Vínem proti šedi II.

S Martinem Grmolcem, odborníkem na slovo vzatým v oblasti degustací a sommeliérství, jsme se sešli na symbolickém místě - ve vývařovně Burger Kingu, na pražském Wilsonově nádraží. Před časem jsme vám přinesli první část našeho rozhovoru, dnes druhou, závěrečnou.
Jak je na tom české vinařství ve srovnáním se zbylými zeměmi EU?
Jako odpověď by mohl posloužit jeden starší příběh. Když jsme začátkem devadesátých let přijeli s tátou do jednoho španělského vinařství, provázel nás jím jeho vlastník. Byla to plocha, určitě přes čtyřicet tisíc hektarů vinic. Když byl táta dotázán, kolik hektarů vlastníme my, odpověděl, že sedmnáct tisíc. 'Hm, sedmnáct tisíc je docela slušných,' dostalo se nám komplimentu. Začali jsme se okamžitě smát. Sedmnáct tisíc hektarů je totiž plocha všech českých vinic... jsme de facto okrajová oblast na výrobu vín. Budujeme si renomé, o tom žádná, ale se sedmnácti tisíci hektary nejsme ve světovém, ani evropském měřítku konkurenceschopní. Teoreticky jsme schopni pokrýt maximálně export do sousedních států. Možná ani to ne.
Vůbec, exportujeme naše vína?
Náznaky jsou, nedá se říci, že by některým českým vínům scházela kvalita. Co ovšem schází, je kvantita. Přestože by naše vína nalezla na řadě trhů uplatnění, nedochází k jejich exportu už jen z důvodů, že by to nebylo při množství vyprodukovaných lahví rentabilní, a v neposlední řadě pro potenciální investory interesantní, atraktivní.
Atraktivní jsou v současnosti lehká vína, že?
Ano. V tom je můj táta vizionářem. Už od roku 1992, kdy založil firmu, razí trend lehkých vín do 12% alkoholu a tří gramů zbytkového cukru. Se svým nápadem předběhl dobu, a za pravdu mu dává celosvětový trend posledních let. Mezi odběrateli nastala renesance lehkých vín. Vždyť kdo by chtěl dobrovolně po ránu absolvovat bolehlav?
Vraťme se ještě k všeobecným problémům tuzemského vinařského průmyslu. Co jej tíží?
Dám příklad - jeden čas se neustále měnily velikosti písma na etiketách. Přícházely příkazy, zákazy a odkazy, jak má etiketa vypadat, jak velkým písmem má být vyobrazen obsah alkoholu, odrůda a tak podobně. Každý týden byla vydána aktualizace, která negovala tu předchozí. Všechno je to děláno... nerad bych říkal nějaké napadnutelné věci, ale celé je to děláno tendenčně, na hovno. Právě mi došlo slušné výrazivo.
Kromě vinařství se aktivně věnuješ i gastronomii. Jak hodnotíš diskutovaný Maurerův výběr?
Co samotného průvodce týče, našel bych řadu výhrad. Mohl bych vyjmenovat hned několik restaurací, jejichž zařazení či nezařazení je mi záhadou, ale v zásadě s průvodcem problém nemám. To spíše s jeho původcem - panem Mauerem. Jedná se de facto o člověka, který nemá jedinou degustátorskou zkoušku, nemá gastronomické vzdělání. Pan Mauer je konzumentem jídla, víc nic. V jednom rozhovoru se nechal slyšet, že jídlo nijak zvláště neprožívá. V tom případě je ale tím nejméně povolaným k tvorbě podobných žebříčků, byť samotný výběr regulují stovky jeho přátel, ochutnávačů...
Proč tedy média pokládají seznam za každoročně aktualizovanou Svatou knihu tuzemské gastronomie?
Byznys.
Na závěr tedy tip, kam rozhodně nejít.
Four Seasons. Za sebe říkám Allegro, kde mají tak osobitý styl, že jsem si vlastně nikdy zcela nepochutnal.
A kam naopak zajít?
Samozřejmě La Degustation. Špička nejen v Česku, ale v celé východní Evropě. A mám-li doporučit svou oblíbenou restauraci, tak Chagall´s Club v Kozí ulici.