Marek Vrabec: Nespoléháme jen na granty, sami hledáme mecenáše

Cestami, které jsou ve zdejších zeměpisných šířkách a délkách celkem nezvyklé, si už řadu let vyšlapují pořadatelé hudebního festivalu Struny podzimu v čele s uměleckým ředitelem Markem Vrabcem. Nejprve se museli vyrovnat s tím, že z pozice hýčkaného dítěte spadli ze dne na den rozhodnutím bývalé hlavy státu z Pražského hradu hluboko do podhradí. Nyní zase tím, že na rozdíl od četných kolegů z kulturní branže nechodí o peníze jen prosit na úřady, ale mecenáše na financování svých projektů si aktivně hledají sami. Například pořádáním speciálních koncertů pro vybrané publikum nazvaných Jarní GALA. Ten letošní se odehraje 27. dubna ve Španělském sále Pražského hradu a vystoupí na něm americký violoncellista čínského původu Yo-Yo Ma. (článek o této události k přečtení na protisedi.cz zde)
 
 
Čím se festival Struny podzimu liší od obdobných hudebních přehlídek?
Festival Struny podzimu, myslím, našel svoje místo v pražském hudebním životě tím, že se vyprofiloval jako akce, která je unikátní v tom, jakým způsobem kombinuje hudební žánry, styly. V rámci festivalu můžete zažít jak fantastický jazzový koncert, tak i vrcholný zážitek z oblasti vážné hudby, staré hudby a dokonce i world music. A není to pouhá nahodilá směs koncertů, je za tím poměrně přísný řád a logika, protože vyznávám názor, že dramaturgie je umělecká disciplína a čím vybroušenější a víc propojené jsou jednotlivé složky toho programu, tak tím ten výsledný „šperk“ nebo dokonce „diamant“ bude mít větší hodnotu.
 
Na čem spočívá Vaše pojetí dramaturgie?
Řekl bych, že je to v první řadě umělecká kvalita, výlučnost a výjimečnost uměleckých výkonů. Pak je to i žánrová pestrost, která ovšem není bezbřehá - jsou tam jasné programové linie. Významnou roli hraje ovšem i výběr prostor. Na něm si dáváme velice záležet. Jde nám o to, aby konkrétní program buď rozezněly, nebo aby s ním naopak kontrastovaly. I v tom spočívá kouzlo festivalu.
 
Jaký je princip jarního festivalového galakoncertu?
Je to myšlenka, kterou jsem si přivezl z USA, kde jsem měl před lety možnost trávit celý rok v Centru múzických umění Johna F. Kennedyho ve Washingtonu ve výběrovém programu pro manažery umění. Díky tomu jsem měl možnost se seznámit s tímto způsobem, kterým se v Americe financují kulturní organizace a který je naprosto odlišný od způsobů a tradice, jak jsou financovány české kulturní instituce. Rozdíl spočívá hlavně v tom, že tam se na něm drtivou měrou podílejí jednotlivci – individuální dárci. Dospěl jsem k názoru, že americký systém je pro nás v situaci, kdy neustále vysychají veřejné rozpočty, velmi zajímavý a můžeme se z něj mnohému naučit, nebo se o to alespoň pokusit.
Oni totiž vyvinuli systém financování umění, který není založený na centrální podpoře, ale na tom, že když se rozhodnete podporovat festival, školu, kostel, galerii, které vám jsou blízké, tak to může být třeba i malými částkami. Dalším nástrojem jsou takzvané fundraisery, které jsem na Kennedyho centru absolvoval tři a jež se tam dělají třikrát v sezoně s jediným cílem, totiž vylepšit finanční bilanci.
Je to akce, která má jednoznačný cíl a všichni to vědí – aby se maximalizovaly příjmy, které se pak použijí k naplňování poslání té které organizace. Vrátil jsem se z Ameriky nadšený s tím, že bychom měli něco takového zkusit i tady, že v tom je budoucnost, podařilo se mi o tom přesvědčit výkonnou ředitelku našeho festivalu a po letech se ukazuje, že je to skvělá cesta a nový dodatečný zdroj financování kulturních institucí.
 
Co lidi láká, aby Vaši přehlídku sponzorovali?
Uspořádáme noblesní společenskou akci, která má ovšem vysokou uměleckou hodnotu. Je to koncert, na kterém vystoupí velká hvězda – u nás to byli Bobby McFerrin, Diane Reeves, Dee Dee Bridgewater, Gregory Porter anebo letos fenomenální violoncellista Yo-Yo Ma - a tu akci naleštíte, nablýskáte a přitáhnete k ní osobnosti, které si koupí drahou vstupenku. Ta nejdražší na večer stojí 10.000 korun - ale chceme umožnit i „normálnímu“ publiku, aby na tu akci mohlo přijít.
Cílem je přitáhnout takové lidi, kteří pro náš festival mohou do budoucna znamenat zásadní přínos a kteří nám umožní provozovat světové umění. A já věřím tomu, že v téhle zemi je pár velmi bohatých lidí, kteří by mohli festivalu přispívat pravidelně. Běžný festivalový koncert pro ně třeba není dost atraktivní, ale přijdou, když jim nabídnete takovouhle akci. Je sice možná trochu snobská, ale zcela účelově – má za cíl, aby se na ní tito bohatí a mocní lidé potkali a aby se na základě téhle zkušenosti dozvěděli o festivalu a uvědomili si, že bez podpory kultury ze soukromých zdrojů tato akce bude jenom živořit - odkázána na podfinancované kulturní rozpočty ministerstva kultury.
 
Vyberete při galakoncertu dost peněz?
Jarní Gala pro Struny podzimu generuje částku, která nám pomáhá pokrýt až 10 procent celkového festivalového rozpočtu, což není málo. Ale nevyčíslitelný přínos Gala je v tom, že díky němu získáváme soukromé dárce také pro samotný podzimní festival. Ale s Gala je to u nás běh na dlouhou trať, protože to u nás nemá tradici. V Americe je trik, který způsobuje, že výtěžek je tak velký, v tom, že tam neplatí žádné umělecké honoráře. Pro každého umělce je to obrovská čest, protože je to právě v Kennedyho centru, které má obrovskou prestiž, a koncert zaznamenává velká televize CBS, která ho vysílá v záznamu vždy mezi Štědrým dnem a Novým rokem po celých Spojených státech. A právě televize hradí umělcům veškeré honoráře.
Já přesto, že nám žádná televize nic neplatí, vidím velký pokrok v tom, že se posouvá vnímání lidí. Uvědomují si, že se festival ze vstupného nezaplatí a začíná se kolem něj vytvářet “rodina“ – někteří lidé, kteří nás poznali právě přes Gala a se stali našimi individuálními donátory. V tomhle je to nevyčíslitelné penězi - ve vytváření komunity lidí kolem festivalu, kteří nám potom přinesou finanční prostředky. Uklidňuji se i tím, že samo Kennedyho centrum v prvních letech pořádání svého Gala nebylo hned úspěšné, a to i přestože podporu umění ze soukromých peněz mají Američané v genech. Letos ale slavíme velký úspěch, poprvé jsou vstupenky v kategorii Gala dlouho dopředu vyprodány.
 
Je podle Vašeho názoru státní podpora kultury v ČR nedostatečná?
Je nejen nedostatečná, ale především nekoncepční. A nepředvídatelná, což je ta nejhorší kombinace při plánování velkých mezinárodních festivalů. Myslím, že podpora státu pro páteřní infrastrukturní festivalu by od ministerstva kultury nemusela převýšit dejme tomu 30 procent rozpočtu (pro srovnání, státní příspěvkové organizace často dostávají až 70 procent), ale hlavně musí být předvídatelná.
Myslím si, že v dnešní době je provozování jakéhokoliv umělecké organizace – divadla, orchestru, festivalu – komplexní profesionální činnost, která má jednu velkou nevýhodu, a sice že generuje ztrátu. Čím víc hrajete, tím větší ztrátu máte, protože to není showbusiness, kde by se vám vracel příjem ze vstupného. Vstupné zde pokryje jen nějakých deset, patnáct procent výdajů, takže je třeba hledat nové způsoby financování a je evidentní, že toto shánění prostředků je velmi profesionální disciplína. A do portfolia vícezdrojového financování stát nutně patří.
Nečekám, že podpora státu bude drtivá nebo majoritní, ale ať je proboha předvídatelná a ať je v rozumném poměru, ať je to třeba půlka privátních zdrojů. Když uděláme rozklad částek, ať je to dejme tomu od státu 40 procent, od sponzorů 40 procent a 20 procent vstupné. Ale ať se na tom rukou společnou a nerozdílnou podílí i privátní sféra, bez toho to nejde.
 
Takže Vás bychom asi při demonstracích na magistrátu s píšťalkami nepotkali?
Ne. Potřebujeme dostat prostředky třeba v rozsahu 40 procent a ty zbývající si vyděláme, najdeme si k nim cestu, což spousta jiných organizací dodneška neumí, nemá ambice to umět a ani se o to nesnaží. Je třeba být profesionálem v každé oblasti činnosti – začíná to u uměleckého obsahu, ale shánění peněz k tomu také patří, ať se nám to líbí nebo ne.
Navíc zrovna na pražském magistrátu se začalo ukazovat, že dlouhodobá práce pomohla najít funkční model. Město nás financuje přiměřeným objemem financí, navíc ve čtyřletém cyklu, s tím už se dá pracovat. Pokud by ministerstvo kultury našlo stejný klíč, jsem přesvědčen, že zbylé prostředky pokryjeme od sponzorů a mecenášů a z příjmů ze vstupného.
 
Co pro Vás po letech nedobrovolného „exilu“ z Pražského hradu znamená návrat do míst, kde festival začínal? A jak obecně s odstupem hodnotíte, že jste z něj byli vykázáni prezidentem Václavem Klausem. Uškodilo Vám to, nebo naopak pomohlo?
To, že jsme začínali na Hradě, naši cestu předurčilo. Strávili jsme tam osm let za doby prezidenta Václava Havla, kdy se rodila naše identita. Jeho genius loci byl od samého začátku významným momentem a významně spoluvytvářel úspěch našich akcí. Ovšem další nastoupivší prezident to viděl jinak a měl pocit, že akce, které byly spojeny s jeho předchůdcem, tam už nemají svoje místo.
Takže jsme z Hradu odešli a dneska se festival koná jednak v tradičních sálech typu Rudolfina, Národního a Stavovského divadla, ale i v prostorech, které byly námi objeveny a již trochu i „obydleny“, jako Pražská křižovatka – kostel sv. Anny, kino pod Veletržním palácem nebo památník na Vítkově. Tam všude jsme jako jedni z prvních pořádali hudební produkce. Máme úžasnou svobodu jít v podstatě kamkoliv.
 
Odchod z Hradu Vás tedy nepoznamenal?
V tu chvíli to od Správy Pražského hradu samozřejmě bylo nesmírně negativní rozhodnutí a vnímal jsem to tehdy jako velkou křivdu a bylo to také nesmírně neprofesionální ve světě pořádání kulturních akcí, zvlášť s klasickou muzikou. Diskreditovalo nás to v očích všech našich partnerů, protože ten festival byl připravený a my jsme se to dozvěděli až někdy v květnu 2004, když už všechno bylo hotovo. V tu chvíli to bylo velmi nepříjemné rozhodnutí, ale když se na to dneska dívám, tak ta pozitiva jednoznačně převažují.
My jsme totiž už tehdy cítili, že další růst festivalu bude v rámci hradní administrativy nesmírně složitý – už jenom proto, že prezident, který nastoupil, bude chtít do všeho mluvit a vyjadřovat se k tomu, jací umělci tam vystupují, a to se nám strašně nelíbilo. Cítili jsme, že nějaká forma nezávislosti by pro festival byla skvělá. Takže to vlastně rozhodli za nás a naštěstí ani neprojevili zájem o ochrannou známku toho festivalu.
Ve velmi nouzovém režimu a zcela bez prostředků jsme proto sestoupili do podhradí a pokusili se festival nějak zachránit. Museli jsme významně zredukovat program, ale krizový rok se podařilo přežít, dařilo se udržet a navázat nové partnerské vazby, ať už spolupořadatelské nebo sponzorské, a hlavně si udržet publikum, aby se za námi nezavřela voda. To se podařilo a v 10. ročníku festivalu, který následoval, jsme se vrátili naprosto plnohodnotným festivalem.
Řekl bych, že je to něco, jako když dítě v raném věku opustí rodič. Je to sice strašná věc, ale to dítě je potom schopno se o sebe postarat o to lépe. A nám se něco takového stalo. Díky tomu jsme se semknuli, byla to pro nás otázka života a smrti – dokázat, že festival nenecháme padnout kvůli rozhodnutí někoho, kdo vůbec netuší, jak je ten festival úžasný. Díky tomu jsme měli v sobě motor, abychom to dotáhli, a museli jsme si odpovědět na otázky, co vlastně jsme, jaký je náš profil, jaká je naše tvář a co tomu publiku chceme přinášet – a také, co už naopak nejsme. Jestli je to jenom spjaté s těmi prostorami nebo není, jestli je to životaschopné, jaká je prostě naše DNA. A myslím, že se nám to lety podařilo vybrousit. Zpětně to vnímám jako tu nejlepší věc, co nás mohla potkat.
A tím se zase vracím k úvodu, k tomu „šperku“, k ideálu, který pořád někde před sebou máme.