Výtvarník Ladislav Vlna: Barvy skryté v oceli

Narodil se v roce 1976 v Třebíči a věnuje se pozoruhodnému množství technik a projektů. Dělá sochy pro film i pro divadlo (Luna v Divadle na provázku). Maluje, kreslí, ilustruje knihy a na Akademii výtvarných umění  vystudoval restaurování malby.  Vyvinul i speciální techniku pro "malbu" na ocel. O tom všem jsme si s Ladislavem Vlnou povídali během zajímavé exkurze do fabriky Italinox, odkud nerezové pláty bere.

Jak jste se stal výtvarníkem a jak jste se přesouval z Třebíče?
Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych dělal něco jiného. Pocházím ze strojařské rodiny, takže jsem po základní škole nastoupil na strojárnu,  ale záhy jsem přešel na uměleckou průmyslovku do Uherského Hradiště a začal malovat "oficiálně".  Po střední škole jsem šel do Prahy na AVU na restaurování malby. Už na strojárně jsem totiž restauroval s Borisem Kjulleněnem - to je výborný umělec pocházející z Ruska,  pracoval 15 let jako restaurátor v Ermitáži, když přišel do Čech, jistou dobu učil děti na lidové škole umění, kde jsme se setkali – měl jsem štěstí.I díky této zkušenosti jsem šel po střední škole studovat restaurování. Po škole jsem již zůstal v Praze.
 
STÁŽE JINAK

Co se vlastně restaurátor ve škole učí?
Je to pěkná věc. Člověk musí studovat všechno - nejdřív kresbu, pak sochu a  malbu. K samotnému restaurování se dostanete až po třech letech. Projdete tedy několik ateliérů, podobně jako se na volných oborech dělají stáže - pro restaurátory je to příjemná povinnost.

Jaký dojem jste měl ze studia na AVU?
Obor, který jsem studoval, mi umožnil nahlédnout do kuchyně starých mistrů, to pro mne byla úžasná zkušenost. V sochařských či ryze malířských ateliérech jsem vídal krásné práce.
Vzniká tam ale také spousta oborů zaměřených na konceptuální umění, které jsou jen o takovém mudrování, přechází do jakési filozofie, která ale skutečnou filozofií není. Jakmile umělci nevytváří hmotné věci, krása a vše nadpozemské, obsažené v kresbě či malbě, se vytrácí, to už pak není umění. Obraz či socha kolem sebe vytváří mystický prostor. Konceptuální umění, tedy jakási myšlenka tvůrce, nikoliv.

To, že používáte tolik technik, je důsledkem vašeho studia?
Mě to tak prostě baví. Sochaření je pro mě úplně jiný zážitek než malba, přecházím z jedné věci do druhé a vzájemně z nich čerpám, připadá mi to tak přirozené,  když jsem se dlouho věnoval jen jedné věci, ty ostatní mi chyběly.

Na vašem webu není určitě všechno, co děláte, a i tak tam najdeme ohromné množství prací, musíte asi pořád pracovat?
Ano pracuji hodně, ale rád. Díky tomu, že dělám více druhů práce a můžu je střídat, mě to nikdy nepřestává bavit ani mě to neunavuje. Někteří lidé odpočívají tak, že si po práci třeba malují nebo modelují,  já vlastně takhle odpočívám pořád.
 
STROJE A ŽELEZO

Máte asi rád stroje. Fotky na vašich stránkách, to jsou pořád nějaké jeřáby a industriál.
 To mám, je to velmi přitažlivé prostředí. Pracovat se železem a se stroji mne bavilo odjakživa, otec měl zámečnickou dílnu, tam jsem se hodně naučil o železe a jeho vnitřní stavbě. Každý zámečník bojuje s tím, jak se mu železo při zahřátí kroutí a ohýbá,  při svařování  lesklých, čistých, nerezových desek se v místě sváru vytvoří barevná duha, je to krásná paleta barev, ale z praktického výrobku, příkladně nerezového stolu, se musí složitě odstranit. Vždy jsem toužil z těch barev něco vytvořit.

Takže vaše kovové obrazy, "metalurgické malby",  vznikly z něčeho, co bylo nežádoucí.
Ano, pro praktickou výrobu je to nežádoucí, ale pro výtvarnou práci je to požehnání. Ty barvy jsou uvnitř oceli, jsou tam skryté a stačí je jen dostat na povrch. Práce s čistou nerezovou deskou je specifická, proces je v každém okamžiku nevratný a případné chyby se dají jen stěží napravit. Vyžaduje to maximální koncentraci během celé práce.  Pokud se přestanete soustředit při práci na soše z hlíny a uděláte chybu, dá se to napravit, to u oceli nejde. Jeden špatný tah a je konec. Experimentoval jsem s tím mnoho let , teď touto technikou vytvářím portréty. Samozřejmě že jsem měl velkou spotřebu materiálu, s tím mi  pomohla firma Italinox, která mi materiál poskytla. Vytvořil jsem takto soubor Hlava 23, 23 portrétů úžasných osobností lidí, co mě zásadně ovlivnili, inspirovali, se kterými jsem pracoval či se s nimi jen toužil setkat. Všechny jsem znal nebo během práce poznal osobně. Portrétoval jsem filosofa Stanislava Komárka, pilotku Radku Máchovou, mistra meče Vladimíra Hotovce, architekta Davida Vávru a další. Myšlenka, že by se takový pozoruhodní lidé mohli setkat třeba na vernisáži portrétů, se mi líbila.Tak trochu to i vyšlo, třeba mořeplavec Krautschneider a architekt Rajnyš tam naplánovali společnou cestu plachetnicí k Antarktidě

A jak ty barvy z kovu získáváte? Teplem? Chemií?
Používám i chemikálie, ale tyto portréty jsou vyrobeny pouze teplem. Na tom železe není vůbec nic přidáno.
 
KUKY I DIVADLO

Uživíte se výtvarnou tvorbou?
Výtvarnou tvorbou ano, ale jen volnou tvorbou nikoli, vyrábím sochy pro film, třeba autíčko pro film Kuky se vrací, dělám scénografii, zatím jedinou pro divadlo Husa na provázku do krásné  hry Milana Uhdeho a Miloše Štědroně v režii Vladimíra Morávka Leoš aneb tvá nejvěrnější, ilustruji, portrétuji, dělám sochy na zakázku, nedávno jsem dělal na Floridu sochu švédského diplomata Raoula Wallenberga, který v Maďarsku za druhé světové války zachránil spoustu lidí tím, že jim vydával švédské pasy. Na konci války ho zatkli Rusové, protože studoval ve Spojených státech, zmizel v nějakém lágru a už se nevrátil.

Děláte nějaké další ocelové obrazy, nebo se projekt Hlava 23 uzavřel?
Pokračuje - teď pracuji společně s mořeplavcem Rudolfem Krautschneiderem na  portrétech polských námořníků. Já je portrétuji a Krautschnaider píše o jejich plavbách a neuvěřitelných osudech. Myslím, že mi češi toho o našich sousedech víme hrozně málo, a to je škoda.

www.vlnaladislav.cz