V úterý se rozjel pražský Fringe naplno. Přibyly další tři prostory a program se tak rozšířil o spoustu nových inscenací. Poslední dny jsem byl trochu mimo festivitu, čas na Fringe jsem trávil výhradně na konkrétních představeních a neměl jsem možnost bavit se s ostatními návštevníky, umělci. Neměl jsem čas pochytit atmosféru festivalu prostupující Malou stranou. I díky tomu jsem měl pocit, jakoby festival ztrácel dech. Nabyl jsem dojmu, že jsem zažil kulminaci, po které musí zákonitě přijít pokles.
Letošní ročník se ale ukázal jako mimořádně kvalitní - i když jsem si vědom, že jsem si za uplynulé ročníky vycvičil intuici na výběr programu, která mě nezklamala ani první den v Divadle Na Prádle.
Neruda Nude je působivým prozřením a pozdvižením festivalu o silné poetické představení. "Under the clothes, the same thirsty skin" je verš z díla Pabla Nerudy, které se stalo ústředním tématem pro kanadský soubor 8ROJO. Úchvatný tanec nahých těl doprovázených nahou poesií. Dva lidé se demaskují, odhalí se až na kůži, aby si mohli padnout do náruče ve vší upřímnosti. Nahota tu není nic vulgárního, nic samoúčelného, ale naopak něco žíznícího po přirozenosti, kterou nabízí stejně tak nahota, jako poesie Pabla Nerudy samotného. Porozumění se neodehrává v rozumovém uchopení dění na jevišti, ale někde mnohem hloub. Při vnímání Neruda Nude začnete v průběhu zjišťovat, jak se vám představení dostává na kůži, která je stejně žíznivá, jako Nerudova, když psal onen zmiňovaný verš. Žíznivá po demaskování, po zastavení té nekonečné hry společenských rolí, po přirozené expresi. Tam, kde se běžně cítí stud a stísnění z nahoty, se Neruda Nude stydí za neustálou touhu se za něco skrývat a tísní ho pocit nedostatku upřímnosti, s níž by k sobě lidé měli přistupovat.
Makoto Inoue, japonský mim, je ve své inscenaci Clown MacBeth s maskami spjat neoddělitelným poutem - a to i přesto, že základním východiskem pro pantomimickou inscenaci MacBetha je neustálé střídání různých masek - tedy postav. Makoto Inoue se do Prahy pravidelně vrací a jeho inscenace jsou vždy vysoké úrovni. Inspiraci pro svou tvorbu čerpá z bohatých kulturních tradic japonského ostrova Okinawa a na pražská jeviště přináší něco, byť velmi vzdáleního, tak ve sví podstatě blízkého a srozumitelného. Svou neuvěřitelnou fyzickou kapacitou a šíří mimických poloh je schopný obstojně zvládnout i tak komplexní dílo, jako je Shakespearův MacBeth. Příběh koncentruje do základních a klíčových událostí, které atmosfericky rozvádí pohybem, světly a doprovodnými zvuky tvořícími kompaktní macbethovský svět sžíravé touhy po moci a neudržitelného sledu násilí.
Petr Dlouhý