O tom, co je v Berlíně možný

Vím, že o Berlíně bylo a je psáno fakt hodně, ale já jsem tam musela jet a teď si to neodpustím, psát o tom.
 
Na Florenci, nástupiště šest nebo čtyři, to je jedno a vedle si feťák povídá s automatem na svačinky. Vedle seděj dvě tlustý Argentinky s krosnama. Přifachá bus a neomalený Češi se derou ke dveřím, který je musej odhrnovat, aby se vůbec otevřely. „Dobrý den, Lucie, do Berlína, jo? Ale dejte si pozor, je to tam plný Němců! Voni prohráli dvě války, víte.“ Řidič šprýmař, ale stejně si říkám, že to musí být Karel a Karel. Eurolines ujde, jdu si ale sednout co nejdál od Cyrila a Metoděje.
 
Cestou si vzpomenu, že jsem chtěla ještě do Drážďan, no jo.
 
Prej doraž na Wedding, pracuju tam v Bayeru, to určitě znáš. Tak jo. Znám. A taky určitě znám německou předvolbu, že se zas nemůžu nikam dovolat…
 
Dobrý, jedem do Kreuzbergu, to zní víc německy. A že zajdem jen kousek okolo baráku, ale co je kousek v Berlíně. Došly jsme až ke konci americkýho sektoru. Kluci si tam vydělávaj uniformou a držením vlajek, Brežněv líbá Honeckera a srp tam pořád bledne.
 
Berlín na vás nebude dýchat, bude funět. Chce se mi říct, že je tam možný všechno, ale přijde mi to jako moc levná fráze. Trochu mně vadily všudypřítomný mastný fleky od blitek, ale patří to k tomu funění. V baru mi stačilo jen jedno Negroni.
 
Druhej den, že si půjčíme kola. Tak jo, já stará bludná holanďanka, majíce průvodce a „fahrrad“ si to frčím cyklostezkama, který se mi teda líbily už ve Drážďaněch, to je asi jediný, čím bych se být měšťákama v Česku inspirovala. Jedem k židovskýmu muzeu, to už mě nebaví, ty jsou všude, to jsem mohla zůstat v Praze. Ale ten pomníček, co jim tu postavil ten Amík je teda fajn. Zabloudila jsem si v něm, udělala obligátní fotky a tradá k bráně a sněmu, blablalba, prej vidíš tu zlatou sochu v nebi? Tak tam jsme šli. Schodiště točený jak zmrzlina s třešničkou on the top. Akorát na těch pár vyhlídkovejch metrech čtverečních bylo asi sedmsetdevadesáttři lidí a trošku jsme se tam mačkali, nad náma zlato a pod náma sedmdesát metrů vzduchu. Nohy se mi přestaly třást až u těhotný ústřice.
 
Zajely jsme na borůvkovej shake před Humboldtovou univerzitní knihovnou, byla sobota odpoledne a byla plná děcek jako jsem já. Aha.
 
Na Alexandrplatz jsem si všimla, že jsem píchla. To bych nebyla já… Zrovna tam nějakej blázen skákal bungee ze skleněnýho paneláku. Fuj.
 
Město fajn, mají tam řeku, to je mi sympatický, mají asi všechno. Hlavně jedno obří opuštěný letiště, kde se děje hippie život. Zahrádky tam vypadají skoro jak tady, jen jsou opravdový. Zapadalo slunce a foukalo to do draků a do plachet suchozemskýho surfingu. Chybělo jen moře, říkala jsem si. A tak jsme si šli s plechovkou sednout na břeh Sprévy. Bezďáci vám tam odnesou prázdný plechovky a často donesou i nový, full service. Někdo tam spí, někdo plave, všichni chlastaj.
 
A tak jsme si dali skvělej brunch a šli ke zdi, kam jsem se nejvíc těšila. Předtím jsme ještě prošli okolo starý fabriky, kde to žilo i v neděli v poledne. Party.
 
A tak ta galerie na zdi je dobrá. To se mi líbilo, až na tu nehodu. Je to hnus, když někdo letí čtyři metry vzduchem jen proto, že někdo jinej zaparkoval a otevřel dveře. Najednou jsem zvažovala výhody těch cyklostezek.
 
U polibku jsme se tedy políbili a u Berlýna oberlili.
 
Asi tam je všechno možný, zaplatila jsem totiž houmlesákoj, co hrál na housle v metru, ať hraje až do mý zastávky, stál totiž za mýma zádama, nemusela jsem se tak na něj koukat a hrál Bacha. Při výstupu strčil housle do obalu od tenisový rakety.
 
Na cestu jsem si koupila jednu Fritz colu a Haribo.
 
K poslednímu obědu falafel, tak si tam přemejšlím, co bych o Berlíně napsala. Okolo proběhne kluk s dvěma flaškama Jima, v každý ruce jednu. A za chvilku za nim přitloustlej košilák s telefonem v ruce.
 
Před Penny marketem sedí ženská, nevypadá nijak zuboženě, ale má vedle sebe igelitku a od vycházejicích lidí dostane bezeslova třeba jabko nebo müsli tyčku.
 
Jo, šla jsem vrátit to píchlý kolo, nejdřív, že to nafejkuju a nafouknu ho těsně předtím, ale našla jsem jen nějakou kapesní pumpu, vtipný, tak jsem to tam vedla, vevnitř mladej Polák, anglicky uměl jenom slovo defect (kdoví jestli anglicky) a že teda příště už mi to neprojde, ale že ať jdu…
 
Je tam možný všechno.
 
A pak přijedu domů, vlak jede bůhví kdy a tak jdu na cígo. První co slyším ještě v hale je jak nás má bůh rád a jak mu musíme být vděční třeba každou středu… A pak venku – „Hele, nemáš čistou? Tentokrát ti ji zaplatím, fakt!“