VARY blog aka Psaní z festivalových lázní ::: Den nevim už

„Kterej je den? Kdy jsme byli v tom Aeroportu? Jak se jmenoval ten film?“
 
V druhé polovině festivalu jsou to naprosto běžné věty v konverzaci. Ta „vymletost“ je ale krásná. Věnovat tak obrovské množství úsilí, energie, času a peněz je přece obdivuhodné. Zvlášť velký respekt všem cinefilům, kteří jsou na festivalu celou dobu. Náročnost snášení všech emocí není žádná sranda. Někdo chodí na 3 až 4 filmy denně (někteří nevimnačemjedoucí jedinci i 5 filmů) tj. přibližně 25 filmů za týden. A když je jeden film o malém klukovi, hyperaktivním agrosorovi a vůbec všichni kolem něj jsou agresivní... A druhý je natočený podle skutečné události a omylem ho zastřelí, když už se konečně vyhrabe ze všech problémů… A třetí film je zase o podivné rodince, která se jednoho dne ocitne v nemocnici, protože nikdo z nich neví „jak už dál“. Do toho narazíte na čtyřhodinové filipínské drama. A pak to všechno večer spláchnete! Není se čemu divit, když se přistihnete při tom, jak si už 15 minut drbete obličej „festival pasem“ a koukáte do blba. Vypadá to jako kdybych mluvil z vlastní zkušenosti. Ne tak docela. Záseky nemám, ale to drbání kartou je příjemný.
 
 
Ten respekt si nezaslouží jen diváci, ale i vedení festivalu, programové oddělení a všichni kdo se podílejí na festivalu. Přes produkční, stuff, uklízečky a pokladní, až po manželé od rodin, kteří se na to převlíknou za maskota jednoho ze sponzorů, aby domu přivezli nějaký peníze. Jednou za rok se odehrává tahle magie festivalu. Pulsující energie všech lidí. To všechno pro film. 
 
Text by Pierre Urban
Blog Pierre Urbana, který připravuje Karlovarské bublinky - zpravodajství z karlovarského filmového festivalu vysílané na Radiu 1 od 29.6. do 6.7., a to vždy v 11 a v 16 hodin (repríza).