Poslední film maďarského velikána

V úterý 27. září proběhla v kinosále Městské knihovny v Praze slavnostní premiéra filmu Turínský kůň od maďarského režiséra Bély Tarra. Jak sám režisér prohlásil, jedná se o jeho poslední film. V Praze bude k vidění například ve Světozoru nebo v Bio Oko.
 
Béla Tarr točí rád nejen dlouhé filmy (jeho Satanské tango trvá víc jak sedm hodin) ale i dlouhé záběry, také šetří dialogy i postavami. Jeho filmy opravdu nejsou pro každého, budete se bavit pokud rádi pozorujete a nepotřebujete vypointovaný příběh.
V Turínském koni Tarr znovu dokazuje, že je mistrem navozování atmosféry (k tomu mu pomáhá i černobílý obraz). Vystačí si se dvěma hlavními postavami a koněm. A i když toho postavy moc nenamluví, dozvídáte se vše, co potřebujete vědět, stačí se jim totiž podívat do očí.
Film je zahájen prologem – známou historkou o Fridrichu Nietzschem, který jednoho dne v Turíně shlédne zápolení vozky s jeho koněm. Vozka použije na svého koně bič, to už Nietzche nevydrží, vyskočí na povoz a koně obejme. Po dvou dnech od této scény se psychicky zhroutí a do konce života už se jeho stav nezlepší. Béla Tarr ve svém filmu odpovídá na otázku, jak to s koněm, který změnil život Fridricha Nietzscheho, dopadlo.
 
„Ústředním tématem filmu je smrtelnost spojená s hluboce zakořeněnou bolestí, kterou zažíváme my všichni. My všichni, kteří jsme odsouzeni k smrti.“
 
Béla Tarr
 
Smíření. To je to, co na mě dýchalo z celého Tarrova filmu. Smíření s životem, smíření se zánikem. Obě hlavní postavy – vozka a jeho dcera, se nesnaží změnit svůj život, neodporují mu, prostě ho žijí. Denně opakují ty samé činnosti a z automatismu, s jakým vše dělají, má divák pocit, že už to takhle trvá snad věčnost. Jejich pohyby jsou pečlivé, každá věc má své místo, každý den večeří dvě vařené brambory. Potkáváme je však v okamžiku, kdy se pomalu mění svět kolem nich. Pustou krajinu dusí vichřice, červotoč utichl, studna vysychá... Oni však stále opakují své životní rituály. Po ránu panáčka pálenky, po práci převléknutí do domácího oblečení. Vše kolem nich se mění, oni jsou ale nemění. Ani spontální odchod se nezdaří, bez vysvětlení se vrací do svého domu, ve kterém už za pár dní nebude v čem vařit brambory a co pít.
Tarr říká, že točí komedie, sálem opravdu občas zaznělo tiché zasmání, ale nakonce zůstanete jako by přilepení k sedačce a v uších vám pořád zní vichřice. Opravdu ráda jsem se vrátila do svého bytu s vodovodem, topením a měkkou postelí.