Zpráva ze Světa

Tahle zpráva je z domova jménem Svět. A světe div se, on ten Svět chátrá. Doslova a do písmene se rozpadá. A taky propadá. Palác Svět nechal totiž postavit nositel stejného příjmení v Praze v Libni, hned u Rokytky, nenápadného vodního živlu, který už několikrát vyhnal lidi na kopec hned vedle zámku. Z toho zámku se dneska starostuje, ale o stav Světa tam, zdá se, sebemenší starost nemají. A tak se starají jiní.

KONEČNĚ 220

Nedávno vznikla petice a iniciativa usilující o revitalizaci objektu, jehož jedno činžovní křídlo stále obývají nájemníci. „V roce 2005 se tady zvyšovalo napětí ze 120 na 220 Voltů. To byla v té době rarita,“ líčí paní, která tu je v nájmu 35 let. „Předtím jsem měla v předsíni velký transformátor, na který jsem měla nepojené všechny spotřebiče,“ dodává. Když se trošku vykloním, je z bytu sympatické paní vidět ocelová konstrukce s replikou kovového glóbu, který odkazuje na stavitele Paláce Svět.

„Přímo naproti nám je radnice, denně se na ten dům dívají. Ať mi nikdo neříká, že nejsou schopní s tím něco udělat,“ vysloví poměrně vyrovnaná žena své znepokojení. Když se zmíním o šéfovi pražských památkářů, který současným stavem Paláce Svět znepokojen není, hne to mojí hostitelce žlučí. „Já Kněžínkovi napsala e-mail a on se vůbec neobtěžoval mi na něj odpovědět,“ popisuje paní epizodu, kdy reagovala na jeho vyjádření v deníku Metro, podle kterého je současné dění kolem památkově chráněného domu de facto v pořádku.

Druhou, neobydlenou, část činžáku nechal současný majitel Paláce Svět zbavit bytových příček. Veškerá suť se díky zemské gravitaci svezla až do bývalého Kina Dukla. Kdyby se ale s úpravami bylo bývalo nezačalo, příčky by sice nezmizely, ale italskému majiteli by propadlo stavební povolení.

PERLIČKA NA DNĚ

Palác Svět je v současnosti mrtvé místo, které kdyby mohlo, převyprávělo by téměř celý příběh mladého Československa. Do Světa se chodilo tančit a pít. Do Světa se chodilo na biograf a chlebíčky. Nebo jen tak nezávazně na kus řeči. Spisovatel Bohumil Hrabal sem sice situoval povídku Automat Svět, ale to už je jenom taková perlička na dně, sněhobílá pěna na oroseném Prazdroji.

NAPOLEON VE SVETRU

Když jsem se ke Světu vypravil na 17. listopad a přemýšlel o jeho rozkladu, překvapil mne tady svou sdílností stařičký pamětník. „Tak ti nevim, jestli mám dneska uctívat ten samet, nebo památku Jana Opletala,“ zaznamenal jsem v hlase toho muže ironii, která spolu s věkem narůstá. O dvou holích a v chatrném vlněném svetru ale nevypadal vůbec zbědovaně. Co věta, to perla.

„Už Napoleon tvrdil, že všechny idealisty je třeba pověsit. Neni tady na tom světě pro ně místo,“ narážel na můj věk i prospěchářství politiků. „Takovej je prostě život,“ probodával mě ten člověk nemilosrdně šedýma očima. „A jestli si myslíš, že to tenkrát bylo jinak, nebo že se to někdy změní, tak se pleteš.“

Když vám tohle řekne člověk, co se učil číst a psát už za protektorátu, a který v létě roku 2002 zažil evakuaci kvůli rozsáhlým povodním, překvapí to vaše ego asi jako polibek od neznámé ženy. Stařík ještě pronesl nějaký nevybíravý hospodský vtípek na adresu choti exprezidenta Havla. Potom se ale zarazil. „Víš ty co, byl jsem nedávno v Divadle na Vinohradech. A tam se mi ta ženská vážně líbila,“ dodal. Asi aby to nevypadalo, že je starej morous. A pak se vytratil stejně pomalu a neslyšně, jako když jsem ho viděl ke mně poprvé přicházet.  

Text a foto: ni©