Martin Kyšperský z Květů mezi muzikou, herectvím a sněním

Mám štěstí, že ke mně vždycky něco přijde, říká muzikant, skladatel, textař a v poslední době příležitostný seriálový herec z Brna, jehož kapela za rok dovrší plnoletost svého "kvetení". Pracuje proto usilovně, ale hlavně nezapomíná poslouchat, jak k němu promlouvají sny. Hezké sny.
 
Vaši novou desku Komik do půl osmé uvádí písnička s textem reflektujícím rozpaky z toho, že vám mladí kluci říkají: "Pane Kyšperský". Co se přihodilo?
Je to taková situace, že máte svůj první koncert v životě, druhý, pak jdete spát. Probudíte se, najednou je vám sedmatřicet a už vám ti mladí pankáči a hipísáci prostě vykají. To uteče raz dva.
 
A v čem se situace zlomila?
Zlomila, to slovo mi zní moc dramaticky. Jenom se věci posouvají. Vlastně se tomu nedivím, protože se toho fakt stalo hodně. Člověk se občas zastaví a říká si: "A jo vlastně". Vždyť já už si asi nemůžu nárokovat, že jsme mladá kapela.
 
Takže vy ten pocit změny necítíte, vidí to jenom ti mlaďasi, kteří to říkají?
Je to těžké, hodnotit se sám. Nepochybně jsem se změnil. Když slyším desky z roku 2004 nebo 2006, tak je to pro mě trošku jiná kapela. Zpíval jsem jiným způsobem o jiných věcech a ta hudba měla trošku jiné barvy.
 
Jaké barvy má nová deska?
Vždycky je výsledkem práce více lidí, a ti vytvářejí dohromady guláš přístupů, názorů, zkušeností. Nám se po deseti letech změnila sestava a myslím si, že je to hodně cítit. Zůstali jsme s Alešem Pilgrem jen dva, ale přibyl k nám třetí, který ovšem hraje vydatně. Je to Ondřej Kyas a já si myslím, že s ním se nám vrátila radost. Ne že bychom tedy někdy hráli úplně bez radosti, ale dost se to nakoplo.
 
Odkud a kam?
Protože si o ní třeba rádi povídáme. Ne nutně zrovna o té naší, ale posloucháme spolu desky. Měl jsem období, kdy jsem to trošku opouštěl, kdy jsem dělal i jiné věci, ale najednou jsem si vzpomněl, že když mi bylo dvacet, tak jsem poslouchal strašně moc desek a bavil se s kamarády o knížkách. Pak jsem na ty kamarády přestal mít čas, už jsem jenom jezdil hrát a dělal jsem různé věci, a najednou se potkáváme na zkouškách a v autě a bavíme se o tom, co kdo objevil. Je to úplně perfektní.
 
Po létech se tedy vracíte k životu, který jste mezi tím nestíhal?
Spíš se natolik proměňoval, že se tomu výchozímu bodu vzdálil, a teď se k němu zase nějakou kroutící se cestou dostal zpátky.
 
Kolik let už s Květy vlastně hrajete?
Kapela, co si takhle říká a pod tímhle názvem točí desky, funguje od roku 2000. Ale idea mít kapelu a scházet se s lidmi z ní, ta u mě začala v roce 1993, když mi bylo třináct. Něco začalo, chvilku trvalo a zase skončilo, ale znovu se to rozjelo až v tomhle tisíciletí. S jeho začátkem jsme začali i my hrát. Sedmnáct let..
 
... to už je dost dlouhá doba na to, aby kapela byla slavná.
Anebo taky ne.
 
A vy se cítíte být dostatečně slavní?
Pocit slávy je strašně subjektivní. Někdo může být třeba nadšený z toho, že udělá koncert a přijde mu tam parta kamarádů. Popovídají si o jeho písničkách, a to mu stačí. A někdo vydá desku a pak se dozví, že se jí prodalo třeba jenom 5000 kusů, a je mu z toho smutno. Obojí se děje a já myslím, že to hodně záleží na chvilkové náladě a na očekávání. Je dobré, být pokorný a neříkat si, že si něco zasloužím automaticky. A já jsem vlastně úplně spokojenej. Ty věci děláme tak dlouho, že kdokoli o to má zájem, tak si to může velmi snadno najít, a to je nejlepší.
 
Všechno ne. Třeba loňský vinyl s písničkami Psích vojáků vydaný v limitované edici se sehnat nedá.
To album vyšlo k deseti letům vydavatelství Polí 5 ve sto číslovaných kusech a bylo pryč asi za tři týdny. To mě potěšilo, ale zároveň se to dalo čekat. Desky se vždycky po nějaké době vyprodají.
 
S dolisováním nepočítáte?
Určitě ne, tím by se to devalvovalo. Bude to raritka. Proto lidem říkám: "Když chcete raritky, tak si je kupujte hned". Chystáme i další věci, které budou mít podobný systém. Nebude toho mnoho, ale bude to udělaný hezky a bude to pro toho, kdo nezaváhá. Zároveň s deskou Komik do půl osmé jsme natočili ještě jedno album, které bychom chtěli vydat. Pracovní název má Zpívá noční pták. Jsou to ale úplně jiné věci – žádné remixy, žádné alternativní verze. Jsou to písničky, které hráváme, ale jsou jiné.
 
Půjdete s ním zase do vinylu?
Ještě váháme. Buď to bude knížka a CD, nebo to bude LP a knížka, prostě něco speciálního. Ale ještě jsme se nerozhodli, co to vlastně bude.
 
Vraťme se ještě k Filipu Topolovi. V čem vás jeho písničky oslovily?
Pocitem, pro který se těžko hledají slova. Když jsem jako kluk viděl Filipa Topola hrát, tak jsem měl pocit, že mu rozumím, aniž bych dokázal říct, podle čeho přesně. Já jsem s ním v té době nehovořil, nebylo to v něčem, co bych mohl nějak doložit, ale měl jsem pocit, že je to spřízněná duše. A zrovna tak podobně si citem "myslím", že ta hudba má něco, co bylo pro mě důležitý, a tím pádem se musí otisknout v té naší. Ale zároveň si myslím, že když se pustí Psí vojáci, že to je něco úplně jiného. Je v tom ale také akcent na příběh v textu, touha po syrovosti, autentickém vyjádření něčeho, co člověka fakt tlačí, ale zároveň s humorem. A ten humor se nedává na první dobu. Takových věcí je tam spousta.
 
Kterými kapelami jste vlastně kromě Květů prošel a co všechno ještě děláte?
Začínal jsem v sedmnácti s kapelou Čvachtavý lachtan, tam hrál i Tomáš Vtípil, který později byl i v kapele DG 307 - démonický zpěvák a skladatel. Protínalo se mi to s Květy, se kterými jsme kromě vydávání desek dělali hudbu pro divadlo, filmy, seriály i pro rozhlasové hry. Tu jsem dělal taky sám. Několik desek jsem natáčel jako producent, třeba s Jakubem Čermákem nebo se zpěvačkou, která se jmenovala Prune. Na hotovou hudbu jsem na zakázku psal texty pro Lenku Dusilovou, to byla hezká práce. Oslovili mě, abych hrál ve filmech, i když nejsem herec. I to byla pěkná zkušenost. Vydal jsem knížku pro děti, se svou přítelkyní Alenkou Černou taky knížku poezie. Zabýval jsem se sny, i teď s sebou mám zápisník, do kterého si je píšu. Určitě jsem ještě na něco zapomněl...
 
Jak jste se dostal ke hraní. Vyhlédli si vás na ulici jakožto výrazný typ?
Jel jsem ve vlaku s Honzou Hřebejkem, který se nějak dozvěděl o Květech. Pak nás trošku sledoval a oslovil mě, když potřeboval určitý speciální typ pro svou detektivku. Takže jsem šel na konkurz a v tom seriálu si pak zahrál. Když mě v něm viděl Honza Prušinovský, pozval mě na natáčení seriálu Trpaslík. A pak jsme ještě hráli v seriálu Svět pod hlavou. Bylo to proto, že Radim Špaček s Péťou Markem z Midi Lidí potřebovali kapelu, co by jim tam zahrála svazácký rock. Tak jsme se o to pokusili.
 
Rýsuje se v tomhle směru ještě nějaká práce?
Mám nabídku na jednu roli a ještě na jeden film, pro který píšeme námět a scénář. Bude to hraný film o Brně. Doufám, že to vyjde a že to bude pěkný, ale zatím o tom nemůžu říct nic bližšího.
 
Brno. Jak jakožto Brňák nesete narážky Nebrňáků?
Mám pocit, že teď je Brno docela v kurzu. A hlavně se změnilo zevnitř. Dříve tam byly jenom samé herny a bylo takové ušmudlané, což teď ustoupilo. Teď je tam čas na dobrý život – spousta perfektních kaváren, spousta lidí se snaží o něco, co souvisí s ekologií, s podporou menšin. Myslím si, že to je dobré město. Máme sice písničku o tom, jak nás v tom městě všechno spíš štve, ale to je takový modelový případ a taky to vycházelo z toho, že jsem kdysi chodil s holkou, co Brno neměla ráda. V ní jsem vlastně tlumočil její pocity, ale já osobně ho rád mám. Proto v něm taky celý život jsem.
 
Nikdy jste neuvažoval o přesídlení jinam?
Reálně ne. Třeba to přijde.
 
Živíte se jenom muzikou?
Dělám spoustu věcí. Mám malé studio a dělám různé zakázky. Píšu, nahrávám, skládám, když si to někdo objedná – pro rozhlas, pro divadla, pro film. Mám to štěstí, že mám pořád nabídky a nemusím se bát, že nebudu mít co dělat. Vždycky něco přijde.
 
Takže do životopisů nepíšete žádné exotické původní povolání, vždycky jenom "muzikant"?
Byl jsem donucen vystudovat obchodní akademii, ale nikdy mě to moc nezajímalo.
 
To povídání o Brně znělo hrozně optimisticky. Já mám naopak pocit, že společnost je v tenzi, v nepohodě. Nedávno taky z těchto důvodů skončil festival Litoměřický kořen, ten trutnovský, kde jste taky hrávali, letos nebude. Tohle napětí se tedy Brna vážně netýká?
Dneska je to těžké. Funguje kapitalismus, který má svoje pravidla. Ale zároveň se vždycky najdou lidi, kteří budou dělat zajímavé věci bez ohledu na to, jestli na tom vydělají nebo ne. Takže nemám pocit, že by se společnost posouvala někam dolů. Jsem optimista.
 
Co  čekáte, že vás může potkat za příštích sedmnáct let? Zase bude jediná velká změna v tom, že vám budou říkat: "Pane Kyšperský" místo těch mladíků, kteří vám tak říkají dneska, zase jejich děti?
Bylo by krásné, kdyby to vydrželo. Kdybychom to mohli dělat pořád dál, kdyby se nám to podařilo. Je dobré, sledovat nějakou kontinuitu, ale jestli tomu tak bude, to nevím. Teď v nejbližší době nás čeká práce na hudbě k filmu, který bude mít, doufám, premiéru do konce roku. Je to film Na krátko, který režíroval Jakub Šmíd podle knížky Petry Soukupové. Teď jsem dělal hudbu k představení o Jiřím Bulisovi v divadle Reduta a chystáme se nejdřív vydat tu desku písní natočených zároveň s Komikem. Až to bude pryč, až to odezní, tak bychom rádi pokračovali a udělali nějaký další repertoár s takovým posunem, aby nás to bavilo. Ale co bude za patnáct let, vůbec nevím. Přemýšlím, co bylo před patnácti lety. Tehdy jsme hráli v kapele v úplně jiné sestavě. Točili jsme desky, které zněly spíš srandovně a vůbec jsem nevěděl, co bude dál, jenom mě to prostě strašně bralo, že jsem nic neplánoval a jel. Kéž by to takhle vydrželo.
 
S výjimkou odskoku k herectví se všechno, o čem jste mluvil, točilo kolem muziky. Opravdu vás nic jiného nezajímá? Fakt nemáte žádné překvapivé hobby, něco úplně odjinud, čím byste si vyčistil hlavu)?
Já jsem docela nudnej. Ve volném čase buď čtu, nebo už od malička chodím do kina. Jako maniak. Mám rád sushi. Vlastně abych mohl hrát a zároveň se živit uměním, tak to akorát vychází. Zbytek je už jenom zlomek mého času.
 
Takže pak už máte jenom ty sny?
Ty si zapisuju, to mě baví.
 
Jsou tam nějaké hezké?
Jasně, spousta hezkých snů. Těším se na ně. Neanalyzuju je, nepoužívám žádné techniky, že bych si říkal: Tohle znamená asi takovouhle věc. Nechávám je promlouvat v jejich zdánlivě nepochopitelné obraznosti. Ale občerstvuje mě to, že se na realitu dá dívat úplně jinak. Že věci nemusí být takové, jak je člověk zvyklý je vnímat.