S Radkem Diestlerem o výstavce U nás ve sklepě

Letmou připomínku nejen pro pamětníky, co se vlastně všechno přihodilo ve slavných i již téměř zapomenutých pražských klubech raných devadesátých let, připravilo na příští dny pražské Popmuseum. Výstava se jmenuje U nás ve sklepě. O tom, co její návštěvníky čeká, vypráví její duchovní otec, hudební badatel Radek Diestler.
 
Proč jste se pustili zrovna do devadesátek, čím vám ta doba připadne tak zajímavá? A je to už doopravdy historie?
Myslím, že trochu ano. My jsme se jednou o tomhle období bavili s význačným publicistou Antonínem Kocábkem a uvědomili jsme si, že první polovina 90. let je v určitém ohledu možná ještě více „potopená pevnina“ než třeba taková 60. léta. Protože jak to byla doba třeskutá, kdy nové vjemy a zásadní události přicházely dvakrát za den, tak už nezbyl čas na to, pořádně ji zdokumentovat. Spousta událostí, spousta situací a spousta míst proto propadla sítem paměti strašně rychle. A taky je to doba před důležitým informačním zlomem – příchodem a rozšířením internetu. S tím, když to hodně přeženu, zmizely celé kontinenty.
Když jsme se pustili do hledání archivů a soukromých sbírek, tak jsme zjistili, že po některých klubech nezbyla ani fotka. Nanejvýš pár odkazů ve článcích v dobových časopisech, které jsou už taky skoro nesehnatelné. Takže nám připadlo, že to je prostor hodný zmapování a navíc, že by téma mohlo být ještě zábavnější, než jsme si mysleli. A zatím se ukazuje, že tomu tak je.
Takže - co na výstavě návštěvníci uvidí a zažijí, a co na ní naopak bude chybět?
Musíme vycházet z možností, které v našem malém sálku v Kaštanu máme. Budou to hlavně fotky, plakáty, pozvánky na koncerty, programy klubů, smlouvy s kapelami a podobné dvojrozměrné exponáty plus ještě máme k dispozici takový velice jednoduchý a syrový střihový dokument z různých dobových záznamů, ve kterých se ty kluby občas objevují. A taky různé artefakty, kterými sice nedisponoval každý klub, ale občas se u některých objevil náznak nějakého merchandisingu - měly svá trika, zapalovače a podobné věci.
No a to, co člověk z tehdejších klubů zachytit nemůže? Třeba podlahu ulepenou od rozlitých kelímkáčů. Holešovického Měšťana, asi nejrozšířenější značku na pípách pražských klubových barů těch let (možná je to dobře, to byla hodně nevyzpytatelná tekutina). A nemůže tam vyvolat všeliká aromata, kterými ty kluby disponovaly – od travky v předsálí a občas i v sále až po ty smrdutý hajzly, který občas byly naprosto nesnesitelný.
Od kdy jste začali odměřovat historii klubů a kam až jste u téhle výstavy dospěli? A čemu vlastně říkáte klub – považujete za něj takového Stalina? A kde v tomhle měřítku klub přestává být klubem?
My jsme si to vymezili za prvé chronologicky – spodní hranice je otevření prvních soukromých klubů v Praze krátce po památném proslovu „nezvolili jste si mě proto, abych vám lhal…“ Myslím, že ten úplně první, i když už se to nedá určit přesně, byl buď klub Sněhobílá kočka ve Vysočanech – dneska v těch místech sídlí Český svaz ledního hokeje – anebo proslavená Kotelna na Poříčí.
A jako druhý konec nám připadlo zajímavé policejní vyklizení Bunkru v lednu 1997, protože to s odstupem času vidím jako svého druhu předěl. Tou dobou se míra tolerance vůči klubům, zejména v centru města, změnila v jejich neprospěch.
A co se týče vymezení toho, co pro nás je klub a co není – my jsme to brali jako místo s nějakou dramaturgií, s pravidelným programem, kde se pravidelně živě hrálo. Takže jsme vzali na milost nejenom klubová zařízení, ale i hospody a nálevny s hudbou, ať už to bylo Vystřelený oko nebo po nějakou chvíli hostinec Nad královskou oborou, Slamník a podobně. A samozřejmě i příležitostné prostory, které v určité době, kdy kluby nebyly ještě rozjetý, sehrály důležitou roli. Jako třeba prostor pod Stalinem.
Jako třešničku jsme si tam nechali prostor pro místa, kde se sice, pokud vím, skoro vůbec nehrálo, ale zase nějakým způsobem k našemu příběhu patří, jako je třeba Mamma Club. Chtěli jsme i žižkovskou Besedu, ale z ní prostě není jediná fotka. Jestli někdo z čtenářů má, tak mu – jak s oblibou říká má choť – ve své závěti odkážu svého jezdeckého koně.
Jaká ještě zbývají bílá místa na mapě?
Podobný případ je skejťácký klub v Kožní, který fungoval někdy v letech 1991 – 1992. Taky se tam nehrálo, ale patří k příběhu a dodnes se o něm vypráví legendy. Sněhobílá kočka dtto: ale mluvil jsem s jejím provozovatelem a tam se prý snad ani nesmělo fotit.
Téměř zapomenutých klubů by se našlo víc, ale někde jsme měli štěstí, že se objevila aspoň jedna fotka nebo program, plakát – takže nějakým způsobem je zachycený. Pár úplně bílých míst přesto stále máme. Třeba Prosek – sídlištní klub, který fungoval dlouho, osvědčil neuvěřitelnou trvanlivost, ale zase jsme neuspěli. Po pravdě řečeno, pokud si dobře pamatuji, tak to byl jeden z těch dost nefotogenických klubů.
Ale nebereme to tak, že bychom výstavou tuhle věc uzavírali. Když to lidi inspiruje k tomu, aby si probrali svoje domácí archivy a něco nám poskytli, budeme jedině rádi.
A teď zcela osobně: který z klubů ti připadne nejdůležitější, nejzásadnější (a ocením tvé nasazení, když neřekneš Bunkr), kde tě to nejvíc bavilo a měl jsi to tam nejradši, a je taky nějaký, kde jsi třeba nebyl a teď ti je líto, že už to nedoženeš?
Je-li řeč o nejdůležitějším, tak se Bunkr obejít nedá, protože to byl opravdu nejvýznamnější klub, měl největší dopad, bylo o něm největší povědomí mimo hranice republiky a jeho osud svým způsobem ilustruje osudy celé pražské klubové mapy.
Co se týče klubu mého srdce, tak ty se střídaly. Měl jsem třeba dost rád Alternu Komotovku kvůli tomu, jaké to tam bylo, co tam hrálo za kapely, ale třeba mě hodně bavilo staré Belmondo ve Slavíkovce – a Petynka. Tam jsem to měl kousek z koleje, cestou se člověk mohl stavit v nesmrtelném hostinci Domov na škopík, a taky tam hrály kapely mého srdce.
A kluby, kde jsem nebyl a lituju toho – tam bych to trošku oddělil, protože jsem vlezl párkrát k Zoufalcům (ale v éře kachlíkové podlahy, za hlíny ne), ale co si pamatuji, nikdy jsem tam nebyl na koncertě – a jo, docela mne to mrzí. Ale zato jsem se do jejich prostor dostal pár let po uzavření, a to byl tedy hodně magický zážitek.