Jak se studuje v Nikaragui

V Nikaragui prý akademicky neporostu, říkali mi ve škole před odjezdem. Doma se o mě báli a kamarádi a známí vůbec nechápali, kam to jako jedu a co tam budu dělat.
Je pravda, že na nejstarší nikaragujské univerzitě v Leónu moc zahraničních studentů není. Na fakultě humanitních věd, kde studuji, jsme s mým českým kolegou široko daleko jediní cizinci. Není se čemu divit. Nikaragua je nejchudší zemí Střední Ameriky a úroveň vysokoškolského vzdělání se alespoň v humanitních oborech pohybuje někde na evropské úrovni středoškolské. Odpovídá tomu vlastně i věk studentů, kteří na univerzitu nastupují už v sedmnácti letech. Takže když jsem na konci srpna za všeobecného pozdvižení a chichotání poprvé napochodovala do třídy, připadala jsem si zase jako na gymplu. Po zkoumavých pohledech a otázce jednoho z mých spolužáků, zda jsou všichni v mé zemi takhle bílí, jsem pochopila, že o akademickém růstu to tady opravdu nebude. Osobní růst je ale v téhle zemi téměř zaručen.
 

Na semestrální studijní pobytdo téhle krásné země jsem se přihlásila kvůli touze vyzkoušet si trochu jiný život, poznat novou kulturu, jazyk a v neposlední řadě samozřejmě také sebe sama. Už po prvních pár týdnech bylo jasné, že se všechna má očekávání naplnila. Přesto, že „studijním“ se dá tento pobyt nazvat jen s nutnou dávkou nadsázky, učím se tu novým věcem každý den.

Místní organizace času je asi to, co mě jako neustále nestíhající a někam spěchající osobu dokázalo zpočátku nejvíce rozhodit. Po třech měsících jsem si uvědomila, že právě ten stav, kdy nikdy není kam spěchat a nikdy nehoří žádný termín, mi tady můj život tak zpříjemňuje. Není ničeho více osvěžujícího v tropickém vedru, než houpání se ve svém houpacím křesle bez toho, aby mi někde utíkala nějaká příležitost. Všechno chce svůj čas a nikdo přece nemá zájem ničit si zdraví stresem a přepracováním.  A tak se například stalo, že moje domovská univerzita musela čekat na jediné nikaragujské razítko potvrzující můj zápis ke studiu něco málo přes měsíc. Nejdůležitější je zůstat „tranquila“ a přestat si dělat hlavu z nepodařených plánů a v lepším případě přestat plánovat úplně.
Už mě ani nerozčílí, když vstávám ráno v 6 kvůli přednášce, která odpadne bez toho, aby to někdo předem oznámil. Někdy nepřijde vyučující, někdy studenti, ale to je vlastně jedno. Jakékoliv papírování a zařizování tady beru například jako skvělý trénink trpělivosti na české úřady. Protože když dokážu s úsměvem brát fakt, že mi na poště nemůžou prodat známky na pohled, protože paní, co je obvykle prodává, tam není a nikdo jiný je z toho šuplíku v dřevěném stole, který kromě židle a dvou krabic s označemín nacional a internacional tvoří jediné vybavení poštovní kanceláře, nemůže vyndat, už přece překousnu všechno!
Ale jsou věci, na které se tak snadno zvyknout nedá. Věci, kterým čelí zástupkyně slabšího pohlaví. Ačkoliv nemám tenhle termín ráda, v Nikaragui platí doslovně. Mě, jakožto štastně zadanému děvčeti pobývajícímu zde jenom dočasně, se problém machismu dotýká jen velice neškodným způsobem.

Od místních žen a dívek jsem slyšela, že pokřikování na ulici a občas dost nechutné a vulgární narážky berou jako kompliment. Prý jim to dokonce dělá radost a až já prý přijedu domů a nikdo na mě nebude pískat nebo na mě volat z auta, budu si připadat ošklivá. Nebyla jsem si tím tak úplně jistá, protože tady ke vzbuzení pozornosti jednoduše stačí prostý fakt, že jsem cizinka. Ale dneska musím zcela upřímně přiznat, že když vyrazím ven ráno například s kocovinou nebo v jinak otřesném stavu, nějaké to „que guapa“ od kolemjdoucího dokáže moji ješitnou dušičku potěšit. Jenže jsou (většinou) naopak dny, kdy mě i dneska dokáže mlaskání a nejrůznější pokřiky od chlapů všech věkových skupin otrávit. Zvláště když člověk chodí po městě celý den. Plácání po zadku od cyklistů je pak něco, na co si moje evropská povaha zvyknout nedokáže prostě nikdy. A to hlavně proto, že někdy dá zatracenou práci spolknout svoji hrdost, dělat, že se nic neděje a vyhnout se tak konfliktu. Mému přesvědčení, že chlap přece ženskou nikdy neuhodí, se moje učitelka španělštiny a v mnoha směrech i takřka mentorka upřímně vysmála. Je prostě nutné posunovat svoje osobní limity a, i když to jde někdy proti srsti, přizpůsobovat se. I když je totiž León, kde bydlím, relativně bezpečné město, pořád se nachází v prakticky rozvojové zemi, kterou sužuje chudoba a nevzdělanost.

Přes všechnu tu chudobu (nebo možná právě díky ní?) je Nikaragua především pro baťůžkáře turistickou zemí zaslíbenou. Za málo peněz je tu k mání hodně muziky. Od nádherné krajiny lemované vulkány a jezery, přes koloniální města až po pláže, nad kterými zaplesá srdce nejednoho surfaře. I přes vysoký výskyt cizinců si ale tahle země zachovává svoji svéráznost a je plná protikladů. Člověk může čtvrteční večer strávit popíjením Nica libre a tancem salsy v baru, který se hemží nešikovnými a rytmus ignorujícími Evropany, aby pak hned na to v pátek ráno ve škole obdivoval fotky dětí svých příliš mladých spolužáků. Chudobu a nevzdělanost prostě pár cizinců, co si tu otevřou podnik a víkendy tráví na pláži, jen tak nevyléčí.

Po třech měsících mi tak definitivně došlo, že i když semestr v Nikaragui trávím v podstatě jenom snahou o zapadnutí do všeobecného chaosu a o porozumění nového jazyka (předchozí znalost španělštiny nedoporučuju, člověk by se pak ve škole mohl cítit trochu zbytečně), odvezu si domů něco mnohem důležitějšího, než jsou kredity nebo téma k diplomce.
 
text: Simona Fendrychová
AUTORČIN BLOG: -) : http://monanica.tumblr.com/