Aleš Veselý: Dívat se do nebe

 
V rámci nového seriálu Nerez v umění přinášíme reportáž z ateliéru Aleše Veselého.
Aleš Veselý (1935) vystudoval grafiku na AVU (1952 - 1958). Specializuje se na sochy z oceli a kamene. Jeho díla jsou zastoupena v řadě světových uměleckých institucí včetně The Solomon Guggenheim Musea v New Yorku, Centre Georges-Pompidou v Paříži i v Národní galerii v Praze.
Ve vsi Středokluky má na zemědělské usedlosti malebný ateliér - monumentální sochy jsou venku, menší díla, skici a modely jsme našli uvnitř. 
MODLITBA Z KOVU
Po příjezdu do Středokluk nás na uklizeném, příjemném dvorku nejvíce praštila do očí obří, vysoká socha Kaddish. Rozervaná, monumentální a znepokojující, ční do mnohametrové výšky. Vznikla již před 44 roky. Pracoval na ni ve Vítkovických železárnách. “Během práce neměla jméno," vysvětluje Aleš Veselý. "Prací na ni jsem se vyrovnával se smrtí mého otce, který zemřel krátce před tím. Každodenní soustředění mi pomáhalo. Při nepřetržité práci mnou v duchu procházely vzpomínky na celý uplynulý život a především na tátu, se kterým jsem měl neobyčejně blízký vztah. V židovské tradici je takovýto silný vztah obvyklý a přirozený, ale také to, že syn má povinnost, po smrti svého otce, po dobu jednoho roku, každý den se modlit Kaddish. A já zjistil, že jsem sochu dokončil přesně na den rok poté, co zemřel můj otec. Zjistil jsem, že to byl můj opravdový Kaddish," říká stále se stopou údivu, ač jde o jednu z jeho nejstarších a nejznámějších soch vůbec.
Jak vůbec vypadaly umělcovy začátky? Od malička stovky snad tisíce kreseb, první malba va 12 letech, výtvarná škola, Akademie výtvarných umění kam byl přijat v 17 letech. Pak první již osobité stigmatické objekty, “Židle Uzurpátor” a za ní cena kritiky na IV. Biennale v Paříži v roce 1965. “A potom v roce 1967 mi bylo mi umožněno pracovat v ocelárně v Ostravě, kde jsem právě udělal Kaddish. Jenže pak přišla normalizace a moje práce byla označená za ideologickou diverzi," vzpomíná s lehkým úšklebkem. "Později nás požádali o souhlas s přemístěním našich soch vytvořených na sympoziu ve Vítkovicích, nebo nabídli, že si je můžeme odvézt na vlastní náklady - bylo mi jasné, že přemístění znamená přemístění na šrotiště a zničení, tak jsem si jako jediný svoji sochu Kaddish převezl do Středokluk, kde jsem si za tím účelem zakoupil pozemek s ruinou mlýna a stodoly. I proto jsem rychle koupil tuhle usedlost, abych měl místo kde i dále pracovat."
POREVOLUČNÍ NÁVRAT
Od konce 60. let do revoluce věděli o Alešovi Veselém - ke škodě veřejnosti - spíše zasvěcení a až po revoluci se mu dostalo satisfakce a řady výstav, od roku 1990 také začal učil na AVU v Praze. Jeho sochy jste mohli vidět na několika výstavách ve veřejném prostoru (Sculpture Grande na Václavském náměstí a výstava autorových soch po celém městě Litomyšl v roce 2009). Aktuálně má několik kusů v Doxu. "Jedná se o jednu trojsochu a dvě sochy, takže jich je dohromady pět," říká k akci jménem Trvání a setrvání, která právě začala. “Ta největší, čtrnáctitunová, socha měla být na terase ve II. patře, ale ukázalo se, že to není možné, že hmotnost sochy přesahuje limit únosnosti terasy. Je tedy dole na zemi na nádvoří, sevřená po stranách zdmi budov tohoto Centra současného umění. Představa Leoše Války, velkého vizionáře a iniciátora vzniku i náplně DOXu   původně byla, že na terase bude moci být umístěna kdykoliv jakákoliv velká či obří socha. Zjištění, že terasa mou 14tunovou sochu neunese, byla obrovským zklamáním nejen pro mě, ale i pro    Leoše Válku." 
NEPOČÍTANÉ VÝPOČTY
Ač jsou sochy Aleše Veselého velmi velké a hmotné, jejich vznik je především záležitostí citu a intuice. Malé modely vznikají jen u některých děl. "Je to záměrné – mám nejčastěji jen skicu malého formátu a schválně si vytvářím situací, kdy práci na soše nemám předem detailně naplánovanou, aby při případné realizaci došlo k enormní koncentraci." zdůrazňuje důležitost prožitku během tvorby.  Ale musí se to nějak počítat, ne? Ptáme se naivně u obřího díla v podobě roury obsahující obří zavěšený kámen, provrtaný tak, aby se s ním dalo kývat. "Ne," odpovídá Aleš Veselý jednoznačně. "Nikdy jsem nezval statiky během práce. Někdy to s nimi řeším poté, ale vím, že je nesmím zvát předem. Nechci, aby mě navrhovali svoje “praktická” řešení, která jsou pak v rozporu s obsahem a výrazem díla, kdy oni nevědí, že vše I technická řešení jsou součástí výrazového aparátu a kde mně cit říká, že něco musí být tak a ne jinak. Nakonec se ale vždy ukáže, že moje předpoklady vycházející z intuice byly správně. Takže dojem lability nebo eventuální nebezpečnosti je tvořen prostředky čistě uměleckými."
Na mnoha sochách, hlavně těch novějších, nás na první pohled zaujala a místy až omámila hra odrazů a různá více i méně zkreslená zrcadlení reality. Jedno dílo v rohu dvora, které nemá jméno, nabízí hru optických klamů, všelijakých lomů a šikmých ploch - můžete si vlézt i dovnitř a zažít docela zvláštní pocity, což jsme samozřejmě udělali. "Princip téhle věci je v lomu. To, co to nese, se najednou láme. Všechny tyhle zrcadlové plochy nejsou sklo, jak by se mohlo zdát, ale leštěný nerez," vysvětluje výtvarník a ukazuje nám, kde jsou relativně tenké plechy navařené na masivní podklad. "Vydrží ohromně dlouho, vždycky, když zaprší nebo napadne sníh, jsou plechy jako nové," vysvětluje a otírá jemnou vrstvičku prachu, která jako jediná v suchém dni drze leze po železe, pardon, oceli.
OBRÁCENĚ A PŘECE SPRÁVNĚ
Procházíme zahradou, vstupujeme do soch a zkoumáme jejich zvláštní tvary. Starší díla mívají prvky ze dřeva a reznoucího kovu a obsahují různé nalezené části starých věcí, novější se zaměřují více na zmíněnou hru s odrazy. Umělec nás navádí, kudy se dívat, abychom spatřili nebe dole či zemi nahoře, a vyloženě se raduje z možností takto převrátit prostor. Ještě více patrné to pak je u menších modelů plánovaných děl, které má ve vnitřní části ateliéru. Nejvýraznější, aspoň pro nás laiky, jsou modely obřích soch, které by rád umístil v kamenité Negevské poušti v Izraeli. Jak to s těmito plány vypadá? "Už se to táhne čtrnáct let," vysvětluje a vitálně nám na metr dva vysokých modelech ukazuje obří věci. Hora, která má ve svém vrcholu vydlabané propasti a v nich zapuštěné lesklé jehlany či další tvary, které odrážejí nebe nad ní, ale díky dalším prvkům umožní případnému návštěvníkovi i stanout na průhledné plošině a mít nebesa pod nohama, "když bude stát tady, tak ztratí pocit váhy," demonstruje výtvarník na modelu a malé figurce. Obhlížíme, co se dá. Nad jedním z modelů hor je obrovský kámen na kovových nohách, dozvídáme se, jak důležité je, aby šlo o kámen z jednoho kusu, ne složený z více dílů.Motivy křehkosti a těžkosti, nebe a země, jasnosti a nečitelnosti či drobnosti a obrovství se potkávají a je působivé vidět je takto zpracované. Shodujeme se, že instalace takových projektů by byla něco úžasného a že doufáme, že pouštní projekty, o kterých už Aleš Veselý uvažoval před desítkami let, přece vzniknou v měřítku 1:1, jakkoli je silným zážitkem už snění nad jejich zmenšenými modely. Klamy a prostorová změtení a mystifikace nabízejí i jiná, jednodušší díla - fascinovaně plujeme v půlválci z plechu, který díky ohybům totálně zkresluje obraz, nebo kolem jiné práce, kde navíc z lesklé stěny trčí dřevěný prvek. Aleš Veselý je ochoten máloco definovat, natož vysvětlovat, proč to dělá. Dobře to ilustuje miniscénka ze zadní části ateliéru, kde spatříme připevněné dvě láhve se širokými hrdly, které vypadají jako láhve od mléka. "Co to tady hnije?" ptáme se zvědavě a zřejmě poněkud neuctivě. Dozvídáme se, že je to skutečně mléko, které je v tomto stavu součástí objektu tak asi třicet let, ale nehnije, nýbrž JE.
PLÁNY
Obejdeme další díla, prvky a části ateliéru a usedáme kolem stolu; dostáváme výtečnou kávu s kardamomem a vyzvídáme, co má sochař v plánu. S velkým nadšením kvitujeme plán na realizaci jednoho z největších děl Aleše Veselého - půjde o sochu umístěnou v krajině, se základnou velkou zhruba jako menší bazén. "Bude mezi Zručí nad Sázavou a Čáslaví. Zatím nemá název. Půjde o moje dosud největší dílo," říká Aleš Veselý. "Chci si to zase užít až během práce - já vím, o co jde, ale formulovat to je jiná věc." Socha bude ze sedmi elementů a jedné téměř pětimetrová koule – ta by měla být bronzová ale stála by asi 7 milionů, což je opravdu moc, tak se ještě uvažuje, z čeho bude. Potřebuji především určitý povrch a určitou barvu, kterou nelze u všeho docílit. Kouli budou obklopovat na jedné straně čtyři a na druhé straně trojice šikmo zasazených 11 a půl metru vysokých a 4 metry širokých desek ze železa o síle 60 cm. Na dvou z nich budou vypouklá zrcadla z nerezu."Hra nakloněných desek a obří koule je síla; popisovat sochu jen takto textově ale není nejlepší nápad. Ta pocitovost a ta výzva k domýšlení významů, které se nám dostalo během prohlídky ateliéru, nás dostatečně naučila, že je někdy lepší nadměrně nevyzvídat, nepopisovat, a o to více se dívat a cítit. A po shlédnutí realizovaných děl, skic i modelů nabýváme přesvědčení, že tohle dílo, které brzy začne vznikat v krajině - notabene české, tedy každému dostupné krajině - bude něčím skutečně zásadním. 
-
Výstava v Doxu je od 30. června do 28. listopadu 2011. Více o ní najdete na http://www.dox.cz/cs/exhibition?66
http://www.ales-vesely.cz/
wiki: http://cs.wikipedia.org/wiki/Aleš_Veselý
Starší rozhovor Reflexu: http://www.jedinak.cz/stranky/txtvesely.html
Rozhovor D. Ž. Bora v časopisu Tvar http://www.itvar.cz/archiv/09/Tvar05-2009.pdf
-
Nerez v umění je seriál rozhovorů a reportáží o českých výtvarnících, připravený ve spolupráci s firmou Italinox, největším českým distributorem nerezové oceli se servisním centrem. Více informací najdete na www.italinox.cz.
Mezi dalšími umělci z nového seriálu je například profesor Marian Karel, držitel řady významných ocenění a jeden z mála Čechů, jehož práce jsou zastoupeny ve sbírkách nejvýznamnějšíchsvětových galerií a muzeí.