Folkové prázdniny: Není folk jako folk

Je mi s podivem, že už dávno nejezdí do Náměště nad Oslavou plné autobusy hudbymilovných návštěvníků, vždyť Folkové prázdniny nabídly již po šestadvacáté program, který má v záplavě českých hudebních festivalů jen malou konkurenci.

Renesanční zámek shlíží z kopce na nevelké město s malebným centrem, tvořeným náměstím, barokním mostem, kostelem a špitálem. Osmidenní festival Folkové prázdniny dle svého názvu navozuje dojem akce podobné Portě, slovo folk však v tomto případě značí lidové hudební prvky. Bohatý line-up zahrnoval koncerty hudebních mistrů z více než patnácti zemí, tvořivé dílny, výstavy, divadelní představení i workshopy s vystupujícími. Součástí bylo také kolokvium, jehož téma “Od folkloru k world music: Hudba a bariéry“, bylo i letošním podtitulem a nosnou myšlenkou festivalu.

Během osmi dní se hudební i kulturní bariéry vesele překonávaly či rovnou bořily. Nečekaná spojení a jedinečná jammování do ranních hodin v kempu, jsou již nedílnou součástí každého ročníku.

"Folkovky“  vás okamžitě okouzlí rodinnou atmosférou. Návštěvníci se mezi sebou brzy znají a zdraví se jak ráno v cukrárně na náměstí, tak když se s funěním míjí při stoupání k zámeckému parku, kde se nacházela hlavní scéna.

Na pódiu se střídali hudebníci ze všech světových stran. Od Japonska, přes Rusko, Estonsko, Irsko, Maďarsko, Polsko přes Mali se skokem do Kanady, USA i Brazílie. Kdo mohl zůstat celý týden, spatřil Ivu Bittovou s Čikori a sardinskými Tenores di Bitti „Mialinu Pira“, bulharskou mládež z ghetta Karandila Junior (ti vystoupili tento rok i na festivalu Respect), irského písničkáře Marka Gearyho, Mari Kalkun Trio, The Unthanks z Velké Británie, ruské Altai Kai či Habiba Koitého s Ericem Bibbem a mnohé další. I tuzemská scéna byla zastoupena více než důstojně – Vladimír Mišík, Dan Bárta & Robert Balzar Trio, Dva, Jitka Šuranská, Jiří Pavlica s Hradišťanem nebo Pavel Bobek s doprovodem Malinabandu.

Poslední dva dny se náladou velmi lišily, přesto oba spojovali vynikající interpreti a skvělá práce zvukařů. Páteční večer zahájil v zámeckém parku maďarský Fonó Folk Band. Skupina, založená roku 1997, jde tak trochu proti proudu. V dnešní době nejrůznějších hudebních fúzí, se snaží vyhledávat a přísně tradičně ztvárňovat aranže lidové hudby 19. století z oblasti Karpatské pánve. Vedoucí kapely a etnomuzikolog Gergely Agócs putuje po zapadlých vesnicích a romských ghettech, kde dokumentuje pomalu se vytrácející skladby. Náměšťským divákům zajímavě okomentoval každou píseň - a to dokonce v češtině - představil mnohé nezvyklé nástroje, kupříkladu tárogató, připomínající dřevěný sopránsaxofon. Tento symbol boje proti Habsburkům, svým mečivým zvukem často vedl bitvy i povstání. Kromě něj, však ve Fonó folk bandu uslyšíte fujary, pastevecké píšťaly, housle, niněru, dudy či cimbál. A nesmíme opomenout ani krásný zpěv milé zpěvačky Andrey Navratil.

V pauze před dalším vystoupením nastal boj o škvarkovou pomazánku s chlebem a cibulí. Mnozí tak pomlaskávali při sledování japonského Malého divadla kjógenu s fraškou o dvou zlodějích.
Jiří Stivín přijel v klaunském oblečení přímo z natáčení rychlofilmu Hon, režírovaného Bolkem Polívkou. Trochu drsný příběh o přemnožených klaunech, které je potřeba vystřílet, natočil Polívka spolu s F.A. Brabcem za tři dny a na bělostném Stivínově obleku byly ještě stopy po filmovém umírání. I on bavil diváky nejen hraním, ale i průpovídkami a vtipnými reakcemi na okolí, ať už na křik dětí či štěkajícího psa. Na flétnu „z trubky od záchodu“ či klarinet zahrál skladby Chicka Corey, Škoda lásky, J.S. Bacha, nejrůznější improvizace, renesanční písně až k jeho oblíbené David a Goliáš.

Na závěr večera vystoupila polská Kapela ze wsi Warszawa, známá taktéž pod názvem Warsaw village band. Cellistka Maja Kleszcz, cimbalistka Magdalena Sobczak a houslistka Sylwia Świątkowska spolu s houslistou a niněristou Wojciechem Krzakem, perkusisty Piotrem Glińskim a Maciejem Szajkowskim hrají sice na akustické nástroje, avšak ve značně moderním pojetí. Plavovlasé hráčky doplňují celkový zvuk kapely o tzv. bílý hlas (bilyj holos/bialy glos), tedy východoevropskou pěveckou techniku v podstatě kontrolovaného křiku, hojně rozšířenou mezi pastevci. Hledání identity a kořenů polské hudební tradice je v jejich podání až neúprosně silné, naléhavé a hrdé. Publikum zůstalo sedět, mnohdy se zavřenýma očima, a místa k tanci nevyužilo. Snad proto, že ho omamný varšavský sextet doslova přibil k židlím. Kouzelnou letní noc zakončil v kapli sv. Anny citerista Michal Müller.

Vzhledem k tomu, že koncerty začínají v Náměšti až pozdě odpoledne, je dost času na odpočinek, procházku podél Oslavy či pozorování čápů. Nabírání sil bylo na sobotní program třeba. Předpověď počasí vypadala chmurně, špatná nálada ale rozhodně nepanovala. Jak by také mohla, když první ovládl pódium Traband a tancechtiví neváhali vtrhnout pod pódium. Již téměř zlidovělé písně jako Černý kafe, Viděl jsem člověka, Lano, co k nebi nás poutá nebo Evangelium podle Jarouše byly tentokrát obohacené o hosta přímo z publika. Odvážlivec Honza byl výborný a Traband by měl možná uvažovat o rozšíření sestavy. Když se na píseň Kantorovy varhany přidala Lucie Redlová se svou mandolínou, tančila či alespoň podupávala nohou polovina Náměště.

Nebe výrazně ztmavlo a tak byl nutný přesun do kryté jízdárny. I přes značné zpoždění nevypadal nikdo roztrpčeně a kdo snad trochu byl, tomu náladu rychle spravila kamerunská zpěvačka Coco Mbassi.
Mbassi vyhrávala pěvecké soutěže již jako dívenka, ve třinácti letech se přestěhovala do Paříže a brzy se začala objevovat jako vokalistka hvězd. Vystupovala se Salifem Keitou či Dee Dee Bridgewater nebo v představení Totem slavného souboru Cirque du Soleil. Úspěchy však slaví i jako sólistka. Vždy doprovázena svým manželem Sergem Ngando-Mpondo, zpívá písně převážně o lásce s jazzovým a soulovým nádechem. Na festival s sebou přivezla pianistku Marii Chiaru Argiro a bubeníka Leandra Manciniho. Coco zažertovala o tom, že všichni tančí vsedě, čímž mnohé vyprovokovala k pohybu. Chuť k tanci ještě povzbudil hudební dialog s hosty Karlem Heřmanem, Davidem Synákem a Janem Klukou ze skupiny Čankišou.

Bouchající okenice a vítr za okny sice vypadaly hrozivě, počasí se ale umoudřilo a přehnal se jen krátký déšť. Přestávka byla opět ve znamení pověstné škvarkovky a rychlého svlažení hrdla.
Následující Čankišou snad ani není třeba představovat. Hudba jednonohého národa Čanki spolehlivě roztančí. Ti, kteří na pohyb neměli už sil, alespoň tleskali a po výzvě i bečeli. Až to vypadalo, že nejsme v jízdárně ale ovčíně. Kapelu přišla na oplátku podpořit Mbassi a vypadalo to, že s ní vystupuje odjakživa. Přídavek byl zkrátka milou nutností.

Celý festival zakončili londýnští Shtetl Superstars, kteří si získali fanoušky již vloni. Kromě Folkových prázdnin jste je tento rok mohli vidět na Colours of Ostrava a nepochybně budete mít mnohé další příležitosti. Multikulturní Londýn je domovem mnoha skupin, které nezapřou svůj asijský či africký původ, o židovských kapelách však slyšíme více z Ameriky. I kdyby však v celém království působili jen Shtetl Superstars, stačilo by to. Nakažlivé pop-klezmerové reggae melodie, vtipné texty pohrávající si s tématem imigrantsví (Um bye bye, Schengen Visa Wedding, Funny English, Don't Misunderstand Me) a energická show, jsou jejich nesporným poznávacím znamením. Když k tomu navíc připočteme několik pasáží zpívaných v češtině, dostaneme jediný možný výsledek – nové miláčky českého publika. Na několik písní se ke kapele přidal Jarda Svoboda z Trabandu a na úplný závěr i Lucie Redlová, aby společně zazpívali trabandího Černého pasažéra. Bezesporu nejlepší možný konec Folkových prázdnin 2012.
Vaší pozornosti by rozhodně nemělo ujít chystané „shtetlí“ album, čekání vám však může zkrátit deska Cesty - Oslava houževnosti z Folkových prázdnin 2011 (Indies Happy Trails 2012).

Na závěr mi dovolte vypůjčit si slova Coco Mbassi  „Nevadí mi žádný mix, pokud zní dobře!!!“ A v Náměšti bezesporu vše více než dobře znělo.

(Folkové prázdniny, 21.- 28.7.2012, Náměšť nad Oslavou)

Text: Anna Mašátová
Foto: Patrick Marek a Barka Fabiánová