O dívce, co neuměla jezdit na kole, a chlapci, co nerad seděl

O dívce, co neuměla jezdit na kole, a chlapci, co nerad seděl
 
Když člověk hodně cestuje a není hyperexcitivní typ, přestane nová místa vnímat jako „big deal“. Zvlášť pokud je virtuálně zná. (Píšu člověk, ale myslím sebe; ráda bych ale zachovala zdání alespoň nějakého odstupu, a tak se budu za člověka vydávat i dál).
 
Přichází pak chvíle, kdy člověk ví, že by měl být nadšený, ale není. Že by měl cítit jakési emoční pohnutí nad tím, že se ocitnul na místě, které zná většina lidí jen z televize, ale necítí. Jenom tam je, jako by se nechumelilo. A ono se taky nechumelilo. Jak by taky mohlo. V Las Vegas.
 
 
Odbočka na úvod
Problém s New Yorkem je, že buď je na vás moc, nebo je pro vás všechno. První varianta nabízí alespoň jakýsi prostor pro nezaujatou reflexi i jiných amerických měst. Ta druhá ji vylučuje. Po New Yorku prostě nic není „good enough“. Kdo se pročte textem dál, brzy zjistí mou diagnózu.
 
 
Silent night
Las Vegas je hybrid vybudovaný v poušti. Překvapivě tu žijí i normální lidé a tito normální lidé tvrdí, že se tu žije dobře, odprostíte-li se od turistického průmyslu. Upřímně nerozumím tomu, jak to dělají, protože Vegas je hračka pro turisty. A domy těchto lidí jsou na okraji města, kilometry vzdálené jeho zábavnímu centru, jak ho známe. Mají tam „haciendy“ s bazény a patii v komplexech nesoucích označení typu Ranch. Panorama pouštních hor na horizontu je stejně tak fascinující jako frustrující a osamělé tak, že tu ani kojoti nevyjí. Být kojotem, vyju tady o sto šest. Ze sálajícího vedra i z čisté radosti, že ruším spánek těch za zdmi schovaných lidí. A taky proto, že měsíc je tady tak blízko. O mnoho blíž k zemi než u nás. Nepotkáte tady ale ani nohu. Ať už číkoliv.
 
 
Ráj pro vyvolené
Las Vegas je kýč. To každý to ví. Jen co by kamenem za čtyři hodiny v autě dohodil, je odtud však Los Angeles. Město Andělů, továrna na sny. Ale ani při pohledu na Hollywood Hill žádné emoce nepřicházejí. Není to ani wow ani exciting ani amazing. Je to jako skutečnost, kterou znáte odjakživa, a jíž mozek proto přijímá jako zcela samozřejmou věc. LA navíc nemá centrum. Není se čeho chytit. Je to spleť pavoučích bulvárů a ulic, které vedou od nikam do nikam a které svou jednotvárností připomínají letní letoviska. Jsou tu palmy, je tu hezky, ale pěšky se tady chodit nedá, a lidi proto nahradila auta. Na co tedy koukat z kaváren, když kolem nikdo nechodí? Lidi jsou tu milí, život levnější, práce v zábavním průmyslu lépe placená, život jednodušší, ale co tady? Co ve městě bez pouliční kultury? Pro voyeura lidských tváří a osudů viděných skrz kavárenské okno jako já nic. Ani párty ve vyhlášených klubech Beverly Hills to nezachrání.
 
 
Sweet American home
Jediný pocit, který zůstal intenzivní po celou dobu, byla radost z toho, že se za týden vrátím na Manhattan. Nebylo to apriorní odmítání. Byla to zkušenost. Změna percepčního klima, za které jsem ráda. Ale zůstaneme-li ve Státech, platí již zmíněný výrok: After New York, nothing is good enough. A tak největší poklad, který jsem při své migraci z východního na západní pobřeží našla, byli ve výsledku stejně lidi. A ne místní. Exempláře, jejichž druh jsem nikdy ve svém dřívějším životě nepotkala: Dívka z jižního Ruska, která se nikdy nenaučila jezdit na kole, a chlapec ze středního Texasu, který by nejraději strávil celý svůj život ve stoje, protože nerad sedí. Napíšu o nich.