Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Liars - Mess

Liars vždycky lhali. Sladce lhali. Sonic Youth na perníku. Profesionální chameleoni. Jeden čeká úskok a oni ustrnou. Nečekáte nic a dostanou vás. Teda mě jo. Pokaždý. Teda skoro. Což je poměrně unikátní skóre. Jasně, má to svoje slabý místa a trhliny v bezmezný důvěře, že se neutnou.

Udělat tolik desek může bejt ošajstlich. To, že má Angus přes dva metry, ještě neznamená, že vidí za horizont, že jo. Můj osobní vrchol, navzdory jasný poplatnosti tehdejší scéně, byla a je hned jejich první deska They Threw Us All in a Trench and Stuck a Monument on Top na nezávislý značce Gern Blandsten. Neurvalý, drzý, surový, temný, na ksichtě, jako krysa, kterou když zaženete ve sklepě omylem do kouta a nemá úniku, tak začne skákat do metrový vejšky a ze strachu útočit, i když intuitivně tuší, že jí stejně umlátíte lopatou na sníh. Naříkání, co zní spíš jako zaříkávání pomatenýho šamana, co si frčí v okultismu. Jo, mělo to pěknej kus z Gang Of Four a celý tý tanečně punkový nový vlny, co tehdy běsnila hlavně v New Yorku a místama se jí říkalo electroclash. Jenže kapely jako !!!, Fischerspooner, raný Crossover a tuny jinejch, to byly flirty, koks, Williamsburg, mejdany zlatý mládeže (rozuměj pre-hipsters, hehe) a revolta s prezervativem. Liars proti tomu byli jako nechráněnej sex s někým, kdo je HIV+. Real deal.

Když jsi divnej a navíc si v tom libuješ, tak další logickej krok je bejt ještě víc divnej. They Were Wrong, So We Drowned natočený někde v lesích s Davidem Sitekem z TV on the Radio za zádama bylo jako audio stopa k prvnímu Blair Witch puštěná pozpátku. Jestli někoho chcete fakt vyděsit, totálně zdecimovat, dostat do blázince, nebo si chcete jen tak z prdele vyzkoušet asistovanou sebevraždu, vřele doporučuju. Jedna z nej divnodesek, co si nosím v sobě. Milovali jsme ji, poslouchali pořád dokola během našich nekonečnejch nočních alkoseancí v LA a nechápali, kde se to v tak povrchním médiu, jako je prachobyčejnej záznam z nějakýho studia, bere. Dokonce jsme se na ně šli tehdy mrknout do Troubadour. Bylo to daleko za hranicí zdravýho rozumu a my si říkali, že buď si z nás dělaj prdel, nebo to celý skončí hromadnejma rituálníma jatkama. Ani jedno, ani druhý. Drum’s Not Dead je divnej ambient z ‘tamtoho’ druhýho břehu. Moc mě nebaví. Stejnojmenná Liars z roku 2007 má skvělej otvírák, kterej jsem vždycky chtel coverovat, ale naštěstí k tomu zatím nedošlo. Pak je tam pár ujetejch divností na pomezí Suicide a nějakýho zmršenýho industrialu, ale taky mě vlastně celá moc neba. Ze Sisterworld jsem snad nikdy nedoposlouchal jedinej track do konce. Čimž nechci říct, že to je špatná deska. Ale kdyby se uprostřed nějaký věci najednou objevil Hradišťan společně s Napalm Death a preludující Jiří Stivín, nehnul bych ani brvou. Jejich předposlední WIXIW jsem bral jako takový usmíření se všema příznivcema hezký hudby, který konstantně několik let nasírali svejma zvěrstvama. Tisíc a jeden malej Thom Yorke napěchovanejch v jednom dvoumetrovým Australanovi. Když už nevíš kam, udělej to ještě ujetější.

Myslel jsem, že je konec, že není kam jít, což se někdy stává. A najednou po dvou letech je tu nová deska Mess. Je důležitý asi napsat, že na celou diskografii Liars je třeba nahlížet jako na jeden dlouhej psycho-thriller se spoustou zápletek a podivnejch indicií, co napomáhaj orientovat se v ději. Nejde vytrhávat z kontextu jednotlivý skladby, protože v ten moment kouzlo najednou vyprchá. Mess je čistá EDM (nebo spíš EBM?!) model 2014, ale neztrácí kontinuitu se vším, co kdy udělali. Je to prostě další kapitola a má daleko bliž k deskám kapel, jako jsou Gatekeeper, hlučnějším Factory Floor, Fuck Buttons, nebo dokonce Crystal Castles, než k čemukoliv, s čím byli konfrontováni kdykoliv předtím. Je to pořád hodně excentrický a temný jako asfaltová kaluž, ale hlučnější, naléhavější a semknutější než kdy předtím. Taková Pro Anti Anti je učiněná apokalypsa, přicházející plíživě, ale nezadržitelně. Pípání, groove, i formule ‘fact is fact and fiction’s fiction’ v Mess on a Mission je jako naplnění nový formy se starým obsahem. Elementy na Mess jsou reinventovaný prvky ze všech předchozích desek, od tanečního weirdo punku přes witch, až po berlínsky chladný experimenty a psychopatickej ambient. Tam, kde Trent Reznor definitivně zapadnul do bažiny sebestřednosti a vykosťování sebe sama, tam excelujou Liars s vlastní, na dřeň oholenou verzí minimalistický analogový pustiny, kde tráva neporoste a démoni se už ani nemůžou množit. Veselá deska ani omylem, tanec je tu sice načrtnutej, ale Sensation White to fakt není. Pusťte si poslední hypnotickou sedmiminutovou Left Speaker Blown. Je to jako paralizovaně sledovat z archivních záberů B-29 Enola Gay jak se pomalu sune k cíli doručení Little Boye. Pak už není nic. Nebudete mít chvíli chuť nic poslouchat. Tak moc je tahle deska dobrá a zhoubná zároveň.