Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Two Door Cinema Club - Beacon

TWO DOOR CINEMA CLUB
BEACON

Jestli je tohle světlo, maják, znamení, oheň na kopci, co nás má vyvést z depresivní tmy, tak radši zůstanu věrným a rozverným synem temnoty. Literárně řečeno. Beacon je hezkej. Je to vlastně celý takový hezoučký, heboučký, miloučký a povzbudivý. Božínku! Problém je, že já mám rád právě ty vzdory a komplikace. Nebavěj mě hodný, plachý kluci, co zpívaj jako Beatles, v košilích zapnutejch až ke krku, ve vestičkách všech odstínů hnědý a khaki. Já vím, že to je trendy. A ještě kalhoty v barvě námořnický modři, pěkně nad kotníky. Introvert, kterej klopí zrak takovým způsobem, aby nebylo pochyb, že si toho každej všimne, a tančí robotickejma trhanejma tanečkama kolem mikrofonu, je sexy asi jako kopulující želvy obrovský.
Neříkejte mi, že recenze maj bejt hlavně o muzice a ne o pitomejch hadrech, trendech a předstíraný epilepsii. Na tu byl stejně největší kabrňák všech dob Ian Curtis a v týhle disciplíně ho nikdo nemá šanci překonat. Protože speciálně u britskejch kapel jde hudba a fashion ruku v ruce a občas je velkej problém rozkódovat, na co je kladenej větší akcent.
Jak jsem řek, Beacon je hezkej, takovej slušňáckej. Obě uši má čistě vypucovaný uchošťourem, protože zejtra se jde do školy, a co kdyby si pančelka všimla, že někde něco přebejvá? Žádná špína za nehtama, ostrý puky na tesilkách, košile bez zbytečnýho skladu a flek aby jeden pohledal. Cigára? Cože, co to je?
TDCC jako ze škatulky, premianti indie třídy. Příkladný slušňáci, co maj sice občas tendenci žonglovat s neškodnou melancholií, ale i takový Editors jsou proti nim černokněžníci. Pop? Oukej, rekruti kytarovýho popu, opentlenýho disco spořádaností a entuziasmem tanečních parketů, to už by šlo. Sem tam slyším Hot Chip, jenže ty jsou divný, a když náhodou na moment nejsou, tak šajněj třeskutou hitovou brilancí. Tohle se furt drží dokonale při zdi. Jen žádný výstřelky, ať to hladce plyne, a hlavně ať to neprovokuje nějakou nechtěnou zvukovou nebo harmonickou disproporci, proboha. Jo, já vím, že třeba NME je miluje, no a co? Really bloody catchy… Neříkám, že ne, ale jestli má tohle bejt zásadní argument, proč jim odpustit tu nudnou dokonalost a nulový záškoláctví, tak rovnou říkám, že ne, že to je málo.
Všechny ty buď zmiňovaný, nebo samovolně naskakující ekvivalenty pro mě maj nezanedbatelně víc života než TDCC. New Order byli i ve svým největším eurotrashdisco úpadku pořád majestátní a špinavý, i ty nejvyleštěnější desky Yeah Yeah Yeahs, Bloc Party, The Futureheads či Death Cab For Cutie mají proti Beacon furt kurevskou mrdu, to mi nikdo nevymluví ani omylem. Přesto tu paralely jsou, don’t get me wrong.

Jak jsem konstatoval v úvodu – je to takový hezky hezký. Trochu šmoulovatý, ale vlastně příjemně hitový, aspoň některý věci. Hned první New Year třeba. Kluci, kde jste? Aha, na turné. A to vám vadí? Miláčku, budu doma možná až příští rok? Ale no tak, vždyť to je přece tak super, lítat po celým světě, vyprodávat koncerty, užívat si backstage šrumec a přízeň kdekoho. Jo, vy jste vlastně ty spořádaný studentíci, žádnej rokenrol, doma hodná severoirská slušňanda, po který se vám stejská, tak o tom napíšete jímavou, hitoškovou, lehce taneční pecku. Vždyť to říkám. Ty hity jsou tu ale všude. Handshake (a ne jenom ta) mi hodně evokuje Delphic, což je takový… ehm, hezký, no. Wake up odhaluje skrytou přednost, která se táhne celou deskou jako sice nenápadný, ale o to pevnější pojítko. Jednoduchá, ale hodně groovy basa. Bravo, bravo. Kytary švitořej tu jako již zmíněný Editors, jindy odkazujou k elementárním gentlemanskejm riffům Franz Ferdinand, a nad tím vším si étericky poskakujou sice předvídatelný, ale furt dost chytlavý melodie a refrény jako z učebnice britpopu. Sun je slunečná a hřejivá, byť lehce naivní, ale to neva. Nijak obzvlášť.
Už mi docvaklo, v čem je to fungující fluidum. V neafektovaný jednoduchosti, co klouže jako čerstvej rohlík s máslem. Someday je stadiónovej pusher. Esenciální, jednoduchej a… hezkej, hehe. Sleep Alone je bod zlomu, kdy se vám to buď začne protivně zajídat, nebo přistoupíte na pravidla týhle hry a dokoušete Beacon do konce. Nožička si bude podupávat a na třetí poslech s nima budete zpívat minimálně refrény. V těch frenetičtějších momentech (kterejch je sice poskrovnu, ale nějaký by se určitě našly) možná i pohodíte vesele hlavou či brnknete nějakej ten kytarovej fígl na air kytáru. Já jsem sice asi spíš ten první případ, ale to fakt nic veledůležitýho neznamená. Viděl jsem, jak docela vřele je přijalo publikum na Rock For People, a myslím, že jejich koncert v Lucerna Music Baru bude v klubový sezóně patřit k tomu lepšímu. Prognostika mi někdy vychází, někdy ne, ale nikdo mi nemůže upřít, že to je prostě HEZKÝ. Tečka. Dot com.
 
PS: Stream celého alba najdete tady.
PPS: Two Door Cinema Club hrají 26. 2. 2013 v Lucerna Music Baru.