Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Slayer - B-Sides & Rarities

Bramborová republika a okurková sezóna, nejhorší kombinace ever. Blbý místo a blbej timing. Nic moc extra logicky nevychází, všichni se válej u vody a i s pigmentem středoevropana si hrajou na indiány. Potud všechno ok. Vinnetou a Krásnej den v Trutnově, všechno jak má asi bejt.
Jenže svět není tak hezkej a bezstarostnej ani v americkejch limonádách, ani v reálu. Je třeba si připomenout, na jaký planetě to žijeme. Rasismus, xenofobie, kdejakej levičáckej hipsterskej nýmand komentuje od svý ProTools konzole v závětří velkoměstskýho statična cokoliv, co vidí jenom v televizi. To se to mentoruje, to se to parazituje na médiama vyhrocenech šarvátkách. Pes, co štěká, nekouše, umělec, co z plna hrdla vřeští ze svýho podkrovního pokoje, nijak nepomáhá. If you really wanna make the point, be fucking there. Otherwise - fuck off and go fuck yourself!
 

Vzpoměl jsem si na film, kterej hodně ovlivnil moje vnímání věcí kolem – Summer of Sam s mladičkým Adrienem Brodym s čírem a Johnem Leguizamem. Skvělej film, mimochodem, takovej ryze letní, hehe. A k tomu, bez zjevnejch souvislostí, tahle deska. Slayer – B-Sides & Rarities. Metaforicky řečeno, když vám teploty nad třicet rozpustěj mozek a začnete vnímat ty tabloidový témata jako součást reality, je potřeba, aby přišly kroupy a pořádnou mrdou do kokosu vás vrátily do krutý a neúprosný reality, protože to je svět, ve kterým žijeme.
Slayer jsou dost možná vnímaný jako metalová kapela a tím pádem jsou to pro hodně lidí nepřijatelný macho kreténi s kurevsky rychlejma prstama, co zamrzli někde v pravěku hudebního vývoje. Jak stupidní! Reign in Blood, South of Heaven a Seasons in the Abyss do každý rodiny místo alibistický Bible v nočním stolečku. Zrovna znovu poněkolikátý sleduju kouzelnej seriál Californication, kde Hank Moody napsal rouhačskou knížku s názvem God Hates Us All, což je mimochodem titul alba Slayer z roku 2001. Slayer jsou prostě nepopulární pramen řeky, kterou po tisíci kilometrech toku klidně někdo prohlásí za svatou a vůbec mu nedochází, že korytem přitom teče čistá síra. Slayer jsou mluvčí všech misfits a nezáleží na tom, z jakýho hudebního tábora původně jsou. Řadový desky jsou super, ale tenhle béčkovej a raritní výběr má něco do sebe, ne že ne.
Metaforicky řečeno – vždycky jsem si myslel, že jsem, nebo chci bejt víc mainstream, apolitickej zmrd, co bude akcentovat jenom svoje artistický ego a ostatní mu bude u prdele. Jak alibistický, hehe. Když jsme kdysi poslouchali Black Flag, Minor Threat, Fugazi, Nation of Ulysses a další věci, trochu z jazykový indispozice, trochu díky neznalosti souvislostí a zmíněnýmu alibismu jsme potlačovali sdělení a říkali, že nás zajímá hlavně hudba. Dneska to vidím jinak a možná proto pro mě i Slayer nejsou jenom  (byť skvělej) metalovej mastodont. Disorder s Ice-T, cover Sick Boy od GBH, Memories of Tomorrow od Suicidal Tendencies, No Remorse s hostujícíma Atari Teenage Riot, Hand of Doom od Black Sabbath nebo geniální verze Born To Be Wild od Steppenwolf... to není marketingová póza, to je postoj. Jak říkám, Slayer do každý rodiny a na světě bude minimálně víc vnímavejch.