Mizející Praha - Příběh Paláce Svět (2. díl)

Přinášíme vám druhý díl textů a fotografií, které se věnují historii Paláce Svět v Libni. Tentokrát vám přiblížíme příběh kina, které zde až do začátku 90. let minulého století promítalo.

Palác Svět působil v dělnické Libni 30. let dojmem fata morgány. Objekt, který bychom dnes označili za multifunkční, snesl srovnání s těmi nejmodernějšími nejen v Praze a na území Československa. Nebýt však stavitele Ladislava Světa, který se pro zbudování paláce rozhodl ještě v době doznívající hospodářské krize, těžko by se jím pražská periferie mohla ve své době pochlubit. Součástí paláce byla kromě dvou křídel s byty i luxusní restaurace s orchestřištěm a tančírnou, kavárna, řada nebytových prostor, jejímiž pronajímateli byli všemožní drobní živnostníci, a kino Svět.

BIO SVĚT A ZÁMECKÁ PANÍ Z LIBANONU

Biograf projektoval, stejně jako palác samotný, architekt František Havlena. Sál kina dokázal pojmout 536 diváků a byl situován pod úroveň ulice. Tím byla kvůli nevypočitatelné podzemní vodě předznamenána jeho pozdější zkáza. Kromě klasických sedadel nabízelo kino Svět komfort a soukromí v podobě osmi lóží. Na filmy se lidé mohli dívat i z terasovitého balkónu. Prvně se zde promítala 23. 11. 1934 Zámecká paní z Libanonu (La Châtelaine du Liban, režie: Jean Epstein). Nešlo tedy o uvedení zkázonosné Potopy, jak dramaticky popisuje Bohumil Hrabal v Něžném barbarovi. „Zatímco na plátně pršelo, jen se lilo, a Noemova archa plula průtrží, do suterénu biografu se prodrala spodní voda Vltavy, diváci po kolena ve vodě, ale film se musel dohrát do konce. Tak statkář Svět na biografu prodělal milion korun. Zastřelil se.“

Jestli Ladislav Svět na investici prodělal, těžko soudit. Doloženo nicméně je, že měl již ve 30. letech problémy se splácením hypotéky. A to, že by Ladislava dohnal krach k sebevraždě, je zřejmě omyl či pábitelství spisovatele Hrabala. Sebevraždou totiž svůj život ukončil bratr stavitele Světa, jemuž komunisté zkonfiskovali nejen střížkovskou cihelnu, ale i rodinné sídlo. Ladislav Svět dožil v paláci. Nutno ovšem dodat, že za značně omezených podmínek, kterými ho jako představitele buržoazie tehdejší politický režim degradoval na de facto řadového nájemníka.

PROGRAM PRAŽSKÝCH KIN

O biografu Svět (od roku 1955 přejmenovaném na kino Dukla) se toho moc neví. Kromě časopisu Iluminace, kde je vzniku a zahájení provozu věnován jeden odstavec textu a nástin plánu, o kino Dukla „zavadil“ například fotograf Martin Plitz. Autor výstavy Program pražských kin, která proběhla v zimě roku 2008 v pražském knihkupectví Samsa, Duklu zmiňuje vedle dalších devětatřiceti kin, jež v naší metropoli zanikla.„Kromě některých malých kin na periferii nyní Plitz jako divák nejvíce lituje ztráty takových sálů, jakými byl nádherný secesní prostor vinohradského kina Flora (z něhož jsou nyní kanceláře Všeobecné zdravotní pojišťovny) či "péčí" komunistické správy a následnou povodní zdevastované libeňské kino Dukla v někdejším paláci Svět, známém z povídek Bohumila Hrabala,“cituje fotografa zpráva ČTK.

Plitz se nicméně do zchátralé budovy kina nedostal, jeho výstava nabídla jen pohled na zničené průčelí. Větší „štěstí“ měl někdejší fotograf Reflexu Petr Jedinák. Tomu se podařilo dostat do útrob celého Paláce Svět. Obrazová dokumentace, zachycující stav kina v roce 2004, tedy rok po velké povodni, je ke shlédnutí na webu autora po prokliku na „genius loci“ a článek „Libeň Bohumila Hrabala“. Pokladnu kina Dukla tu ještě zdobí mozaiky. Ty jsou ale v současné době zakryté a tak dle slov architektky památkové péče nejlépe ochráněné proti fyzickému poškození.

PERLIČKY NA DVD

Jediným veřejnosti dochovaným audiovizuálním materiálem místa je DVD Perličky na dně, které je ke koupi v řadě trafik a obchodů s příbaly. V úvodu filmové povídky Romance režiséra Jaromila Jireše tu přímo u pokladny kina Dukla „uloví“ okatá cikánka (Dana Valtová) mladého Ivana Vyskočila.

Nejcennější a zároveň nejautentičtější pohled na kino Paláce Svět mi poskytli samotní obyvatelé-nájemníci. Hana Varcabová, která v paláci žije od roku 1975, vzpomíná na to, jak chodila na představení v bačkorech. Pan Fritz, jehož teta byla ženou majitele Ladislava Světa, mě zase upozornil na jedinečnost kina jako takového. To kino bylo něco, na svojí dobu mělo balkón,“ sděluje mi Fritz, který v paláci žije od roku 1945. A mně přijde, jako kdyby tomu ani dnes sám nemohl uvěřit.„V tý době šlo o třetí nebo čtvrtý největší kino v Praze. Hrálo ve v něm od šesti a od osmy večer a mělo obrovský vchod ze dvou stran, aby jedni stihli odejít a ti další ho mohli zase naplnit.“

HLAVA A NOHA V BIO SVĚT

Očitým svědkem ještě starších časů je Stanislav Vávra.Ten už sice v Libni nebydlí, prožil zde ovšem, jak sám říká, svůj celý aktivní život. Povoláním knihař, jehož duši živila a dosud živí poezie, napsal kromě jiného i několik vzpomínkových knih, které se váží právě k Libni. „Tam to bylo jak Lucerna veliký,“ vzpomíná Vávra na dobu, kdy kino ještě neslo název majitele Světa.„Nájemcem toho parádního biografu byl pan Noha. A ten měl v přízemí uvaděče, co trhal lístky, což byl ňákej pan Hlava. Noha byl nájemcem a Hlava trhal lístky. Tenkrát to stálo dvě koruny, což pro nás bylo hodně, takže jsme tam jen tak postávali. Hlava měl v ruce cibule a když uplynul nějakej čas od začátku filmu, tak říkal: „Kdo má 80 halířů, může dovnitř. Kdo má 60 halířů…“ A furt to takhle nějak vodpočítával. A když už se blížil konec filmu, řek: „Teď už běžte dovnitř všichni.“

Později, kdy název kina nepěl ódy na celý Svět, ale „jen“ na válečné hrdiny od Dukly, se Vávra shlédl v prokletých básnících, symbolistech a surrealistech. Spolu se skupinkou takzvaných libeňských psychiků se od ostatních lišili nejen svými zájmy, ale i vizáží, osobitým stylem. Stanislav nosil ke krátkým kalhotám dlouhé pruhované ponožky. Jeho bohémské šály, košile a přikrývky hlavy jistě provokovaly uniformně-proreformní komunisty. U děvčat nicméně sklízel tento „psychik“ úspěchy. „Když už jsme byli dospělí a šli sme do kina s holkama, tak jsme si kupovali lístky do lóží. A to byly lóže, tak jako ve slušnejch biografech, takže jsme měli úplnou intimitu. Holka se musela jenom občas podívat, co se na plátně děje, aby, kdyby jí doma zkoušeli, měla co říct.“

PUMPY

Když zrovna neměl nějakou tu dámskou společnost, sedával Vávra spolu s ostatními na balkóně. „Obyčejně jsme si kupovali lístky do poslední řady, protože tam bylo nejlíp vidět a slyšet. Biograf měl ohromný plátno. To nikde jinde nebylo, jedině v těch skutečně velkejch biografech jako byla Lucerna nebo Alfa. Tady byl ale problém, že biograf byl pod úrovní Vltavy. Dokud existoval původní Palác Svět, tak se tam neustále udržovaly pumpy, který vodu pravidelně vodčerpávaly. Akorát když přišla velká voda, tak byl holt ten spodek do půlky zaplavenej. Ale to se odčerpalo, hasiči byli naproti, takže hned přilítli,“ informuje básník o technických záležitostech kina Dukla.

ŘEK NA DUKLE

„Nerad vzpomínám na každý prudký déšť, protože do hlediště vždy stoupla spodní voda. Naštěstí si lidé vždy poposedli do vyšších míst a představení se dohrálo,“ vypráví Nikos Katakalidis, který v kině Dukla na počátku 80. let pracoval dva roky jako jeho vedoucí. Za zdí kanceláře měl Rokytku a pod sebou deset lidí, i když jen ve dvou případech šlo o zaměstnání na plný úvazek. „Kino Dukla bylo zařazeno mezi takzvaná obvodní premiérová kina s celkem slušnou návštěvností. Pokud byl ovšem nasazen dobrý film,“ dodává usměvavý pán. Kromě květnového osvobození a listopadové „říjnové“ revoluce, kdy se dle Katakalidisových slov „nehrálo“, protože byly nasazeny sovětské filmy, do Dukly chodili diváci na snímky, které nestihli shlédnout v kinech v centru hlavního města. Jak vzpomíná na svou životní epizodu člověk, který dle svých slov a kvůli profesi téměř nevnímal Libeň za zdmi Paláce Svět? „Při vzpomínkách na mne padla nostalgie. Bylo to moje první kino, v té době jsem se ženil a narodil se můj první syn. Milou příhodu jsem zažil, když jsem se v kině osobně setkal s Bohumilem Hrabalem. Na mé přání ho pozvala uvaděčka, která dříve dělala poštovní doručovatelku a dobře se s ním znala. Fakt, že je tento objekt spojen se jménem Bohumila Hrabala, kterého jsme v té době všichni milovali, mi dával pocit, že pracuji v kině, které něco znamená.“

Katakalidis později vedl „důležitější“ pražská kina Alfa a Světozor. Dle svých slov ale libeňské Dukle z pozice zástupce ředitelky správy kin stále trochu nadržoval. „Držím palce jak Evě Tomkové, tak všem, kteří něco dělají a burcují za záchranu tohoto krásného komplexu,“ uzavírá krátký rozhovor Katakalidis. A neodpustí si jednu skromnou doušku. „Věřím, že se to povede a připojuji skromné přání, aby tam někde bylo zřízeno malé kino, třeba pro čtyřicet až padesát lidí. Někde jsem se dočetl, že suterén bude muset být z bezpečnostních důvodů zasypán. Souhlasíte se mnou, že bez kina by byl Palác Svět poloviční?“