Anatomie stylu, díl 25. - Metaláci

Takže konečně ze stylových kultů ten rozhodně nejstylovější. Metalisti! :)
 
KDY: první polovina 70. let–dodnes
KDE: Velká Británie, později po celém světě (o metalostech v ČSSR bude 26. díl)
HLAVNÍ VIZUÁLNÍ ZNAKY: úzký džíny, kotníkový tenisky, černý tričko bez rukávů s nápisy oblíbených kapel a nadpřirozenými výjevy, kožená nebo džínová bunda (vesta) s nášivkami a cvočky, doplňky s lebkami a dalšími zkázotvornými výjevy, kovový pyramidky  
HUDBA: metal a všechny jeho pozdější odnože (thrash, speed, black, doom…) 
TOP 5 PLAYLIST: Iron Maiden – Run to the Hills, Judas Priest – Breaking the Law, Metallica – Master of Puppets, Slayer – Raining Blood, Sepultura – Arise 
LITERATURA: Bukszpan, Daniel: The Enyclopedia of Heavy Metal (Barnes & Noble Publishing, Londýn, 2003)
 
Jejich vizuální předchůdci hippies je považovali za neotesance, ostatním skupinám byli tak akorát pro smích. Metalová scéna se přesto dodnes opírá o jednu z nejpočetnějších a nejloajálnějších fanouškovských skupin. Která si navzdory proměnám stylů žije svým svérázným životem. 
 
Kůži do heavy metalu zavedli britští Judas Priest a jmenovitě zpěvák Rob Halford. Odkoukal to v gay klubech…
Na přelomu 60. a 70. let se subkultury mládeže v civilizovaném světě odvíjely v režii středostavovských hippies. Hudbu řídili „akademici“, původní syrovost a nekomplikovanost dělnického rokenrolu se nenávratně vytratila. Vše se otočilo s nástupem heavy metalu.
Kde se vlastně vzal heavy metal? Kdo ho vynalezl? Odpověď na tyto otázky zůstává nejasná i po 40. letech od jeho vzniku. Ačkoli veřejnosti je nejspíš k této otázce úplně lhostejná, řady metalových „hrozičů“ a jejich kupní síla je silnější, než si leckdo uvědomuje… 
Heavy metal, jeho rozličný odnože a především pak fanoušci zvaní u nás odjakživa metalisti, metaláci, metloši, hroziči či somráci (jinde kupříkladu headbangers, metallists či metal heads) totiž neplatí právě za etalon vkusu. Přesto, anebo snad právě proto, je to fenomén, který má světě pouliční módy svý nepopiratelné místo. A zvláště pak i ve světle posledních let, kdy si spornou estetiku heavy metalu přivlastnili taky sami überstyloví hipsteři…  
Samotný název heavy metal se poprvé objevil v díle beatového spisovatele Williama S. Burroughse Nahý oběd, frázi si pak vypůjčila kapela Steppenwolf do svý klasiky Born To Be Wild z roku 1968. 
 
Hodně metalistů má za to, že heavy metal vynalezli Led Zeppelin, jenže: slavní rockeři se tenkrát sotva znali… Zatvrzelí fanoušci zeppelínů byli však inspirací pro obecný označení heavymetalových fanoušků v anglicky hovořících zemích – headbangers. Šlo o ty radikální jedince, kteří pod pódiem divoce a extaticky točili svým dlouhým hárem. U nás pro ně zlidověl název „hroziči“. Leckteří prožívali hudbu tak silně, že dokonce museli vyhledat pomoc lékaře. 
 

Další oblíbená heavymetalová teorie za průkopníky žánru označuje kapelu Black Sabbath z britskýho Birminghamu (a samo ocelový město, v období průmyslové revoluce přejmenovaný na „továrnu světa“ za domov heavy metalu). Původní kapela Ozzyho Osbourna se proslavila svou hororovou image a zálibou v estetice okultismu, čarodějnictví, ba satanismu. Kritici je příliš nevzali, fanoušci se pro nahrávky Black Sabbath však zcela nadchli. Značný vliv na výsledný zvuk kapely měl úraz jejího kytaristy. V sedmnácti letech Tommy Iommi při práci v továrně přišel o konečky prstů a pro mačkání pražce byl nucen používat plastové kryty na prsty. Výsledný originální sound byl na světě.
 
Spojování metalu a mysticismu (či přímo satanismu) se od počátků výrazně projevuje nejen na celkové estetice, ale taky na vnímání většinové společnosti. Zvláště ve Spojených státech si metal během 80. let získal pověst hanebný hudby, která chorobně škodí mládeži. Proti stylu se bouřila nejedna křesťanská organizace. 
 
V otázce metalovýho stylu rozhodně platí, že v průběhu desetiletí prošel hromadou změn a docela pozoruhodných fúzí: od počátečního vlivu ošuntělých hippíků (staré džíny, dlouhé vlasy) přes stopy třpytivýho glamu až k černý kůži a rockerskému chlapáctví. Původní metalový look – upnutý džíny, kotníkový tenisky, trička bez rukávů a dlouhý vlasy, plus doplňky jako kovový pyramidy, kožený pásky s cvočkami, lebky a jiný katastrofální výjevy – se však udržuje dodnes.  
S postupem času sílily nejen řady metaláků, ale i jejich stylových odpůrců. Snad žádná jiná subkultura nezažívala během sedmdesátých let tak silný poměch či vyložený odpor. Kritizovali ji starší a spořádaní, stala se taky radostným terčem vtípků „sofistikovanějších“ subkultur. 
Elitářští hudební žurnalisté se vysmívali buranství a neotesanosti, zhrzelí hippies u metalistů postrádali alespoň elementární dávku osvícení. Ukrutně si na metalistech smlsnul taky bulvár, který vytvořil sterotyp metalovýho fanouška divoce klátícího svou hřívou nemytých vlasů u reprobeden. (tatáž stereotypizace se v 90. letech objevila pro fanoušky systemovýho techna). Ačkoli v popisu metalovýho příznivce se tabloid příliš nemýlil, šlo do jisté míry i o typický „městský“ snobismus. Heavymetalovému stylu se totiž již od počátků tradičně dařilo hlavně na venkově.
 
Navzdory často nemilosrdný kritice a předsudkům veřejnosti se metaláci rozmohli do mocný síly, která má v historii hnutí mládeže stěží obdoby. Pod slůvkem metal se v průběhu desetiletí stmelilo neuvěřitelný množství rozličných žánrů, podžánrů a podstylů. Každý jednotlivý žánr si získal obrovskou fanouškovskou základnu a s ní spojenou stylovou různorodost a pestrost. 
 
Z nejvýznačnějších vizuálních podstylů je nutno zmínit raně osmdesátkový glam metal, který zpopularizovali skupiny jako Mötley Crüe, Poison, Twisted Sister či Skid Row. Škarohlídi vynalezli pro žánr i jiné přezdívky – poodle metal anebo hair metal (metal pro pudly), a to pro bizarně nakadeřené účesy hudebníků a jejich fanoušků. Styl, který během osmdesátých let drtil světový hitparády, se prezentoval hromadou výstředností – upjatými leopardími kalhotami a směšnými výstřihy počínaje a přísně rokenrolovým lifestylem s fůrou drog a alkoholu konče. Navzdory všem svým excesům a poměškům okolí metal do historie nejen pouličních stylů, ale i do světa rock’n’rollu vnesl zpět nebývalou upřímnost a syrovost, a to se určitě cení…
foto CoelhoVoador.net
(cc by 2.0)