Trpký život prodavaček

Pardon, vlastně se správně říká shop assistant/ka. Zní to tak nějak líp „vypozicovaně“, na oko se to blyští jistou funkcí… jste prostě v nějakém lépe znějícím políčku pracovních pozic. Ve skutečnosti nejde ale o nic jiného, než o posluhování lidem, kteří si buď cíleně, anebo úplně zmateně vybírají to, co chtějí, potřebují nebo vlastně jen tuší, že by ve svém dalším vlastnictví chtěli mít… Tak či jinak, úkolem prodavačky je prodávat. Tedy prodat! Svět prodeje (lidí nevyjímaje) je ale sakra drsný. A jste-li citlivá duše, přemýšlivá a konzumu zproštěná, raději si vyškrtněte tohle povolání ze seznamu možných výdělků…. Protože, proto…
 
Neustálý kontakt, naškrobený úsměv… a tlak na zisk!
Na soukromí rovnou zapomeňte! To najdete buď až doma, nebo na 12 hodinové směně jen na záchodě. Jste-li kuřačkou/kuřákem, tak při své zasloužené „pěti minutové cigár pauze“ (a tu vám ještě musí povolit vedoucí, protože nespadá do řádných pauz) a když máte štěstí, odechnete si na jedné třiceti minutové pauze během dne, ale nečekejte, že tohle lenošení bude proplacené. Ne, ne, ne!
 
Vyděláváte jenom na place, kdy máte za úkol kromě neustálého přeskládávání, doplňování nebo kódování zboží, sledovat každého, kdo vkročí do obchodu, dát mu maximálně pět minut na rozdýchání a pak po něm doslova jít. A prodat mu nejlépe od ponožek, přes kalhoty, tričko, mikinu, bundu až po čepici a šálu. A u kasy mu ještě vnutit deštník, parfém a sluneční brýle nehledě na to, jaké je právě roční období. Důvod je prostý (a dost smutný). Prodavači berou v průměru 12 tisíc hrubého měsíčně (většinou pracují krátký/dlouhý týden) a jako motivační část berou ke svému platu odměny ve formě několika procent z denní tržby.
 
Během dne jste tak neustále sledováni svými nadřízenými, tlačeni do neustálého kontaktu (správná konverzace se zákazníkem vyžaduje: pozdrav, úsměv, navázání očního kontaktu, zjištění potřeby zákazníka a její uspokojení, vřelé rozloučení a jako bonus popřání hezkého dne… řadíte-li se mezi top prodavače, tak je od vás očekáváno, že si vystřihnete se zákazníkem nenucený, naprosto přirozený rozhovor, aby se vůbec necítil, jako že nakupuje, ale jako že se (s) vámi baví…) s každým příchozím a samozřejmě k prodeji. Přičemž tím nejdůležitějším zůstává, vnutit klientovi i to, pro co si původně ani nepřišel, anebo mu vnuknout myšlenku, že to, co shání je shodné s tím, co mu právě nabízíte vy. A tlačit až do chvíle, kdy vám dá zákazník nějak najevo „a dost! fakt ne!“. Pak máte už i vy, jako prodavač, právo se stáhnout a nechat ho být, abyste se mohl hned zase otočit o 90 stupňů nalevo nebo napravo a vrhnout se na dalšího se slovy (a krásným zářivým úsměvem): „Dobrý den, a jak mohu pomoci Vám?“
 
Jenom, aby se to (rozuměj zisk) nezaseklo
V praxi to funguje dvěma způsoby. U menších shopů, které prodávají řekněme luxusnější zboží pro lidi z bohatých vrstev naší společnosti, jsou většinou na prodejně dvě prodavačky, které si pak dělí denní tržbu fifty fifty, tedy padesát na padesát a z toho má pak každá určité procento k výplatě, které zná od chvíle, kdy podepíše pracovní smlouvu. U větších obchodů, které prodávají oblečení pro střední vrstvy a oslovují větší masy lidí, musí být na krámu zákonitě více prodavačů, aby se stíhalo obsluhovat a dělat další věci (doplňovat zboží, srovnávat rozházené oblečení a vracet jej zpět ze zkušebních kabinek). Tam je nastaven systém tak, že má každý z prodejců své heslo na kase a prostě si zpracuje svého zákazníka sám a pak mu rovnou prodá to, co mu doporučil. Tak si vlastně pracuje na svých odměnách sám za sebe. Ke konci měsíce se určí vždy nejúspěšnější prodejce, kterému z toho plynou další motivační bonusy.
 
Mezi prodavači se pak v druhé polovině dne špitá o tom, jaká je tržba. Všichni totiž její nárůst většinou sledují po hodinách, což je s přibývajícím časem a stojící cifrou, za chvíli pěkně deprimující a lehce stresující. Řeší se, jak málo v kase je, proč se náhle prodej zastavil (kdo, co, jak a proč za to asi může…?), jak vedení bude „brblat“ a postupně se do ovzduší uvolňuje jistá mrzutost, zatrpklost a zklamání. A proč asi? Protože si každý z prodavačů udělá předčasně svou vlastní představu o výši výplaty, která je v reálu a tak zoufale závislá na jednotlivých zákaznících, úplně jiná, většinou nižší. Motivace klesá, agrese vůči klientům a závist mezi samotnými prodavači (kterou ale nikdo nepřizná) se stupňuje a tlak na prodej doslova vytlačuje zboží z regálů, nehledě na stoupající emoce v ovzduší…
 
Neříkej, že máš brigádu
A tak si každý z prodavačů snaží přilepšit, protože když to nejde prodejem a zákazníci né a né slyšet na tak zvaný „doplňkový prodej“, musejí se ohánět jinde a ke své stávající práci si přivydělávat  po různých brigádách. Velmi často se totiž mezi nimi vyskytují matky samoživitelky, nebo ženy, které se rozvádějí a potřebují peníze na extra výdaje (a stres) spojený s rozvodovým řízením, anebo mimopražští, kteří platí drahé nájmy a další položky, které potřebují ke svým městským životům. Ale pšššššt, je to tajemství! Vedení to nesmí vědět, takže nově příchozí jsou varováni zkušenějšími pracanty: „Oficiálně pracujeme všichni jenom tady, jo? To co si děláme ve svém volnu, zbytečně nikde neříkáme a hlavně ne v práci. Slovo „živnost“ neznáme! Jsme pouze prodavači/ky.“
 
Celková péče o zaměstnance v tomhle odvětví je žalostná. Dovolenou si nemůžou většinou vzít, kdy chtějí nebo potřebují, ale je jim přidělena v tzv. slabším prodejním období nebo během letních měsíců. V období Vánoc a Silvestra je slovo dovolená zapovězeno a nikoho by ani nenapadlo si jen pomyslet, že by mohl mít volno. Právě totiž kulminuje nákupní horečka a prodavači musí být v pozoru, na place, připraveni na prodej se slastnou vidinou konečně vysokých výplat, protože se očekávají bohaté předvánoční prodeje. Takže vlastně je to asi i logické a přirozené v prostředí prodavačů, že v těchto konečných měsících v roce ani po volnu netouží…. Přeci si i oni konečně mohou napakovat kapsy a mít pocit zasloužené odměny!
 
Přesčasy, napracované hodiny, si raději vybírají všichni volnem, protože „si blázen, když bych si chtěla přesčasy proplatit, tak bych měla tak málo na hodinu, že se mi to nevyplatí a to si raději vezmu volno a užiju si klidu“, svěřuje se jedna z prodavaček. Není se čemu divit! Po dvanáctihodinové šichtě, kdy musíte totálně zapomenout na své tělo, mysl (i duši) a neustále se koncentrovat na druhou osobu, na prodej a na požadavky svého vedoucího, což obnáší i neustálé výtky, co a jak jste řekl, udělal nebo se postavil špatně, jednoznačně vyhrává volno a intimita domova před osvíceným placem, kde neustále hraje dokola ta samá hudba.
 
Jaký si bereš triko?
Ale aby to nebylo celé tak deprimující. I prodavači mají své radosti. Mezi sebou. Vytvářejí si přátelství. Oboustranně se o sebe starají. Povzbuzují se různými vtípky a mají radost, když jsou na směně s tím, koho mají rádi, protože pak těch 12 hodin utíká daleko lépe. Vzájemně si vaří kafíčka, obohacují se o historky, co prožili se zákazníky, anebo i mimo práci a kupují si dárečky k narozeninám… a když je nějaký průšvih ze strany zákazníka, stojí při sobě, jak se lidově říká, kryjí si záda! I když se pak třeba v zázemí pohádají, že to někdo z nich pěkně podělal! Společně nadávají na vedení, chápou, že musejí být profesionální, ale občas prostě sklouznou k přirozenosti a se zákazníkem nemluví tak, jak marketingová komunikace káže, ale jak by sami chtěli, aby s nimi bylo hovořeno – tedy upřímně, uvolněně, přímo a nenuceně. A to jsou chvíle, které stojí za to při tom dennodenním šrumu sledovat… Takže když pak jedna kolegyně dostane od druhé smsku, ve které jí píše „Jaký triko si bereš zítra do práce?“, nemůže se vám na obličeji objevit nic jiného, než úsměv, protože přesně o tyhle věci vlastně ve finále mezi nimi jde...