Výtvarník Marian Karel: V Louvru mě pochopili až se zpožděním

Výtvarník Marian Karel je letošním držitelem ceny Grand prix architektů a chystá hned dvě výjimečné výstavy.

Sešli jsme se nadvakrát a řečného, živého profesora jsme se ptali jak na aktuality, tak na jeho vztah k různým materiálům a k výuce studentů architektury.
Začněme od výstavy v Nové síni, která začíná 31.8. Údajně jste tam vystavoval už před lety a soudruzi vám dělali problémy.
Ano, teď je to výstava po 30 letech, ale moc se k ní nehlásím. Jde o sklo a já sklo  nemusím - mám ho rád jako médium, říkám, že má čtvrtý rozměr díky tomu, že je průhledné, ale skleněné objekty nedělám rád.
Tentokrát jsem řekl - proč ne, je to s bývalými spolužáky; tehdy jsme tam vystavovali těsně po škole, zahajovali to Šíp a Vala, bylo to fajn, ale spadly tam vitríny a ty naše věci se rozbily.
Většinou výstavy v Čechách nedělám, měl jsem jen výstavu k padesátinám na Staroměstské radnici a loni v galerii Zdeňka Sklenáře, kde je krásný výhled - tam jsem měl tři věci, i když mi říkali, že do těch dvou místností by jich lidi dali tak třicet. Fascinovalo mě, že to jsou dvě malé místnosti s dvěma okny a jedním je vidět Petřín a jedním Hradčana, takže jsem do jedné dal kubistickou krychli a do druhé trojhran a uprostřed byla ka'ba - černá kostka, která se má sedmkrát obejít (nejposvátnější místo islámu v Mekce, pozn. red.).
 
PLÁČ NAD KACHŇATY
Od 1. září je v Museu Kampa vaše výstava Průniky / Intersections.
Tam se mi líbí průnik dvora s Vltavou - mám rád propojení interiéru a exteriéru, i proto název Průniky. Jde třeba o průnik skla železem: skleněná tabule narazí na železnou desku - a to sklo tu železnou desku rozsekne. Železná kostka narazí na skleněné zábradlí a deformuje se rozměry i úhly. Na terase je skleněná lávka, to je průnik betonem, architekturou. 
I studentům ve škole říkám, ať jdou proti statice a podobným věcem.
Kampa je jedno z nejlepších muzeí na světě a to místo je úžasné - mám radši věci venku než v galerii, což je tady možné.
Před nějakou dobou přijela Meda Mládková a ptala se, kdy už bude na dvoře dodělaná instalace s vodou, na které jsem pracoval. Seděl jsem u té vody asi hodinu a vidím že tam má kachna hnízdo. Říkám - "Medo, já to mám už vymyšlený, ale tam sedí kachna na vejcích, přece jí to nezničíme!" Ona má ráda zvířata, takže svolala všechny na dvůr a prohlásila: "Tady se nic nebude dělat!". Čekalo se snad měsíc, až kachna vejce vysedí. Když pak Meda přijela, uviděla kachnu s káčaty a rozbrečela se.
Pracujete i s plechem - jaký k němu máte vztah?
Nerez miluju, ale ne všude s ním umějí pracovat. I proto jsem rád, že teď mám pro sebe i pro své studenty plechy od Italinoxu - jinak jsou suroviny dostupné, třeba skla máme dost, ale s nerezem je to těžší. Štve mě, když narazím na nějaký nápad, ale neumím ho zrealizovat, takže je úžasné, že narazím na takovouhle firmu, kam zavolám a oni to zařídí - obdivuju třeba italský design a to, že Italové jsou sice praštění, ale na výši, umějí třeba ohnout šestimetrovou tabuli. Kromě toho je Itálie krásná.
 
UMĚLCI A ŘEMESLNÍCI MUSEJÍ SPOLUPRACOVAT
Učíte na ČVUT na fakultě architektury. Jak je pro vás důležité, aby vaši studenti zvládli technické výpočty a pravidla, která pak mohou případně porušovat?
Odjakživa to bylo tak, že výtvarník něco navrhl, ale realizovala to umělecká řemesla. Řemeslník a výtvarník musejí spolupracovat. Výpočty na mé objekty dělá statik - statici se většinou bojí a přehánějí to...
Něco podobného nám říkal i Aleš Veselý.
... a tohle je úžasný člověk, který všechno spočte dokonale. Já tomu tolik nerozumím. Představivost mám, táta učil deskriptivu, brácha je taky na matiku, ale já ne. 
Na VŠUP už neučíte?
Ne, odtamtud mě vyhodili. Na té škole se teď málo kreslí a modeluje, lidi tam přijdou s laptopem... to není dobře.
Kde se dá kromě Sovových mlýnů narazit na vaše věci?
Tady v Praze moc ne, protože kovářova kobyla chodí bosa. Udělal jsem ale na Vyšehradě takovou věž či pyramidu z oceli - pootočenou, aby měla dynamiku. Jinak v Čechách nic, všechno je v zahraničí; jsem z Pardubic a v tamějším muzeu nic nemám, protože mi nesedí místní kurátor.
 
POMALÉ CHÁPÁNÍ 
Nějakou dobu jste pobýval v Americe, působil jste v řadě dalších zemí...
Tam jsem jezdil hodně, i do Japonska. Japonci byli úžasní -  když chtěli, abych udělal nějaké věci, které se původně tvořit neměly, tak jsem povídal, že ano, ale materiál má mít takové a takové hrany, broušené, leštěné... a za čtyři dny byly tabule na dvoře. Koukal jsem na ty hrany, a když to Japonci viděli, hned přiběhli v bílých rukavičkách, že jestli nejsou v pořádku, ihned dodají nové. V Japonsku mám řadu věcí v muzejích v Tokiu, Kjótu i jinde.
Nejvíc ze všeho se mi ale líbilo na Novém Zélandu. Mile mě překvapili i tamější studenti, že nechtěli hned dělat se sklem, ale kreslit - protože kresba je základ. 
Mám i jednu věc v Louvru, ale ředitelka ji nekoupila v době, když byla vystavená v Paříži, ale až poté, co se výstava přesunula do New Yorku. Lidem někdy déle trvá, než moje věci pochopí. Jedna studentka dostala Fulbrightaovo stipendium, studovala u mě rok - a za rok se přihlásila znovu. Byl jsem překvapený. A ona si zaplatila ještě třetí rok a řekla: "Teprve teď jsem vás pochopila." Je pravda, že studenti  říkávají, že nikdy nevědí, na čem se mnou jsou. Trochu je provokuju a štvu, ale o tom to je. Já bych nemohl chodit slušně ustrojený a bejt zodpovědný.
 
GALERISTI, LOUVRE A NEVKUS
Laická otázka - jak v praxi dojde třeba k tomu, že je vaše socha v Louvru? To se řeší přes vašeho galeristu?
Já žádného galeristu nemám. A nechci. Pak jste vázaný, může vám třeba zakázat někde vystavovat, nebo mu musíte odevzdat určitý počet věcí, ale já někdy udělám jen jednu za rok.
K otázce - měli jsme po škole putovní výstavu v Německu, jedna má věc se prodala do muzea v Hamburku, jiná do Düsseldorfu, a od té doby se děje to, že se ozývají další muzea a oslovují přímo mě. Já nejsem takový, že bych někam chodil nabízet svoje práce. 
U soukromníků mám jen asi čtyři věci, jinak je všechno v muzeích. Sběratelé mají všelijaký vkus a já těch věcí dělám stejně málo.
Vaše díla často nemají jména.Ani ty z Musea Kampa?
Ne, já ty názvy... nemám rád. Snažím se pracovat se světlem, hmotou a prostorem.
Jak relaxujete?
Moc nerelaxuju, ale teď jsme byli na Filipínách a Borneu... zas tak se nepředřu.
 
www.mariankarel.cz
www.fa.cvut.cz/cs/o-nas/lide-na-fa/marian-karel