Další výstava o klubech: Dozrály plody dávných spanilých jízd

Pražské Popmuseum v klubu Kaštan navázalo na svou úspěšnou výstavu z loňského roku nazvanou U nás ve sklepě, na níž rockoví muzejníci připomněli atmosféru často již pozapomenutých pražských klubů z počátku 90. let.  Výstava nazvaná Sklepy plné hluku tentokrát míří z metropole do českých a moravských měst i na venkov, instalovaná bude až do apríla. Zeptali jsme se jejího autora Radka Diestlera, jaké že to poklady tvůrci a jejich spolupracovníci vykutali ze svých sbírek. 
 
Nová výstava o klubech ani ne do roka od té premiérové – to jste měli loni takový sukces?
Výstava o pražských klubech nás hrozně příjemně překvapila. Nečekal jsem, že to bude zajímat tolik lidí a že zpětná odezva bude tak znamenitá. Takže jsme to brali jako výzvu, okamžitě na ni navázat, dokud je stopa ještě teplá.
Našly se nějaké cenné artefakty po první výstavě, nějaké poklady z historických dob?
Co se týče pražských klubů – nějací lidi se nám s nimi hlásili už na vernisáži. Byl jsem příjemně překvapen, že přišli, aniž bychom je zvali. Objevil se tady třeba chlapík z centra Motoráj – klubu, na který si pamatuju někdy z let 1997-1998, když jsme se stěhovali s Rock&Popem z Holešovic do Karlína přes Libeňský most. Právě tam dole ten Motoráj byl. Najednou se tedy odněkud vynořil ten člověk a říkal, že má nějaké věci k dispozici. 
Zároveň se objevil jeden z provozovatelů Borátu na Újezdě a potom, a to mě nejvíc sestřelilo, se tady objevil člověk, který v první polovině 90. let provozoval na Staroměstském náměstí nějaký klubík, o jehož existenci jsem neměl ani tušení, ačkoli jsem tehdy přes „Staromák“ neustále lítal z jedné části filosofické fakulty na druhou.
Nová výstava je, předpokládám, v podobném duchu.
Podobné je zaměření i fundus, který jsme shromáždili. V našich podmínkách se totiž nic moc jiného než fotky, plakáty a programy vystavovat nedá, takže jsme nikam výš nepílili. Zároveň se nám ale podařilo získat i několik pozoruhodných soukromých videí z nějakých klubů. 
Byl jsem vcelku příjemně překvapen zjištěním, kolik věcí se objevuje na internetu. Na Facebooku, tam bych to celkem očekával - fotky, programy a podobně, ale že na YouTubu je spousta věcí ať už ze soukromých zdrojů nebo z nějakých lokálních televizí z klubů, to jsem vůbec nečekal. Uvedu příklad – desetiminutový záznam z jindřichohradeckého baru Netopýr, kde skupina Serious Music křtila svou desku a nějaká lokální televize o tom udělala desetiminutovou reportáž.
Jak tahle výstava vznikla? Co všechno vlastně vystavujete?
Celá ta věc byla hrozně naknap, protože původně byla plánovaná jiná výstava, která v prosinci klekla, aniž by za to mohla jakákoli z obou stran. Měli jsme výhodu v tom, že se nám podařilo zachovat větší část z toho, co jsme sesbírali na konci 90. let při vytváření seriálu &kluby pro časopis Rock&Pop a že to bylo víceméně pohromadě. 
Takže jsem se vypravil do našeho depozitáře v Horních Počernicích, ohnul si záda pod tíhou materiálu, přivezl jsem si to domů, probral jsem to a vytvořil jsem generální seznam klubů, které by nás zajímaly, od kterých bychom na výstavě něco chtěli mít a které jsou relativně dosažitelné, protože na ty lidi byly ještě nějaké kontakty. Pravda, větší část z nich už nebyla použitelná, ale „nabalovací“ metodou jsme se postupně dostali k řadě původních provozovatelů. Ti lidi překvapivě nějaké archivy měli a byli celkem připraveni je poslat. Takhle jsme dostali pěkné sbírky z ostravské Cihelny nebo z jihlavského AMC klubu. Jeden z nejhezčích archivů má plzeňská Lampa a zbytek jsme nějak dohnali ze soukromých zdrojů. 
Bylo to hektické a netvrdím, že tady máme všechny kluby, to samozřejmě nejde, ale co si pamatuju, kolik jich za ta 90. léta bylo, tak nějaké tři čtvrtiny z nich jsme tady aspoň nějakou drobnou zmínkou pokryli.
Můžeš ty vaše „spanilé jízdy“ lehce připomenout pro mladé čtenáře, kteří nejsou pamětníky tak dávných dob, a taky pro ty, kterým se to už vytrousilo z hlavy?
Byl to seriál, který vycházel v Rock&Popu v letech 1998-2001 a který, až mě to dneska překvapuje, docela velkoryse zmapoval tehdy fungující kluby od Chebu (v Aši tehdy, myslím, nic nebylo) až po Jablunkov. Jezdili jsme tam já a Marek Kukla jako píšící a Martin Siebert jako fotograf a řidič.
Měl bys pro zpestření nějaké „veselé příhody z natáčení“?
Maně vzpomínám na návštěvu klubu Černý velbloud v Českých Budějovicích, kde jsme odvedli svou práci a tehdejší provozovatel, muž s řízným a drsným waitsovským projevem, nám špendýroval něco, co je na nahrávce toho rozhovoru označeno za „rum anglického námořnictva“ a co jsme požili. A potom následuje tma. Tehdy jsme bydleli na hotelu asi 400 metrů od toho klubu a já si nepamatuju, jak jsem se tam dostal. A nevím, jestli někdo nespad do slepýho ramene Malše před klubem. Ale to už možná hodně fabuluju… 
Rozhodně jsme se tedy nenudili. Bylo to sice občas trošku náročný, ale vzpomínám na to s velkou chutí a dneska mě mrzí, že jsem si v té době přestal vést deník.
Které kluby ti tehdy připadaly pozoruhodné, zajímavé a přitom třeba širší obci neznámé?
My jsme tehdy vždycky na konci roku udělali bilanční díl, kdy jsme volali těm lidem, které jsme navštívili, a ptali se, jak se jim momentálně daří. Všichni tři jsme si taky dělali „top five“ za uplynulý rok. Tuhle jsem se na to koukal a docela mě to pobavilo. Na žádné kluby jsem sice nezapomněl, ale zapomněl jsem na to, že mě některé tak uhranuly. Zmínil bych třeba třeboňské Torpédo – to byl malý klub lokálního rozsahu v třeboňském zámku, který měl neskutečného genia loci. To se ovšem dá těžko popsat, to se muselo zažít. 
Dost podobný případ bylo Depo ve Velkém Meziříčí – malý klubík, který od nějakého třiadevadesátého roku funguje dodneška a který sice programově nebyl nějak úchvatný, ale tím, jak vypadal, a jak nám ho „prodal“ pan majitel, tak na to do dneška strašně rád vzpomínám a chtěl bych se tam někdy vrátit. Totéž V + V Rock Bar v Mostě, takový příjemný „starorockerský“ motorkářský podnik. 
Potom asi bych měl, i když to není moc „cestovací“, zmínit některé podniky ze své rodné Plzně, ať už je to Lampa nebo Zach’s pub. Hrozně příjemný podniky byly taky na Moravě, vzpomenu si třeba na olomoucký Garch nebo Biograf 33 v Adolfovicích u Jeseníka. Taky v Ostravě bylo několik úžasných podniků – a jsou dodneška – Hudební bazar, THC bylo hrozně pěkný. Takhle by člověk mohl pokračovat ne snad donekonečna, ale dvacet třicet klubů z té druhé půlky 90. let by mohl vyjmenovat celkem hladce.
Odhadl bys, kolik klubů tehdy po městech mimo Prahu celkem mohlo být?
Ono se to dá spočítat skrze ten seriál. Za jedno číslo jsme zvládli tak v průměru čtyři kluby, trvalo to čtyři roky, ne vždycky bylo jedno číslo věnované nějaké místní čtyřce, občas nám někdo vypomohl, takže když to máme čtyřikrát 12 krát čtyři, tak se dostaneme někam tam, kam potřebujeme. Plus samozřejmě pár desítek klubů, které fungovaly už v první polovině 90. let a kterých jsme se už fyzicky nedožili, při těch našich cestách.
Čím to je, že tehdy před lety se i v malých „dírách“, o kterých člověk jinak nikdy neslyšel, mohly fungovat a uživit kluby, a teď už to tak snadno nejde?
Myslím, že to bylo dané tím, že tehdy byla obecně větší poptávka po alternativnějších žánrech. Společnost stále ještě nebyla až tak „usazená“ jako dnes a těmhle věcem bylo popřáváno víc sluchu. A taky jeden z výstupů toho seriálu, na který si dodneška pamatuju, bylo, že někdy do roku 1997 a do prvních Klausových „balíčků“ a následného zdivočení vnitropolitické situace ty kluby celkem fungovaly, ale najednou se jim začalo dost nedařit – začaly mít ekonomické potíže a doba se začala obracet proti nim. Myslím si, že to tehdy byla šťastná souhra dobového milieu. Tehdy jim doba prostě přála.