Důvod, proč jít brzy do kina: Grandhotel Budapešť

Grandhotel Budapešť je jeden z těch filmů, které je lepší vidět v kině. nebo aspoň někde, kde je projektor. Nebo aspoň ooobří obrazovka. 
 
Wes Anderson, inspirován člověkopisnými postřehy Stefana Zweiga, napsal hříčku plnou úsměvných detailů a skvělých herců. Grandhotel Budapešť je vtipná, vizuálně zábavná, pitoreskní mozaika, jejíž zápletka v podstatě není žádná bomba. V době mezi světovými válkami se v zemi pojmenované po polské vodce snaží vzájemně osouložit, okrást či odpravit výkvět světových herců a hlavní, neurotická, bisexuální, vtipná postava jménem Gustave H (Ralph Fiennes) do toho sem tam melodramaticky deklamuje verše a snaží se ostatní unudit a usedět k smrti.
 
Tenhle film ale ani nemá být o silném příběhu. Daleko víc je to oslava radosti z filmu jako takového. Oslava zaniklého světa dávných nóbl hotelů, oslava popkultury, filmařský mejdan na počest toho, že si smíme pohrávat. Pohled do magického světa, ve kterém dospělí trojčí - s vervou a zápalem a strašně nakažlivě. 
 
Film je nabitý velkými herci - i v malých rolích. K divákově potěšení je určeno i všelijaké to "Ježiš to je Bill Murray" - v naprostém štěku ani ne na minutu. Tilda Swindon coby chlípná babice je super. Edward Norton si inspektora Henckelse pojmenovaného snad podle značky nožů fakt užívá a všichni ostatní vypadají, že do natáčení dali maximum s radostí a potěšením. Klasické "dobrodružné" filmové prvky jako komplikované honičky a útěky z lochu jsou podány s jedním koutkem ironicky zdviženým - a přesto budete zvědavi, jak to dopadne.
 
Ne, není to úplně největší spektákl na planetě a dílo, jaké svět neviděl, ale pokud vaše smysly touží po troše vzruchu a zároveň uklidnění, že tento svět ještě obsahuje náznaky civilizovanosti, fakt na to jděte. Do kina. Už kvůli těm dveřím.