Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Bring Me The Horizon - Sempiternal

Už je ten správnej čas? Už? Fakt? Jasně že je, každej už tu desku slyšel, přestože vychází oficiálně až na začátku dubna. Teda každej, kdo ji dychtivě chtěl slyšet, nebo byl aspoň zvědavej, aby si následně mohl světaznale odfrknout, mávnout rukou a pronést něco jakože sofistikovanýho v duchu, že už to není, co to bejvalo. Klasika. Internet je autodráha pro rejpaly, kde se při bouračkách neumírá, takže se smí už dopředu všecko. Deska, na kterou se tak čekalo, má na tuzemskejch fórech umytou prdel dřív, než vůbec stačila vyjít, to je prča, co? A čí že to je vlastně deska?! No přece Bring Me The Horizon, teda Bring Me To Horizont, jak jí překřtil jeden blogýskonedočkavec, hehe. To on asi tak chvátal, aby měl domácí úkol hotovej dřív než já, že se mu tam připletlo jedno t navíc.
Sempiternal. Ou maj. Kapely, co maj ten vnitřní motor, kterej jejich ega pohání a ponouká k tomu jít dál, daleko za konvenční hranice v rámci danýho stylu, to nemaj jednoduchý. Jsou věčně pranýřovaný za pokrok, kterej je často a s oblibou zaměňovanej za všechno možný. Pokrok je touhou natahovat plastický mantinely a implementovat do ortodoxní formule jiný elementy. Z metalcoru je stejně jedovatá fashion, jako jsou třeba longboardy, haha.
Každej mu rozumí. Stačí, když má prkno správný značky, barvy a s vychytaným designem, ale jezdit na něm moc umět nemusí. Metalcore jedou holky, co sice muziku moc nemusej, ale tapetujou si deníčky potapetovanejma frontmanama, jako by to byly playmates z Playboye. To uplně stačí. Kluci s tunelama v uších chtěj bejt v deníčkách stejně jako jejich a holek společný hrdinové, tak vedou ve společnosti u pár piv, kterej jim koupil někdo s občankou, zasvěcený kecy o tom, že BMTH na Sempiternal olizujou koule bohovi mainstreamovýho rocku a už to není takovej nátěr.
A on přitom je. Co na tom, že pár nevinnejch zmínek v rozhovorech o náklonnosti k mellow rocku hned zalarmovalo pár chytráků, co začali blbnout s tím, že nová deska BMTH bude něco jako The Killers na PCP. Není. Je hustá. Je členitá, mnohovrstvená, cinematická, ale přitom kurevsky tvrdá. A má zdravě epickej nápřah před finální smečí, kterou je skoro každej druhej song. Velký refrény a klavesový piedestaly pro střidání screamo a čistýho zpěvu jsou kosmický a pompézní, ale kupodivu to vůbec nevadí. Občas mi to připomíná Glassjaw z doby, kdy je produkoval Ross Robinson (Everything You Ever Wanted to Know About Silence) a to nejlepší z katalogu starších Linkin Park minus rapový a crossoverový vsuvky. Go To Hell For Heavens Sake má zase místo střev šmodrchance Omarovejch kytar jako z doby Relationship of Command. Vlastně je tam všechno, co chci slyšet, je to jako barevný sklíčko, kterým se naivně dívám na svět, než mi neomaleně natrhne sítnici.
Metal může bejt fakt ostudný slovo, bavíme-li se třeba o Arakainu, ale jinak není důvod, proč se ofrňovat. Shadow Moses je jako kejhání nasraný ocelový kachny se sborem kalašnikovů v podkresu. This is Sempiternal, má začátek, ale nemá konec, eskaluje po spirále až na horizont a vrací se ještě silnější a ničivější druhou stranou, ze který ho nečekáte. Poprvé jsem ho poslouchal v ten den, co leaknul, při luxování, haha. Máme tak hlasitej vysavač, že i když jsem měl volume nekompromisně doprava, občas mi do toho ten lux prosakoval, a to vám byla panečku jízda! Ale je fakt, že jíst ze země by se po tý duální činnosti fakt nedalo. Možná mě ze začátku trochu znervózňoval ten středo-vejškovej zvuk, ale už jsem tomu přišel na chuť. Jen tak si to totiž může zachovat určitou autenticitu špiny a neotesanosti, ale pod povrchem je precizní práce producenta Terryho Date (dřív třeba Pantera, Incubus, Limp Bizkit, nebo Deftones), jehož rukopis se dozajista podepsal i na Sempiternal, a to rozhodně ne ve špatným slova smyslu.
Když to zkrátím, Bring Me The Horizon s deskou Sempiternal  postoupili do trochu jiný ligy bez ztráty identity a integrity a měli by je brát vážně i lidi vně kruhu metalcore fans. Hellalujah!