Parno Graszt - lék na pošmourné počasí

Uznávám, že moje opakované stížnosti na pošmourné počasí, které si na nás v listopadu zasedlo a prozatím se v sedle stále drží, na ranní vstávání, kdy si vzhledem ke stále panujícímu šeru nejste jisti, zda opravdu vstáváte ráno, a na jakousi celkovou neutěšenost stavu věcí, už se mohou leckomu zajídat. A myslela jsem si, že to spolu s příchodem jara, jarní únavy a pomalu se blížícího prvomájového mileneckého běsnění, jež mě každoročně uvrhá do stavu tropického šílenství, nebude o mnoho lepší. A pak se mi do rukou dostal lék! Instantní medicína bez vedlejších či nežádoucích účinků, kterou lze užívat dle chuti a potřeby, kterou nemusíte ničím zapíjet ani zajídat (pokud to není vaše výsostné přání), je volně prodejná a neovlivňuje schopnost řízení motorových vozidel. Účinky na centrální nervovou soustavu jsou ryze pozitivní. Ovšem hrozí riziko vzniku závislosti. Seznamte se, Parno Graszt.

Romská kapela původem z Maďarska. Ďábelské čardáše vypalují už od roku 1987. Zpočátku hrávali v nejchudší maďarské oblasti Szaboles Szatmár na svatbách a pohřbech. Že vám to připomíná Gorana Bregoviće a jeho Wedding and Funeral Orchestra? Nebo atmosféru Kusturicových filmů? Pokud se vám líbil film Černá kočka, bílý kocour, budete milovat i Parno Graszt. Mezi jejich nástroji zaujímá místo například i mlékařská konev coby basový džbán, pivní lahve, nebo „orální“ basa. Svoji hudbu se nesnaží nikterak česat či přizpůsobovat uchu zhýčkaného posluchače. Nedočkáte se od nich ani žádných roztodivných hudebních fúzí nebo známých zprofanovaných melodií. Jsou syroví a hrají po svém. Bez příkras. Protože ty ani nejsou potřeba.

Jak by se dala jejich hudba charakterizovat? Maďarské názvy písní a texty jsou pro běžného smrtelníka, maďarštiny neznalého (a tedy i mě), z drtivé většiny záhadou. Ale není potřeba jim rozumět. Stačí hudbu jen poslouchat. Při rychlejších písních máte pocit, že se někomu na desku, kterou právě posloucháte, podařilo zachytit plameny ohňů planoucích za kočovnými vozy. V pomalejších, melancholičtějších skladbách vystupuje jakási nesmírnost a nedozírnost romské duše. Klidně mě kamenujte za klišé. Za zromantizovanou představu. Ale jejich hudba klišé není. Že neumíte čardáš? A komu to vadí? Stačí chvíli poslouchat. Rytmus si vás najde sám a nohy už samy instinktivně vytuší ty správné kroky (a to mluvím z vlastní zkušenosti).

Slova Simona Broughtona, autora encyklopedie Rough Guide To World Music, už se v souvislosti s Parno Graszt stala okřídlenými. Není se čemu divit, že ho každý cituje. Jednak má jeho slovo váhu, protože je to zkrátka Simon Broughton a jednak se mu, celkem nepřekvapivě, s ohledem na jeho renomé, podařilo vypíchnout podstatu. A protože si vedle odborníka na slovo vzatého nechci honit triko a zahlcovat čtenáře verbální onanií zahalenou pláštíkem snahy o inovativní pojetí již vyřčeného, předkládám jeho vlastní slova. „Oni nečerpají z kořenů romské hudby. Oni jsou zosobněním těch kořenů.“ Má pravdu.

Shrnutí? Pokud od dob Kelly Family trpíte utkvělou představou, že rodinná hudební uskupení jsou jakousi specifickou formou sociální deviace, která z podstaty nemůže dopadnout dobře, osobně se vám zaručím, že tento názor od základů přehodnotíte. Samozřejmě, pohybujeme se v poměrně vyhraněném žánru, který nemusí nadchnout každého. Ale ten náboj, co z Parno Graszt čiší, je natolik strhující, že se stejně nachytáte při tom, jak si zprvu bezděčně podupáváte nohou pod stolem, až se nakonec odhodláte a půjdete to roztočit. Byť doma v obýváku.

Název Parno Graszt by se dal přeložit jako bílý kůň (bez jakýchkoli konotací s podsvětím, prosím). Bílá barva symbolizuje čistotu, kůň zase svobodu a nezávislost. Na tomto běloušovi se můžete rozletět po pláni svobodomyslnosti i ve všední den. Udělat si prázdniny od rutiny a prozkoumat krajiny doposud neprobádané. Krajiny, kde se tančí a zpívá, jako by už nemělo být zítra.