Libní po stopách Bogana i Berty (I.díl)

Jako vášniví milovníci Bohumila Hrabala jsme se vydali do míst, kde Bogan prožil asi svoji nejšťastnější část života. Do Libně, nejen do ulice Na Hrázi, kde jsem pátral po místech, kde: „na dvoře stávala prázdná cimra, zatuchlá a vonící plísní, bývalá kovárna, kde od stropu visela stahovačka“ (Kdo Jsem, Moje Libeň, 1995). Našim průvodcem byl libeňský rodák, štamgast hospody U Jagušky Norbert Šroub. Lepšího průvodce než „Bertu“ jsme najít nemohli, bydlí totiž taky Na Hrázi věčnosti…

Praha – Dolní Libeň

Naši trasu začínáme na Palmovce v jedné z místních hospod u piva.  Skrz otevřené dveře vidíme na tramvajový pás ulice Na Žertvách, po které se vydáváme směrem k Libeňskému mostu, nejdelšímu mostu v Praze postaveného podle návrhu ing. arch. Pavla Janáka a V. Mence.  V ulici Na Žertvách se ještě za Hrabala proháněly vlaky hnané párou – vedla tudy odbočka Severozápadní dráhy na nádraží Praha – Těšnov až do roku 1984. Proto se nejdříve vydáme po stopách bývalého nádraží Praha - Dolní Libeň, které zde stojí dosud. Procházíme volným prostranstvím, kde kdysi stával velký židovský hřbitov, po kterém dnes zbyla jen zarostlá hřbitovní zeď. Byl totiž částečně odstraněn při výstavbě nádraží a zbytek zmizel po pětimetrovou navážku při stavbě mostu. Jen pár pamětníků si prý vzpomene, jak to zde kdysi vypadalo. Blížíme se k budově nádraží, ale nápis Nádraží Libeň dnes už ovšem nenajdeme. Berta vzpomíná, jak za jeho dětství zde bývalo překladiště a skladiště brambor.

U Horkých nejen dobré pivo

Opouštíme židovský hřbitov a vyrážíme po rampě Libeňského mostu, ale hned scházíme dolů do ulice Voctářova, zahýbáme do ulice Koželužské a na dosah máme pivní sanatorium U Horkých. U Horkých tam už od osmi hodin svítilo ranní sluníčko a tady bývala a ještě je od rána plná hospoda protože tady mají dobré nejen pivo ale i ranní polévky a guláše a vůbec jídla která jsou vedena jako přesnídávky… (Vita Nuova, 1987). V této čtvrti ohraničené ulicemi Voctářova, Koželužská a Vojenova stávalo židovské ghetto se starou synagogou. Budova pivního sanatoria patří k jednomu ze dvou posledních domů libeňské židovské čtvrti. Kolem jsou jen zbořené zdi, křoví a zbytky areálu. „… to patřilo výstavišti, teda výstavnictví, tam se dělaly reklamy a todle, to bylo vetešnictví a vedle cukrárna.  V osmašedesátých tady byli ubytovaný vojáci…“ vysvětluje Berta. Napojujeme se na ulici Zenklovu a míříme směrem k Rokytce.

Statkář Svět prodělal na biografu milion a zastřelil se

Stojíme na Elsnicovo náměstí, kde tiše chátrá Palác Svět, který proslavil nedaleko bydlící Bohumil Hrabal, který sem často chodil se svými přáteli. Právě proto sem umístil děj své povídky Automat Svět. „…Paní výčepní upila piva, naklonila se, zasklenou stěnu měla na očích skoro jako brejle, pak couvla a chrstla zbytek piva na tu průhlednou zeď. Pěna piva tekla po zasklených portrétech. „Pražáci," řekla a pokrčila rameny. A vrátila se za pípu, dotočila sklenice a jednu hodila po mokré cínové ploše pultu a půllitr se zastavil pod mladíkovou rukou.“ (Automat Svět, 1966). Dříve zde stával tzv. Světův statek, který byl nahrazen činžovním a obchodním domem Svět, dnes kulturní památkou, která se může pyšnit hned několika zajímavými fakty. Palác má jednak železobetonovou konstrukci a jednak celé základy jsou umístěny v olověné vaně, protože stojí pod hladinou spodní vody. „Při otevření biografu Svět se hrál film Potopa. Zatímco na plátně pršelo, jen se lilo, do suterénu se prodrala spodní voda z Vltavy. Diváci byli po kolena ve vodě, ale film se dohrál až do konce. Tak statkář Svět prodělal na biografu milion a zastřelil se,“ vzpomínal Bohumil Hrabal. Hned vedle je další technický unikát a to první betonový most silniční v Čechách.

Tady, prostě tady…

Pokračuje v naší cestě ulicí Zenklovou.  „A todle, to je mučírna“, říká Berta. Nechápavě se ptám, koho tady mučili a dostává se mi hned odpovědi: „Mě“. Míjíme totiž základní školu, kterou Berta navštěvoval. Jako dítě to neměl to daleko, bydlel asi sto metrů od ní.  Berta vzpomíná a vypráví další historku: „Když mi ukradli občanku, tak jsem šel sem, protože tady, kde jsme bydleli, sídlila policie. Oni to totiž vyšetřovali a ptali se mě: „Kde jste se narodil?“… a já jim říkám: „tady, tady“. A oni: „Kde tady?“ A já zase: „ tady…“ Hodně dlouho jim trvalo, než to pochopili“.

Odbočíme vpravo do ulice U Rokytky a míříme ke kapličce Svaté cesty do Staré Boleslavi. „Á nic se nezměnilo, já mám za to, že ještě ta pani Svěcená, co se o to stara ještě za mě, se o to stará dál… jé hele a tady jsem vyrůstal“, říká Berta. Stoupáme do kopce k místům, kde stávala hostinec U Staré basy, který musel ustoupit výstavbě výstavby železniční trati tzv. holešovické přeložky, a Bertovi se vybavují další vzpomínky z dětství, jak si hráli s klukama na staveništi mostů na babu: „ Jednou jsme tady s klukama běhali po lešení a přišli na nás policajti. Vyběhli za náma, ten jeden se roztáhl a prostě vyrazil nám dech a zkazil nám zábavu. Praštil nás do zad a řekl: „Máš babu!“ A šli jsme domu…“

V druhém díle se podíváme do míst Ulice Na Hrázi – Lokalizujeme dům Bohumila Hrabala a podíváme se, kde stával Libeňský pivovar