNĚNÍ
Výstava obrazů a kreseb Alexey Terenina v Galerii Dion,
14. 3. – 25. 4. 2014
 
Galerie Dion při naplňování své činnosti: prezentaci současného českého výtvarného umění mnohdy překračuje – pomyslně i skutečně – geografické hranice. Nejenom se podílí na propagaci tvorby českých umělců v zahraničí, zvláště v Rusku, ale ve své výstavní síni pořádá výstavy jak Čechům žijícím v zahraničí, tak i naopak autorům, kteří k nám přišli z ciziny a u nás zakotvili, aby zde žili a tvořili. A to je i případ mnohostranného ruského výtvarného umělce Alexey Terenina, školením původně architekta, scénografa a designéra interiérů, dnes převážně malíře a kreslíře či tvůrce objektů, s jehož volnou tvorbu se můžeme seznámit v galerii na probíhající výstavě.
 
Alexey Terenin se narodil v Moskvě v roce 1969, chlapecký věk prožil v Čechách: v Praze, aby následně léta dospívání a studií včetně vysoké školy (1986-93 Moskevský architektonický institut) strávil opětovně v Moskvě. Zde také v roce 1992 započal svoji volnou tvorbu (zprvu kresbou a grafikou) a měl také první samostatnou výstavu v prestižní moskevské galerii M'ARS. Brzo si tak jméno vydobyl svébytnou tvorbou malířskou, poetickými obrazy pastelových barev a jejich tónů, nápaditě strukturovanými kompozicemi tlumočícími umělcovy vzpomínky, reflexe jeho snů a představ. V roce 1994 měl výstavu i v Praze a začal zde žít a tvořit střídavě s Moskvou, trvalý pobyt u nás má od roku 2002. Dnes je Alexey Terenin již mezinárodně známým a uznávaným umělcem, jeho dílo bylo prezentováno v mnoha zemích na velké řadě samostatných výstav, bývá zařazováno do velkých tematicky orientovaných přehlídek, je početně zastoupeno v soukromých i veřejných sbírkách.
 
Stěžejní vliv na tematiku Tereninových obrazů mají jeho dětství prožité v Čechách a studia v Moskvě. Vzpomínky na hry s kamarády v pražské čtvrti Krč, okouzlení představeními hostujících cirkusů, genius loci Prahy, její gotické a barokní i secesní architektury, v návaznosti na školní léta v Moskvě, poetiku ruských bajek odrážejících historii země, širokost duše lidí i krajinných dálav Rusi, to vše přetaveno fantazií umělce a hrou představ do imaginativních obrazových příběhů vytváří jedinečné dílo, které je vizualizací životní poetiky a - jak říká sám umělec - vpravdě naplněním významu příslovečného ruského pojmu „životopis“. Sdělnou stránku prací vedle primárních obrazových příběhů významně ovlivňuje i jejich výrazové zpracování: centrální umístění kompozičních elementů, videm realistických figur, zvířat a předmětů, na téměř jednobarevných plánech pozadí s hrou chvějivých světel, znejasňování a částečné až lokální zastírání elementů nezobrazující přemalbou. To vše je doprovázeno experimenty s kombinacemi výtvarných technik a aplikacemi různorodých materií. Cílem není dosažení formálního efektu, ale docílení žádoucího poetického vyznění obrazů přičemž zmíněné znejasnění motivů je branou k rozvíjení představ diváka a vyvolávání jeho vlastních vzpomínek vedoucích ke snění (viz i tezi ruského myslitele D. S. Merežkovského: „krásné musí být nečekané a vzbuzovat údiv“). Průvodní monochromní zadní plány obrazů, u řady z nich bílé či šedomodré plochy, symbolizují jak otevřenost vzdušných prostorů, tak v nich probíhajících dějů; potažmo se tak projevuje umělcovo architektonické cítění pojímající zobrazení vyprávěných příběhů jako propojení prostorových dimenzí s tokem času, jako momentky dějů v časoprostorovém vročení. V tomto smyslu vyznívá i centrální dílo výstavy v Galerii Dion: rozměrný obraz První vzlet, 2014, okřídlená postava v momentu překonání gravitace odkazující k věčnému příběhu o Ikarovi, k symbolu to vzpínání se lidského ducha; jako příklad tenze zastaveného času vyvolávající otázky po smyslu bytí můžeme pojímat též kompozici Dvě strany hry, 2013, zobrazení figury s křídly na vrcholu schodiště vystupujícího z prostoru ostře rozděleného diagonálním řezem ve dvě dichotomní oblasti, podobné otazníky klade i alegorický výjev jezdce na koni, obraz Zeměměřič, 2013. Častým centrálním motivem Tereninových kompozic jsou dvě partie lidského těla: ruce a obzvláště hlava (či spíše obličej) vyjadřující tělesnou činorodost a identitu postav příběhů. Toto zaujetí tváří člověka se rozvíjí již od autorovy rané tvorby, jak to dokládá i k tomu do expozice zařazený soubor tušových kreseb z roku 1993, obrazce ze síťoví linií a volných čar, z nichž vystupují segmenty obličejů. Typickým rysem současných děl Alexeje Terenina je to, že oproti volnému ztvárnění obrazových scén tváře figur mají precisní, až veristické zpodobnění (Sny o jaru, 2013), často vyjadřující umělcovu vlastní podobiznu; je to dokladem pravdivosti a upřímnosti autorovy tvorby, její kvality: ač vychází z osobních představ a prožitků obrazové příběhy mají všelidské vyznění, poukazují k obecně platným aspektům prožívání našeho pobytu na světě. Tereninovy obrazy jsou takto uměleckou parabolou ke směřování světa a lidského rodu (Řád a chaos, 2013), vedle svých výtvarných kvalit mají filozofický podtext, jsou ukazatelem úniku z nicoty prostřednictvím poezie a snění. V posledním období autor oproti své starší tvorbě signifikantně redukuje kolorit děl, barevnost obrazů dovádí až k hranicím monochromů od bílé barvy přes stupnici šedí k černi (Věž II., 2013; Na startu, 2013), výrazovým prostředkem je i oprošťování tvarosloví od detailů směrem k  prostým tahům, k pouhému vyznačení obrysových linií (Procesí, 2013); zvyšuje se tím paradoxně nejenom expresivita obrazových výjevů, ale ve filozofickém slova smyslu i jejich inspirativní obsahová výpověď. Na dosavadním konci této malířské cesty jsou pak obrazy rastrů (například obraz Regály, 2014) dovršující svůj výraz v sérii Černá a bílá, 2014: čtvercových polí šedavých plánů pozadí, z nichž vystupují (mnohdy spíše, z nichž se prodírají) znaky v podobě elementárních tvarů kruhů a křížů; ty se pak někde skládají i ve vyšší celky, do multiplikativních konstrukcí umocňujících své působení geometrickým rozložením primárních elementů, opětovně v řádech rastrů. Momentem zvýšeného emotivního působení skladeb je pak i okolnost, že tvary znakových komponent připomínají archaické runy, znamení odkazující naši mysl k prehistorii lidského rodu a k hlubinám podvědomí. Jako „review“ a tečku za expozicí obrazových forem umělec nakonec představuje soubor Masek, 2014, reliéfních objektů z papírové masy na svém povrchu kolorovaných pojednáním malbou. Masky jsou zde symbolem kaleidoskopu světa, mnoha stránek života: člověka více tváří, estetického kódu metamorfóz lidské osobnosti, samotné hry života měnící se často v maškarádu.  Autor chce tak i naznačit jakési kruhové obepnutí své pouti za pochopením a uchopením onoho teatrum mundi, divadla světa, poukazuje tím i k počátkům své umělecké dráhy (za uvedení stojí, že v roce 1997 byl scénografem baletu Capriccio s hudbou Igora Stravinského, představení v „Bolšom těatre“, ve Velkém divadle v Moskvě).
 
Prostřednictvím výstavy Alexeye Terenina v Dionu se český divák setkává s odkazy ruského výtvarného umění: umělcova díla nesou totiž v sobě esenci tradic oněch spojení byzantského umění s asijskými a zakavkazskými vlivy, mají ducha středověkých fresek, mozaik a ikon, ale také ruského symbolismu, secese i avantgardy. Jejich sugestivnost spočívá ve výrazových možnostech metafory, v oscilaci mezi sociálním a magickým obsahem obrazů při vyústění do lyrického výrazu. V panoramatu dějin bychom tak mohli Terinovu tvorbu zvláště nazřít jako určitý pandám k ruskému umění na přelomu 19. a 20. století (v jeho rysech: v symbolickém vyjadřování, v odhalování skrytého smyslu jevů, ve víře v očistný a vykupující vliv umění přetvářením světa krásou), jako současný protějšek ke svébytnému hnutí a kulturnímu prostředí kolem časopisu Mir iskusstva (Svět umění). Diskurs k této tezi bychom mohli vést v širší studii prostřednictvím srovnávání s idejemi té doby a zvláště s krédy a myšlenkami tvůrců a osobností soustředěných kolem hnutí, ve zkratce a bezprostředně však můžeme autora – s jeho tvůrčí invencí, nesmírnou představivostí, hravostí a snovostí děl – označit za básníka snů či lépe: snění, jeho obrazy s girlandami metafor za výtvarné básně. Jak autor, tak jeho dílo si tudíž zasluhují naši pozornost a uznání, je proto i patřičné vyslovit jim dík.
 
text: Ivo Janoušek