Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Mars Volta - Noctourniquet

THE MARS VOLTA

NOCTOURNIQUET

Intro, který by mělo jako memento prostupovat následujícím textem i vámi při jeho četbě: nikdy nenechte šok z prvního poslechu formovat váš úsudek, protože bude pravděpodobně unáhlený a chybný. Byl jsem velkej fanoušek At The Drive In, z toho jsem se už několikrát veřejně vyznal. Nekritickej obdivovatel z důvodů, který teď nechci znovu vytahovat. Respektoval jsem jejich status kultu, a když odezněla poslední rozervaná hispánská sonáta, byl jsem smutnej, ale někde hluboko uvnitř jsem doufal, že jednou se z toho nedefinovanýho hiatusu vrátí zpátky, i když Omar s Cedricem kategoricky tvrdili, že ‘game is over, for good and forever’. Teď se to děje a já vlastně nevím, jestli jsem rád, že budu muset vzpomínky ředit realitou jako krev heparinem. Taky si pamatuju historicky první koncert The Mars Volta v legendárním losangeleským klubu Troubadour. Bratru pět stovek věrnejch ATDI fans sice mělo svý kudrnáče zpátky, ale najednou byl velkej problém s tím, jak se na novej sound vůbec pohybovat. A co si o něm myslet. Poťouchle jsem se usmíval a věděl, že pro mě tahle nová kapitola už takový kouzlo mít nebude. A neměla. S nějakejma výkyvama a špičkama, kdy jsem se na chvíli nechal strhnout. Tu skvělým, i když megalomanským koncertem, jindy obalem, někdy jsem prostě měl chuť na ty Omarovy šmodrchance a Cedricův dryjáčnickej ječák. Tyhle elementy jsou na každý z jejich šesti desek. Všechno ostatní je výplodem jejich rozmazlenejch chorejch mozků, podivně pokroucený geniality a spratkovský umělecký sebereflexe, která je těm dvěma svatá. Vždycky jí podřizovali všechno, včetně chladnokrevnýho obětování kapely, která mohla klidně determinovat vlastní styl. Jenomže už byla moc zaháčkovaná v mašinérii maistreamovýho byznysu, a tak ji poslali ke dnu i se zbytkem zmatený a notně rozčarovaný posádky.  Ve spojení s The Mars Volta jsme si v zásadě zvykli na dvě věci. Za prvý: nikdy se nedá dopředu očekávat, jaká bude další deska, takže bych se nedivil, kdyby ta následující byl speed metal nebo grindcore à la Napalm Death se symfonickým orchestrem a partou domorodejch bubeníků kmene Nguzunguzu. Za druhý: slovo progres dostává v jejich interpretaci až děsivej rozměr. Konceptuální alba jsou tak trochu přežitek odkazující někam daleko do minulosti a většinou trpí absencí dostatečný dějový koherence, případně potřebujou silnej back up příběh jako manuál, aby bylo zjevný, o co přesně kráčí. Obojí je voser, co si budeme povídat. U The Mars Volta nehrozí v podstatě ani jedno, protože koncept je většinou sám o sobě tak šílenej, že tyhle dadaistický slepence nemá cenu nějak zásadně dešifrovávat. Ani tentokrát chlapci nezklamali. Vyrukovali s poměrně rafinovaným vysvětlením, že Noctourniquet je inspirovanej dětskou říkankou o Solomonu Grundym, kterej prožil celej svůj život v sedmi dnech (narozen v pondělí, pokřtěn v úterý, oženil se ve středu, onemocněl ve čtvrtek, přitížilo se mu v pátek, zemřel v sobotu a pochovali ho v neděli). Jasně, že si z nás zase střílejí, protože žádnej implicitní kontext samozřejmě nenajdete. Ale fakt je, že s každým dalším poslechem dává jejich pohádka větší a větší smysl. Oni si totiž vymysleli vlastní příběh, kterej žije paralelním životem (i smrtí) se zmiňovaným fiktivním hrdinou, co v komiksový inkarnaci vypadá jako přerostlej, extra silnej zombie supervillain. Až sem je to furt sranda. Stíháte mě? Fajn, jenom abyste taky stíhali TMV. Kromě konceptu je tentokrát poměrně šokující i to nejdůležitější, a to jsou kompozice. Mluvit o písničkách by byl výsměch. Jenže ouha, zase je hodně věcí úplně jinak. Videa nemnoho let zpátky, kdy se na pódiu zmítá jakejsi mexickej mutant a klon Morrisona s George Clintonem z Funkadelic, kapela má sto dvacet lidí, přičemž každej hraje něco úplně jinýho a opusy trvají i v živým přenosu MTV patnáct minut, protože nikdo neměl odvahu říct těmhle přesmaženejm bláznům, že to je na televizi malinko přes čáru, jsou definitivně minulostí. Někdo vtipně poznamenal, že The Mars Volta model 2011 je hodně vykroucenej. Cedric objevil kouzlo žehličky na vlasy, už tolik nevyšiluje se španělštinou, zato má kovbojskej šátek v zadní kapse džín a gesta, za který by se Daneček Bártů nemusel stydět ani omylem. Omar ubral na šmodrchancích, nasadil brejličky a shodil afro, takže vypadá jako syn mlynáře z nějaký jihočeský pohádky, kterej se čerstvě vrátil z dovolený v Karibiku. To je ta nejmíň radikální změna. To, že v dobách největší slávy zaměstnávali TMV půlku příbuzenstva a svý kámoše, který pustili z rehabu, je fakt, a že je teď sestava úsporně poplatná situaci, je celkem srozumitelný. Jenže už první leaklá věc, The Malkin Jewel, dávala tušit, že tady se děje něco zásadního. Kdyby nic jinýho, tak Noctourniquet je dobrodružnej výlet do jinejch galaxií a světů, který existujou jenom v pohádkách typu Nekonečný příběh. Konstrukce jsou až neskutečně subtilní a zvraty tak neočekávaný a neotřelý, že fungujou jako zkratky černou dírou do jiný dimenze, kde na vás čeká další příběh uhnízděný v příběhu, a to celý ještě nestálou rychlostí rotuje v dalším paralelním světě, kterej připomíná psychiatrickou léčebnu na Prvního máje. Žádný psychopatický tuny manzarekovskejch kláves, jen ruchy a atmosferický loopy plus bezchybná instrumentace celý kapely, Omar, kterej se až nepřirozeně drží zpátky, a největší novum je Cedricův projev. Ten magor zpívá. Ale jak! A navíc se jeho metaforickej létající talíř po dlouhejch letech v kosmu vrátil zpátky na zem. Teda abych byl přesnější – ještě nedosedl, ale už ho máme na oběžný dráze. Jestli jsem kdy doporucoval, dejte desce "xy" šanci, protože není na první poslech, beru to zpátky a říkám, klidně se zhulte (pokud vám to roztáhne póry nevšedního vnímání), zabořte se do ušáku nebo pověste za trám hlavou dolů jako netopýr, cokoliv, co vás uvede do stavu, kdy normální já dostane dovolenou a probudí se lehce ujetý druhý já. A dejte si noční prolet starejma Dejvicema nebo nově objeveným světem za světem s Noctourniquet na uších. Jeden můj kamarád mi napsal ohledně The Mars Volta docela rozumnou věc, která ale platí obecně, a já si dovolím ji citovat. Prej ho TMV přestali bavit po The Bedlam In Goliath, protože jim přestával rozumět a nabyl dojmu, že to už není ani trochu sranda (jako by kdy byla, že jo?), a když se někdo bere moc vážně, začíná to bejt pěkná nuda. Nocturniquet má v sobě asi tolik humoru jako Hitler, když začal obsazovat Polsko, ale tentokrát mi to vlastně ani nějak moc nevadí. Prostě – nikdy nenechejte svůj úsudek formovat šokem, kterej utrpíte při prvním poslechu. Geneze po spirále, zpátky do bodu nula.