Kultovní soulová noc Prague Allnighters našla novou Domovinu

Když se poprvé konal soulový Allnighter na Vítkově, moc lidí nevědělo, o co vlastně jde. Osmé pokračování noci, během níž zní stará, pozapomenutá soulová hudba, už zaplnilo prostorný sál kulturního domu Na Maninách. A tančilo se ve stylu. 

Hromady fotek najdete na našem FB!

Scénář soulového večera pod značkou Prague Allnighters se vlastně - na rozdíl od prostor - příliš nemění. Za gramofony se střídají rezidentní dýdžejové Mr. Cat, Path a Buqi, které doplňují hosté. Tentokrát to byl Scot James, jenž se na rozdíl od tuzemských dýdžejů nebojí ani mikrofonu. Sálem zní písničky, které byly ve své době hity, i ty, které se nikdy do žebříčků nedostaly a jejich amfetaminový rytmus a sladké melodie došly ocenění na parketech anglických kasin a tančíren.

Právě ty už začínají večírky Prague Allnighters připomínat čím dál tím víc. V případě holešovického sálu Domovina už od vchodu, který byl svou zašlostí, kachlíky a pozvánkami na lekce bojového umění a dalšími letáky v silném kontrastu s tím, co se dělo vevnitř. Přes opatrný začátek se totiž vkusně zrenovovaný sál rychle zaplnil tanečníky, kteří v tom, co se na parketě sluší, zdaleka netápali tak jako třeba před rokem. 

A tak, i když náš oficiálně nejlepší soulový tanečník Robin Marhold tentokrát procházel večírkem na berlích a jeho “sok” a kámoš Hadgi oddřel v propoceném tílku většinu show sám, bylo na co koukat. A tance většiny návštěvníků, z nichž se řada učila správné pohyby na workshopech v klubu Buben, na parketě už nepřipomínaly jen pozapomenuté otočky, které jim utkvěly v paměti z absolutoria tanečních. Ubyly i vytahané svetry a bundy, přibyly naleštěné boty, saka a skvěle padnoucí šaty. 

Na osmém pokračování bylo patrné, že Prague Allnighters nabírají a ve všech směrech pilují styl, který tenhle večírek chtěl mít od první edice. Stylová byla vlastně i “kuřárna” s otevřenými okny, do které se chodili tancem rozhicovaní návštěvníci ochladit. Nekuřáci si v tomto směru vystačili s ledově namraženým Jägermeisterem, který na allnighterech nemůže chybět, i když jeho ataky na ladnost tanečních pohybů kolem třetí ráno a dál bývají ve vybraných případech kruté. Ale i to k tomu patří. 

A ještě jedna důležitá věc, která svědčí o tom, že soulové allnightery konané u nás nejsou jen slepě importovaná retro zábava nadšenců s s nakažlivým entuziasmem. Pražské večírky už začínají mít svoje vlastní hity a specifika. Těžko říct, co by pozapomenutá píseň Modrej vřes z repertoáru Marty Kubišové udělala ve své době s návštěvníky ve slovutném wiganském kasínu. Ale pražští soulboyové a soulgirls si ji ten večer na dýdžejích dokázali “vykřičet” k tanci hned několikrát. Píseň v češtině dokonce povedený večer efektně. Schválně kolik ještě takových je a kam až tohle soulové šílenství jednou doroste.