Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Hurts - Exile vs. Bastille - Bad Blood

Pro začátek jedna řečnická, kterou si já neřečnicky kladu dneska od rána skoro celej den. A sice – je to kompliment, nebo momentum trapnosti za někoho jinýho, když zjistíte, že vám někdo brabčí osobitej styl psaní, kterej stejně většinu mainstreamovejch čtenářů irituje? Odpověď zatím neznám, ale budu nad tím rozhodně přemýšlet. Prozatím ještě nechám fejkbuk  polemizovat a dohadovat se, jestli jsou nový Bring Me The Horizon jenom dobře vykalkulovaná šmíra, útočící na nejširší spektrum potenciálních obětí, nebo “upřímná reflexe komplexnějšího pohledu na hudbu”, bez otrockýho zpracovávání klišoidních témat. Až se to bez zbytečnejch plků a emocí ustálí na nějakým resumé, tak do toho vstoupím s vlastním pohledem na Sempiternal. Času dost.
Dneska ale duální kaleidoskopohled na dvě jiný desky, u kterejch se tohle spojení ultimátně nabízí.
Hurts. Kdo by je u nás na dědině neznal. Teda spíš by mě zajímalo, kolik z těch stovek adorantů zná víc než dva masivní singly Better Than Love a Wonderful Life z první desky Happiness, který Expres smažil, až se mu kouřilo od CartMasteru, nebo co to tam mají za odbavovací software. Tohle na nás patetický Čecháčky platí bez rozdílu věku.
Pompézní Ultravox redefinovaný dvěma navoskovanejma krasavcema s pomádou, v dobře padnoucích oblecích, za roh dovychytaná image, klavírní fist fucking v elegantním podání a jasně definovaný ataky na emoční centra. K tomu hodně dobrej vokál Theo Hutchcrafta. Dodnes jsem nepochopil jejich zjevení se na Sázavafestu. Přijde mi to jako to nejbizarnější porno, ale utěšuje mě fakt, že si možná většina přítomnejch stejně myslela, že to jsou Alphaville, což by tak nějak odpovídalo mentalitě typickýho návštěvníka SF.
Hurts budou brzo zpátky, nikoho neudivuje fakt, že je beznadějně vyprodáno, a fetišistický kolektoři poševního sekretu budou mít po koncertě dozajista žně. No surprise. Ale jaká je jejich druhá deska Exile? Chtělo by se možná říct, že prostě trpí syndromem druhejch desek, jenže to by bylo srabácky alibistický. Jo, chápu, že cukrkandlový aranže nahradil jakože drsňáckej sound trochu v duchu Nine Inch Nails a ranejch Depeche Mode, ale kde jsou kurva hity?! Kde jsou ty kolovrátkově nakažlivý majstrštychy, kterejch byla Happiness vrchovatá? Kde jsou “dvojky” k Silver Lining, Blood, Tears And Gold, Stay, Illuminated, Devotion; lepší, epičtější, rozmáchlejší, sladkobolnější, patetičtější a hitovější? Zkrátím to – Exile je navoněná píčovina. Kecy, že akorát záměrně absentuje hity, si nechte pro nějakýho lobotoma, co vám zbaští žvásty o velkým umění na úkor prvoplánový líbivosti. Exile je vyvařená Happiness, maso i kosti sežrali psi, vývar je slabej a chutná asi jako namočený fusky s nějakou fancy omáčkou. Trpně jsem to snášel až k Cupid, jenže ta je úvodním riffem totálně tupá čórka Personal Jesus, a to fakt nedávám. K čertu s žvástama, že Exile možná jenom není deska na první poslech. Myslím, že to je deska tak leda na první a zároveň poslední poslech a ani to není tak jistý.
 
Tímto se dostávám k Bastille a jejich Bad Blood. Paralely se jasně nabízejí. Jsou taky Angláni, používají podobnej arzenál jako Hurts a buzz kolem nich je až povážlivě přepálenej jako u Hurts na začátku. O důvod víc bejt ostražitej. Jenže z nějakýho dost nedefinovatelnýho důvodu jsem se na jejich debut těšil. Možná za to může až překvapivě konzistentní kvalita dvou EP – Flaws a Bad Blood, stejně jako roztomilý a hravý mixtapes Other People’s Heartache Pt. 1 a Pt. 2, který vřele doporučuju.
A rozhodně mě nerozladí pět z deseti od elitářskýho NME, kterej Bastille podsouvá křečovitou snahu zalíbit se všem od fans Arcade Fire až po konvenční coldplayožrouty. Nevím kde přesně je ta křeč, ale vím, kde je štych Bastille. Je to přesně to, čemu angličtina říká tak hezky šťavnatě joyful, ale s bonusem neškodný melancholie. Jako Patrick Wolf goes pop bez všech těch jeho buzna šaškáren, přepálený teatrálnosti a snahy bejt za každou cenu artsy fartsy. A hlavně jsou tu jasný a kurva nakažlivý hity – Pompeii, Bad Blood, These Streets, Icarus, Flaws, Laura Palmer i geniální epilog Get Home. Co na tom, že pár z nich je recyklovanej kontent předchozích singlů a EPs. Ideální deska k pomalu, ale jistě se probouzejícím náznakům jara, dotaženě hitová, težko oposlouchatelná a monotématicky optimistická s lehkou polevou chutný sladkobolnosti a nostalgie. Prostě Hurts versus Bastille 0:15, se ctí a bez faulů.