Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Mickey Avalon/I Get Even + NYPC/NYPC + Sleigh Bells/Bitter Rivals + Kings of Leon/Mechanical Bull

Fast and Furious. Rychle a zběsile někdy žijeme i my a čas na to se zdržovat nějakým závratě vzbuzujícím sofistikovaným rozborem jedný desky prostě zmizel někde v červí díře, bo co. Takže dneska telegraficky a berte to spíš jako takovej subjektivní manuál co poslouchat a čemu se třeba vyhnout.
 

Mickey Avalon
I Get Even
Ani nevím, co to vlastně je. Pět novejch tracků. EP? Avalon - champagne and caviar, after the party is afterparty, yo... Možná je to jenom blbej sentiment, ale kdykoliv tenhle bílej nosatej chlápek, co vypadá jako transka, otevře pusu, ta dikce a zfetovanej groove je zpátky, jako bych poslouchal jeho první desku. A jsem stejně nadšenej. Co na tom, že témata jsou jako přes kopírák. Holky z nekonečnejch mejdanů, který jsou jako obskurní časosběr, booze, drogy, na jaký si ani nevzpomeneš, Sunset Strip, kde se organicky mísej navoněný nuly s těma, co dejchaj hvězdnej prach, protože maj všichni stejnýho dealera, agresivní shemales na Santa Monica Blvd u Donuts stánku, lesk, špína, šlapky. Hollywood. Ani tam nemusíte jezdit. Ani tam nemusíte žít a Mickey vám to všechno pěkně barvitě odvypráví. A má recht, protože on taky kdysi kouřil čuráky a bral, co se dalo. A nestydí se za to. Ženský ho za to zbožnujou, jako by byl mladší brácha Iggyho Popa. A já taky, protože mám rád sugestivní pohádkáře, který vyprávěj svoje příběhy jen tak jako mimochodem. Já říkám rozhodně jo.
 
NYPC
NYPC
Pamatujete si New Young Pony Club? Vezli se trochu po tý nesmyslný nu-rave vlně a dostali Mercury Prize, někdy před lety. Myslel jsem, že už jsou dávno civilové, rozprskli se, založili rodiny, vychovávaj děti. A voni zrovna ne! Smrskli se na duo (Tahita Bulmer – zpěv a Andy Spence – synťáky) a zkrátili název na NYPC. A natočili desku, kterou bych dost možná i přešel bez povšimnutí, protože to se tak prostě někdy stává. Jaký je moje překvapení, protože ta deska je prostě a jednoduše skvělá. Minimalistická a melancholicky hořká, trochu Kraftwerk model, trochu ESG minimalistickej disco dub. Perfektní do prosluňený mlhy a brzkejch západů slunce, co vám rozbuší srdce a vzápětí ho zamrznou vědomím, že tahle roční doba má těch radostnejch momentů povážlivě míň, než bezstarostný léto. I Came Through for You je nehitovej hit, co si budu přehrávat ještě hodně dlouho. NYPC rozhodně nepřeslechněte!
 
Sleigh Bells
Bitter Rivals
Když vyšla prvotina brooklynskýho dua nazvaná Treats, byla to malá událost. Hodně originální sound a roztomilej story board lascivní Karkulky a metalovýho zběha. Dvojka Reign Of Terror možná zbytečně utrpěla tím, že ve stejnou dobu expandovaly podobně koncipovaný projekty, ale co si budeme povídat, za moc nestála tak jako tak. Bitter Rivals má znovu celkem jasnej sonickej koncept, je docela promakaná a co se týče popovejch elementů, zachází asi nejdál (ne, jasně, že Evropa 2 to hrát nebude ani omylem, haha). Ty Guns N’ Roses kytarový riffy v kombinaci s až skoro R&B zpěvem sice fungujou, přesto je to ale po pár traccích trochu vyčichlý a předvídatelný. Na párty v šest ráno, kdy chcete nasrat sousedy, co notoricky nezdravěj, dát si předem prohranej battle s měštákama, nebo vám prostě jenom chybí neprostupná stěna hlasitejch kytar a nechcete už dokola poslouchat do neposlouchatelna vytavený starý CD Beastie Boys Licensed To Ill (jakkoliv je geniální), furt dobrá volba.
 
Kings of Leon
Mechanical Bull
Dva roky starej, totálně white trash dokument Talihina Sky: The Story of Kings of Lion mě teda bavil mnohem víc. Nikdy jsem nesdílel extra nadšení z týhle kapely, ale upřít se jim nedá, že s Only by the Night došplhali na rockovej Olymp a stali se kapelou pro masy v tom dobrým slova smyslu. Sešup po prdeli ale musel zákonitě přijít a troufám si říct, že ty pomyslný prošoupaný gatě přicházej právě s Mechanical Bull. Modelky za ženy, děti jako na objednávku, chlast a následný odvykačky, tohle všechno byly možná taky důvody, proč zbožný kluci chtěli tak strašně moc udělat dobrou comebackovou desku. Don’t Matter je jako nedomrlej derivát The Queens of the Stone Age, ale furt aspoň trochu šlape. Nejhorší jsou southern balady, co by chtěly znít jako něco z Joshua Tree od U2, ale jako na potvoru zněj unyle a místy až otravně (Beautiful War, Wait for Me, například). Tohle že je Comeback Story? Možná jsme doufali v něco jinýho. Kde je sex, napětí a voodoo z Sex on Fire, nebo epická melancholie Use Somebody a ta nakažlivá pachuť Calebova naříkání, který se vám zaseklo v hlavě a nemohli jste ho dostat ven? K těmhle věcem se budu vracet čas od času rád a říkat si, že to  stejně byla skvělá kapela. Ale co vím jistě, je to, že Mechanical Bull si podruhý už nepustím.