Královský večer s Vladimírem Mišíkem

S Vladimírem Mišíkem jsme se sešli nad jeho novým supraphonským albem, zajímavým výběrem nazvaným Královský večer. Témat k rozhovoru bylo ale víc, vždyť Vladimír Mišík je bez nadsázky ikona české hudby. Ponejvíce rockové, i když žánrově je jeho muzika mnohem pestřejší: má přesahy do folkrocku, folku i jazzu. Však na něj také mnozí muzikanti rozličných žánrů dodnes navazují či jej uznávají jako vzor. Mišík tady navíc v dobách neradostných oprašoval dílo nuceně zapomínaných básníků. Jeho písně na „texty“ Josefa Kainara, Václava Hraběte či Jiřího Dědečka se staly doslova hity. Byly tak populární, že záviděli i mnozí zpěváci pop-music. Vladimír Mišík se přitom, na rozdíl od těch pop-zpěváků, nikdy nepodbízel. V muzice se řídil srdcem a v životě svědomím. Na podzim tak třeba odmítl státní vyznamenání – vůči prezidentovi, který by mu ho předal, má totiž výhrady. Jak sám říká, ohlasů na jeho gesto bylo hodně, a většinou chápajících a přátelských.
 
Naše povídání začalo upřímně položenou otázkou:
 
Jak se cítíte?
Přiměřeně věku. Je to spíš dobrý než špatný.
 
Když jsme spolu mluvili naposledy, řekl jste, že jste spokojený důchodce, který ale musí hrát, aby uživil rodinu. Stále to platí?
Spokojený jsem jak kdy. Když to ale shrnu, v podstatě spokojený jsem. S živením rodiny to už není tak horké, Adam je činorodý a do rodinného rozpočtu přispívá. Hlavní ale je, že mě muzika pořád baví. Zaplaťpánbůh, nemusím z existenčních důvodů jet čtrnáct, patnáct koncertů měsíčně. S kapelou Etc… ale určitý počet koncertů odehrát musíme, protože její členové mají rodiny. A malé děti, kterým musí občas něco spustit do zobáčku.
 
Dovedete si představit, že byste přestal hrát?
Nedovedu ani nechci. Bez muziky by byl život smutný. To platí obecně – vezměte si třeba Rolling Stones – taky ještě občas vyrazí odehrát nějaký ten koncert. Pro radost. To platí i pro mě; nepříjemné je snad jenom to přemisťování, dlouhé štreky. V současnosti jezdím s Petrem Pokorným dobrým, pohodlným autem, které vyhřívá i zadek, ale přeci jenom to nekonečné sezení… no, nebudu to dál rozvádět!
 
Balady na nový výběr s názvem Královský večer jste si prý chtěl vybrat zcela sám.
V průběhu let jsem vydal několik kompilací, takže skoro všechno, co mohlo, už vyšlo. Ty dva poslední boxy jsem dokonce prožíval jako určité finále. Nebylo. Přemýšlel jsem tedy, jakým směrem se dát u dalšího výběru. Šlo mi o konkrétní náladu. Třeba takový Leonard Cohen, když ho poslouchám, plyne ve velice příjemné atmosféře. To platí i o dalších muzikantech nebo některých rádiích. Žádné kvílení, vzruchy, prostě pohoda. Tak mě napadlo: co takhle sestavit kompilaci, ze které by šla pohoda, poklid, a to z textů i muziky? Královský večer tak drží tuhle náladu.
 
K tomu přispívá i výtvarný doprovod…
S výtvarníkem Karlem Halounem spolupracujeme už spoustu let, vlastně úplně od začátku. Řekli jsme si, že obalu zase dáme formát DVD, do bookletu doplníme texty a to i jejich překlady do angličtiny… až z toho vlastně vznikla kniha poezie. V tomhle formátu se texty čtou lépe; když chceme my starší číst texty v klasickém cédéčkovém bookletu, musíme si na to vzít lupu. Proto tedy větší formát. Myšlenka byla taková: tuhle jakoby knihu si vezmete do ruky, pustíte si desku, pohodlně si sednete, třeba se skleničkou – a vznikne tak hezká chvíle. To bych si přál.
 
Děláte si i vy někdy takové příjemné chvíle? A koho si u toho pouštíte?
V poslední době si pouštím rádio. Třeba jedno americké, oni jsou tam sice o osm hodin jinde, ale dramaturgie je skvělá, takže vám to vůbec nepřijde. No a někdy si pustím nějakou klidnější desku, třeba B. B. Kinga nebo Milese Davise. Krásné, klidné, středotempové záležitosti.
 
Kde jste k sobě přišli s Karlem Halounem?
Ve vinárně u Spěváčků. On tenkrát studoval UMPRUM, dneska je tam panem docentem. Intenzivně jsme se setkávali v té naší tehdejší společnosti – ať už v hospodách nebo třeba i u nás doma. S mojí první ženou Katarínou jsme v našem bytě měli neustále otevřené dveře. Když někdo šel kolem třeba ve dvě v noci a viděl, že svítíme, zašel a byl vřele přijat. Povídali jsme si, popíjeli, a bylo dobře.
 
Dneska tahle spolupráce dovršuje dokonalou symbiózu: ve vaší tvorbě jsou v harmonii texty, hudba i výtvarný doprovod…
O tohle jsme se pokusili už u alba Ztracený podzim, tam jsou obrazy Míry Jiránka a grafickou úpravu má na svědomí Karel. Řekli jsme si, že odteď budeme vyrábět v zásadě artefakty.
 
Bolelo vás vyřazování písní, které už se na Královský večer nevešly?
To ani ne. Věděli jsme, že bychom měli vybrat asi tak dvanáct písní, to je únosný čas k poslechu. Dramaturgii alba, jak už jsem říkal, jsem sestavoval i podle nálad, které jsou mi blízké, proto tu jsou i méně známé věci. Ale v rámci té nálady mi šlo současně i o pestrost. V konečném výběru tak třeba jednu původně navrhovanou píseň nahradil valčík s textem Jirky Dědečka.
 
Když se člověk podívá na vaši profesní biografii před Etc…, řekne si, že málokdo založil nebo spoluzaložil tolik kapel, jako vy. Nebyl jste v nich dlouho, a zakládal jste další.
No, zase tak krátká některá ta působení nebyla – třeba s Blue Effectem jsem hrál asi dva roky. Jenže pak přišel Lešek Semelka, který byl lepším zpěvákem, a tak mě Radim Hladík vyhodil. Pak jsem měl skutečně několik epizodek. Flamengo se rozpadlo spíš z existenčních důvodů, byla už sedmdesátá léta, tedy nic moc. Potom přišel Energit, pak formace s Kášou, Jahnem a Kozlem. No ale potom jsme si s Vláďou Padrůňkem, Petrem Pokorným a Mirkem Hrubým založili Etc… To se různě personálně obměňovalo. Já jsem si ale vymyslel název Vladimír Mišík a Etc…, protože pak už mě nikdo nemohl vyhodit. (smích)
 
Byl skutečně Lešek Semelka lepší zpěvák, než vy?
Byl. On je vynikající vokalista. Druhá věc je, co zpívá. Já nejsem pěvec. Spíš vykřikovač. Nebo vypravěč.
 
Proč jste poprvé sáhnul – jako po textech svých písní – k poezii skvělých českých básníků?
K obsahově zajímavým písním mě přivedlo folkové sdružení Šafrán. Tam vystupovali třeba Vláďa Merta, Jarda Hutka, Vlasta Třešňák, Dáša Voňková, a někteří další. Jejich koncerty mně připadaly úžasné – bylo na nich absolutní ticho. Oni navíc zpívali, tehdy za bolševika, nehorázně statečné věci. V době, kdy jsme ještě nehráli s Etc… za mnou přišel Vláďa Merta s tím, že ještě s Honzou Hrubým vytvoříme trio. Potřeboval jsem tak rozšířit repertoár. Některé své texty jsem měl, ale rozhodně bych na nich nestavěl svoji kariéru, tak dobré zase nebyly a nejsou. Bavilo mě číst poezii, tak jsem si z některých sbírek vybral věci, které se mě osobně dotýkaly. Třeba Stříhali dohola malého chlapečka.
 
A pak se tahle zhudebněná poezie začala dostávat i na desky…
Ano, v různých instrumentacích, ještě před Etc…, a pak i s Etc. Texty těchto básníků mě bavily a naštěstí bavily i lidi na koncertech a posluchače desek. A touhle cestou jdeme dodnes. Novým výběrem Královský večer to, dá se říct, celé vrcholí.