Zvolna začíná pražský Fringe Festival 2015. Do klidného pátečního odpoledne se zatím otevřela čtveřice prostorů: středobod festivalu Malostranská beseda, divadlo kampa a dvojice komorních sálů kavárny 3+1 a Muzea Alchymistů, do kterého zavítal americký soubor Ego Actus se svou inscenací Kafkova Belinda. Je to první z trojice kafkovských inscenací, které je možné na letošním Fringe shlédnout.
Těžko si přát lepší začátek festivalu. Zběsilost mých posledních dnů byla alespoň na chvíli odsunuta do pozadí, zatímco jsem sledoval něžný příběh točící se v trojúhelníu Kafky, Dory Diamantové a malého dítěte - loutky, která ztratila Belindu - panenku. Velice jednoduchý děj je založený na síle vyprávění příběhů, která vytváří imaginární svět a je tak schopna přeměňovat negativní emoce do pozitivního snění, z něhož se člověk probouzí až ve správnou chvíli, kdy už je dostatečně poučen o životě, aby došel ke smíření a posunul se dál. Malá holčička ztrácí svou panenku Belindu. Ponořena ve smutku potkává Kafku s Dorou, kteří se rozhodnou, že dítěti pomou tím, že mu budou číst pohlednice z fiktivních cest Belindy po světě. Skrze drobné příběhy objíždíme ve fantazijním světě svět, v němž je alespoň trocha naděje a lásky. A nejen dětská duše je ukolébávána. Rovněž Kafkův pesimistický pohled na svět paradoxů a bezútěšnosti je částečně pozměňován Dorou. Ta upravuje Kafkova vyprávění plná stísněnosti a dodává jim něžnost, která působí konejšivě jednak na smutné dítě, tak na nemocného Kafku. Je to její mateřský-ženský pohled, který je schopný odvrátit se od nepřízniví reality a zasnít se do fantasie, kde je život snesitelnější.
Kafkova Belinda má v sobě cosi z klidného moře, Malého prince a snu. Ale ani probuzení z nabízené lehkosti není drastické. Je nám ukázán přístav, jímž je právě fantasie a její schopnost přetvářet svět, do něhož je nám v jakékoliv úzké chvíli dovoleno spočinout, ještě jednou se podívat na hvězdy, a pak se zhluboka nadechnout před znovustoupením do kafkovské reality.
Petr Dlouhý