Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: †he Icarus Line - Slave Vows

Když je dlouhý a únavný vedro, tak v New Yorku, v těch chudších částech jako je třeba Bronx nebo Queens, kde lidi ani často nemají klimatizaci a v bytech se nedá vydržet, trávěj většinu času na ulici před barákem.
 
Je jich tam spousta a moc v klidu nejsou. Nervozita a podrážděnost, frustrace, drogy, alkohol a jenom pikosekunda a malej konflikt stačí k tomu, aby emoce bouchly jako vztekle vymrštěnej molotov proti betonový zdi. Pouliční šarvátky se šířej tak rychle, jako plamen klouzající zlomyslně po benzinový skvrně, beroucí s sebou bez milosti všechno, co mu stojí v cestě.
 
Ne, nežijeme v New Yorku, ja vím, ale snažím se představit si to. Ani Icarus Line nejsou z New Yorku. Jsou z Los Angeles, kde je vedro pořád. A jejich mise od začátku byla ještě pod kotlem pěkně přitápět a vyvolávat šarvátky alespoň na koncertech i parties, kde jejich hudba svýho času dost intenzivně a hlavně kurevsky nahlas hrála. Taková Brigate Rosse. Destrukce a zmar v rámečku “ušlechtilejch“ ideí.
Viděl jsem v době jejich největšího hype nespočet malejch i velkejch koncertů TIL, s Murder City Devils, The Locust, Rocket From The Crypt, v Echu, v Silverlake Lounge, i v Troubadour... vždycky to provázel velkej chaos, nonšalantní chuligánství těch, co vědej, že i když jsou lůza, všechny zraky jsou upřený na ně a čeká se, co se zase stane. I když se během let a pěti desek sestava pořád obměňovala a zásadního kytaristu Aarona Northa dokonce povolal do zbraně sám Trent Reznor, aby svojí divokou intuitivní hrou a o nic míň divočejší prezentací na pódiu oživil Nine Inch Nails, zpěvák Joe Cardamone byl ten, kdo celou dobu držel černej prapor. On je ten psychopatickej impresário, kterej dští svoje zaříkávadla, obalený hustou neproniknutelnou stěnou bolestivejch kytar, který jsou zároveň tak omamný. Vazbení, za který by se nemuseli stydět ani Jesus and Mary Chain, ani Sonic Youth. Milovali je Buddyhead, miloval je Dim Mak i V2.
 
Aby něco bylo ofenzivní a naléhavý, nemusi to být nutně rychlý. Nová deska Slave Vows začíná jako zlověstný chřestění chřestýše jedenáctiminutovou Dark Circles. Don’t Let Me Save Your Soul je mayhem riffů, který maj takovou intenzitu a autentičnost, jako by vám ty kytary hrály někde hodně blízko u hlavy, nebo spíš rovnou v ní, tak, že cítíte, jak vám rezonuje lebka. Jako stagediving s otevřenou zlomeninou bérce. Black Sabbath i Spacemen 3. Jaký místo má v roce 2013 tenhle oldschool model? Zjevně pevný a opodstatněný. Komu se kdy oposlouchali Stooges a MC5, pokud ho kdy předtím aspoň nějak ovlivnili?
Marathon Man a hlavně její konec je jako trychtýř tornáda, ve kterým mizí všechno, aby ve vteřině přišel zničující drop a ticho, do kterýho začnou dopadat s ohlušujícím rámusem všechny ty nadzvedlý domy, auta, stromy, zahradní nábytek i sekačka na trávu... Jenom dvouminutová Dead Body je jasná citace Suicide a je jednou z těch frenetickejch věcí, který si prostě musíte dát na repeat několikrát za sebou a při každým dalším přehrání vás démon uvnitř nutí přidat volume o pěknej kus doprava, až buď přijdou sousedi s plynovou pistolí, nebo vám pomalu začnou téct potůčky krve z uší.
Poslední Rats Ass je geniální closer, na kterej by určitě byl Iggy neobyčně pyšnej, kdyby ho napsal on. Jak říká sám ještěří král Joe Cardamone, rokenrol se během let proměnil v obludárium a parodii plnou natupírovaných čuráků a la Mötley Crüe. Tohle jsou zase ty dobrý osmdesátky. Je srandovní, jak se všechno, co jsme kdy milovali, vrací zase zpátky k undergroundu. Odtud jsme vzešli, tam se vracíme, a všechno, co za něco ještě stojí, se tam vrací taky. Jediná věc na který záleží, je to, abysme dělali věci tak, jak sami potřebujeme a jsme s nima spokojený jak my, tak i lidi kolem, který maj potřeby stejný jako my samotní. Může tahle všivácká filozofie bejt ještě jednodušší? Sit back and listen Slave Vows. Listen fucking loud!