Světlé chvilky černého kašle

Kašlete, kašlete, kašlete a všichni na vás kašlou. Pojednání o hledání světlých chvilek černého kašle. Z deníku neznámého bloggera.
 
Den čtvrtý po návratu ze zahraničí
 
Podzim náhle utnul léto. Ulicemi se plouží chrchlající lidé. Přidávám se k průvodu. Teplotka, rýmička, kašlíček. Stůl zaházený papírovými kapesníky. Postel neustlaná, v neustálé permanenci. Vzhlížím k Paralenu a vidím paralelu s každoroční podzimní virózou.
 
Den jedenáctý
 
Suchý dráždivý kašel. Kokrhám jak kohout. Léčba standardními postupy poněkud selhává. Spotřeba medu a zázvoru se zvýšila o 396%. Dny trávím zaházený šlupkami od ovoce. V noci se dusím.
 
Den čtrnáctý
 
Ke smrtelné posteli si volám svou bývalou přítelkyni, medičku. Kdybych měl za ex i nějakou právničku, okamžitě sepisuji poslední vůli. Takhle jen líčím své obtíže a potíže, okamžitě mi diagnostikuje černý kašel. Mám navštívit lékaře. Pořád se dusím, tak to asi zkusím.
 
Den šestnáctý
 
Prospal jsem domluvený termín u obvodní doktorky. Začíná mě štvát má neschopnost fungovat. Mám narušenou spánkovou amplitudu, dávivý kašel a lehkou depresi. Svou milovanou spolubydlící posílám pro třetí multipack papírových kapesníků. Stále mi vaří čaje, ale začínám ji pozvolna srát. Neumím nic jiného než spát. Jsem podrážděný, nevrlý, nervózní. Jsem neschopný. Jsem nemožný. Jsem nemocný.
 
Den osmnáctý
 
Návštěva ORL ve Fakultní nemocnici na Karláku. Po půldruhé hodině čekání se z úst vyšetřujícího lékaře dozvím, že jsem zdravý.
 
Já: Jenže já pořád kašlu.
On: Dneska kašle každej.
Já: No ale já chci znát příčinu toho kašle.
On: Máte podrážděný hlasivky.
Já: A není to náhodou důsledek?
On: Já jsem lékař.
Já: No a já jsem pacient.
On: Tak to je dobře, že jsme si to vyjasnili.
Já: A nemůžete mi udělat testy na černý kašel?
On: Ne. Proč proboha?
 
Den jedenadvacátý
 
V lékárně si kupuji sirup proti kašli a Vincentku na kloktání. Inhaluju. Hledám spásu na internetech. Poněkud mě znepokojuje, že si na každé stránce diagnostikuju jinou rakovinu. Vypínám tak virtuální světy, kurz negativního myšlení a snažím se myslet pozitivně. Pozitivní evoluce, néasi.
 
Den čtyřiadvacátý
 
Návštěva ORL v nemocnici Na Homolce. Ambulantní lékařka mi diagnostikuje astma. Odcházím na spirometrii. Obcházím alergology. Ti mi astma vyvrací. Vracím se k lékařce. Mění diagnózu na alergii.
 
Já: Ale já jsem teď byl u pana docenta na alergologii a ten mi řekl, že jsem alergický na kočky a pyly.
Ona: No vidíte, tak ten kašel máte z alergie.
Já: Co vím, tak pylová sezóna právě skončila a nevzpomínám si, kdy na mě naposled skočila nějaká kočka.
Ona: To je jasná alergie.
Já: Před hodinou to bylo astma.
Ona: Já vám to povím - vy se nechcete léčit a já vás proto taky nechci a nebudu léčit.
Já: Nemůžete mi udělat testy na černý kašel?
Ona: Ne. Máte alergii.
 
Vyzvedávám si předepsaná antihistaminika, která začínám pravidelně užívat. Vyřešilo to problém se spánkovou amplitudou. Nyní již spím tak často, že nevím, co je za den. Přestávám rozeznávat dny a noci. Mám dobrodružné sny. Neprobouzím se.
 
Den dvaatřicátý
 
Můj zdravotní stav se změnil. K horšímu. Suchý kašel započal vyvolávat reflux. Zvracení. Každé jídlo tak sním dvakrát. Už nesním. Nespím. Dávím se. Žaludeční šťávy mi pomalu rozleptávají krk. Cítím jak bublám. Přestávám plnit jakékoliv závazky vůči sobě i okolí. Má pracovní morálka dosáhla dna. Dno dna. Čekám, kdy se začnu pochcávat a posrávat. Sociální život se smrskl jen na sociální sítě. Nevycházím z pokoje. Nevycházím s nikým. Důkladně zvažuji další návštěvu lékaře, kterou se snažím navzdory stále se zhoršujícímu zdravotnímu stavu co nejvíce oddálit.
 
Den dvaačtyřicátý
 
Návštěva ORL na ambulanci v Dejvicích. Sestřička si mě záhy po mém příchodu měří pohledem. Jsem oblečený celý v černém, na hlavě mám kvazičíro ala Petr Muk za dob Oceánu. V čekárně ani v ordinaci nikdo není, přesto čekám půlhodiny. Poté sestřička pootevře dveře a já jsem doktorkou vyzván, abych vešel dovnitř.
 
Ona: Jste ze Žižkova, tohle není vaše spádová oblast. Co si o sobě jako myslíte, že můžete chodit kam se vám zachce? Ne, tady vás neošetříme.
Já: Za posledních několik týdnů jsem navštívil dvě jiné ambulance. Přišel jsem k vám, abyste mi pomohli.
Ona: To neexistuje. Pokud jste byl ve dvou jiných ambulancích, neošetříme vás.
Já: Děláte si legraci. Vy mě odmítáte ošetřit?
Ona: Ano. Už jen proto, jak jste drzý.
Já: Jsem drzý?
Ona: Ano. Navíc jste již byl dvakrát ošetřen. Co po mně chcete? Už tím jste porušil veškerá pravidla!
Já: Prosím? Jaká pravidla? Když mě lékař nezbaví obtíží, navštívím snad jiného, ne?
Ona: Ne. Vy totiž máte problém v hlavě. Vidím vám to na očích. Jste agresivní, nenávistný.
Já: (smích) Jsem dojatý vaší anamnézou. Děkuji, že mne takto podle prvního dojmu kádrujete. Vězte, že zatím nejsem agresivní, už vůbec ne nenávistný. Zatím. Ale jestli se rozzlobím, tak budu zlý. To vám tu můžu slíbit.
Ona: Nevyhrožujte. Odejděte. Tady nemáte co pohledávat.
Já: Dobrá, půjdu si stěžovat, protože tohle si nemůžete dovolit.
 
Lžu si. Nepůjdu si stěžovat. Kdybych si měl stěžovat pokaždé, když mě doktor pošle do prdele, nedělal bych nic jiného. Agresivně a nenávistně za sebou zabouchávám dveře. Dříve než stihnu opustit čekárnu, dveře se zase otevřou.
 
Sestřička: A co vám vlastně jako je?
Já: (mám na jazyku slovo 'hovno', spolknu jej) Do toho vám nic není. Mám svou čest. Naneshledanou.
 
Den pětačtyřicátý
 
Opětovná návštěva ORL v nemocnici Na Homolce. Tentokráte u jiné lékařky. Aniž by mne jakkoliv ošetřila, aniž by se na mne vůbec podívala, určuje od počítače - dle mého popisu - přesnou diagnózu.
 
Ona: No to je viróza.
Já: Opakuji vám, že už měsíc a půl se dusím a poslední týdny si zvracím do pusy. Opravdu se takhle projevuje viróza?
Ona: Tak máte problémy se žaludkem. (přemýšlí) No a nebo to máte z psychiky.
Já: Paní doktorko, já vám to řeknu asi takhle - hlasivky, astma, alergie, viróza, žaludek. Jste druhá, která mi tvrdí, že nejsem psychicky zdravý. Možná mám neléčenou maniodepresivní psychózu, bipolární afektivní poruchu, ale myslím, že ta nemá s mým aktuálním zdravotním stavem vůbec nic společného. Nemusíte mne jakkoliv prohlížet a vyšetřovat, jen mi prosím vás udělejte testy na černý kašel.
Ona: A proč jako zrovna na černý kašel? Co je to za nesmysl? Ta nemoc se už léta nevyskytuje.
Já: Diagnostikovala mi jej jedna medička, navíc jsem si na internetu dohledal symptomy a domnívám se, že ho mám.
Ona: To je nemoc ze středověku, to nemůžete mít. Navíc jste narozený před revolucí, takže jste očkovaný. To je od psychiky. A taky moc čtete ty internety.
Já: Tak určitě. Nic jiného ani dělat v tomhle stavu nemůžu. A propos, psali tam, že se černý kašel stále vyskytuje v rozvojových zemích. A já sice nejspíše onemocněl v Berlíně, ale vzhledem k tomu, že jsem tam navštívil několik squattů, není vyloučeno, že jsem se právě v takových rozvojových místech mohl infikovat.
Ona: Nesmysl.
Já: Takže mi testy na černý kašel neuděláte?
Ona: Ne. Nevidím proto pádný důvod. On totiž dnes není žádný důvod dělat komukoliv testy na černý kašel.
 
Den devětačtyřicátý
 
Smluvená návštěva u obvodní lékařky - posílá mě na plicní. Rentgen plic je v pořádku. Vracím se tedy do její ordinace.
 
Já: Nemůžete mi udělat testy na černý kašel?
Ona: A proč jako?
Já: Řekněme, že jsem si jej diagnostikoval.
Ona: Tak to jste nemusel ani chodit za mnou, když všechno víte nejlíp.
Já: Jéééé, koukám kuří oko. Vaše ego nechme stranou. Já vás jen žádám o testy na černý kašel.
Ona: Jste drzý.
Já: Ne, jsem frustrovaný z toho, že mi všichni říkají, že jsem drzý. Tahle hra mě začíná nudit.
Ona: Já s vámi přece žádnou hru nehraju.
Já: Proč mi ty testy nechcete udělat?
Ona: Jaké máte hleny?
Já: Jakou to má souvislost? Husté.
Ona: Myslím barvu.
Já: Nevím, jsem barvoslepý. Mám porušený barvocit, ale řekl bych žlutozelený.
Ona: To bude viróza. A nebo bakteriální infekce.
Já: Zkuste ještě tip do třetice. Prosím! Třeba se trefíte.
Ona: Prosím?
Já: Nic. Prosím vás, udělejte mi ty testy na černý kašel.
Ona: Ne, dokud nebudu mít podezření na nemoc, kterou jsem za třicet let své lékařské praxe dosud nikomu nediagnostikovala, testy vám neudělám. Jsou moc drahé. Kdybyste byl negativní, mohla bych je dostat k úhradě.
Já: Takže, jestli tomu rozumím správně, mám si dál blít do huby a mám se třeba udusit, protože testy na nemoc, kterou s největší pravděpodobností mám, jsou příliš drahý?
 
Bez odpovědi.
 
Ona: Zkuste Paralen. Kdyby se to nezlepšilo do čtrnácti dnů, můžete zase přijít.
Já: Ale já už nechci nikam chodit. Já chci testy na černý kašel!
Ona: (křičí) Nekřičte na mě! To byste mohl říct, že chcete testy třeba na plicní chlamydie nebo na HIV.
Já: Počkat, vy byste mi je neudělala, kdybych pro ně měl důvodný podezření?
Ona: Ale vy nemáte důvodný podezření.
Já: Vážně?
Ona: Vážně. Máte to v hlavě.
Já: No vidíte, už jste třetí, kdo mi to říká.
Ona: No tak byste s tím měl konečně začít něco dělat.
 
Den padesátý
 
Dostavila se sebereflexe. Jsem nalomenej. Začínám zvažovat, že jsem opravdu blázen. Možná je to psychogenní dušnost. Možná si opravdu vyvolávám zvracení sugescí. Možná ten sliz, který mi v nepravidelných intervalech vytéká z pusy i nosu, vůbec neexistuje. Možná už jsem mrtvý a tohle je ten život po smrti. Možná se jenom moc řeším a vážně mi nic není. Je na čase bojovat s nemocí tím, že ji budu ignorovat. Snažím se své stavy přepít.
 
Den osmašedesátý
 
Jsem na pokraji šílenství.
 
Den pětasedmdesátý
 
Potřetí navštěvuji ORL v nemocnici Na Homolce. Na doporučení svých známých mířím bez objednání k paní doktorce Černé. Ta mě v půlce vyprávění přerušuje.
 
Ona: No a udělal vám nakonec někdo ty testy na pertuse?
Já: (nevěřícně) Mám to opravdu chápat tak, že mi nabízíte testy na černý kašel?
 
Odcházím na odběr krve. Pro výsledky se mám vrátit za čtrnáct dní.
 
Den osmaosmdesátý
 
Paní doktorka Černá si mne volá do ordinace a k mému překvapení zděšeně konstatuje, že mám černý kašel. Volá do antibiotikové centrály. Plní oznamovací povinnost a zahajuje léčbu širokospektrálními antibiotiky.
 
Den šestadevadesátý
 
Navštěvuji svou bývalou přítelkyni. Radostná novina, že mi jako první diagnostikovala černý kašel, zahřeje její medické ego. Uklidňuje mě, že se této nemoci říká stodenní kašel, že to celé může trvat maximálně půl roku, a že jsem byl infekční jen na začátku, v prvních dvou týdnech. Antibiotika v mé pokročilé fázi už příliš nepomohou, ale alespoň mne ochrání před nějakou infekcí, která by se na oslabený organismus mohla navázat. Jasně, ten název černý kašel zní dost démonicky, něco jako lepra, ebola nebo mor, ale spíš než nějak výrazně nebezpečný, je ve většině případů jen k uzoufání nepříjemný. Smrtelný bývá jen u novorozenců. Očkování proti černému kašli je prý neúčinné, pokud po deseti letech nedojde k přeočkování, které je dnes nepovinné, anebo dojde ke konfrontaci se zmutovaným virem, což bude asi můj případ. V Berlíně je spousta mutantů.
 
Den osmadevadesátý
 
Černý kašel je nazýván černým i proto, že člověku tak nějak zčerná obličej. Při záchvatech dušnosti se nafukuje hlava do mimozemských rozměrů a trvají-li ony záchvaty téměř sto dní, nepůsobí kůže právě svěžím dojmem. Pro imbecilní idioty je to záminka proto, aby vtípkovali ve stylu „kámo, přehnal jsi to se solárkem“, anebo „vypadáš jak Jacko, vyměň si hlavu“. Navíc od narození trpím atopickým ekzémem, kožním zánětem, který vlivem mého neřízeného mládí, nemá šanci plně vymizet. Na tyto problémy mi pomáhají hormonální masti, kortikosteroidy. Ty jsou dostupné jen na recept, proto jsem se vydal na kožní oddělení, na svou oblíbenou kachlíkovou polikliniku. Z čekárny vypadávali lidi, nebylo kam si sednout a u kartotéky se plazil několikametrový, několikrát zakroucený had. Vyšel jsem proto z čekárny na chodbu, ke dveřím sesterny a čekal jsem na příchod některé ze sestřiček, jež si vyzvedávají karty svých budoucích pacientů. Konečně!
 
Já: Dobrý den.
Ona: Co jako potřebujete?
Já: Obracím se na vás s žádostí, zda bych si nemohl přednostně vyzvednout recept na mastičku, abych nemusel čekat několik hodin v ordinaci plné lidí.
Ona: Cože? Co si jako myslíte?
Já: Jsem na antibioticích, cítím se oslabený a raději bych dnešek strávil v posteli než v ordinaci plné nemocných lidí.
Ona: Všichni jsou nemocní. Co já s tím mám asi udělat?
Já: Mám diagnostikovaný černý kašel a nemyslím si, že je vhodné, abych…
Ona: … okamžitě opusťte areál nemocnice! To nemyslíte vážně! Ihned! Zavolám ochranku!
Já: Prosím vás, uklidněte se, nekřičte. Není důvod panikařit, už dávno nejsem v infekčním stádiu a…
Ona: … odstupte! Okamžitě pryč! Odejděte!
 
Sestřička utekla do sesterny. Jsem zmatený. Zůstávám čekat před zavřenými dveřmi. Odhodlávám se zaklepat. Vychází stejná sestra v doprovodu jiné.
 
Stejná: Řekla jsem vám, ať okamžitě odejdete.
Já: Ale já bych chtěl jen mastičku.
Jiná: S černým kašlem nemůžete dovnitř.
Já: Teď jsem tam byl.
Jiná: Nemůžete.
 
Poodstoupím tři kroky a otevírám dveře od čekárny. Nakročím tam a zase se vrátím.
 
Stejná: Všechny nás tu nakazíte! Tam nesmíte! Zavolám policii!
Já: Můžete se uklidnit?
Jiná: Vy nám nebudete diktovat, co máme dělat. Co si o sobě vůbec myslíte? Úmyslně a vědomě zde šíříte infekci!
 
Sestry odcházejí zpět do sesterny. Nechávají pootevřené dveře, slyším jak se baví o tom, že venku „stojí nějakej pouliční vandrák s vyholenou hlavou a černým kašlem“. Po chvíli obě opět vychází.
 
Jiná: Máte potvrzení, že máte černý kašel?
Já: Ano, totiž ne. Sebou lékařskou zprávu nemám.
Jiná: To musíte mít u sebe.
Já: Nemusím.
Jiná: Musíte.
Já: Tak asi musím. Víte co, já si vystojím frontu. Počkám si. V pohodě. Už vás nepotřebuju. Ona mě asi tahle debata s vámi vyčerpává víc, než celý čekání.
Stejná: Tam nesmíte!
Já: Ne, tam já musím!
Jiná: Říkal jste, že berete antibiotika.
Já: No a? Když máte antibiotika, tak nesmíte k lékaři?
Jiná: Ale vy máte černý kašel.
Já: Jste jak zaseklá deska. Já si vyzvednu v kartotéce svou kartu a počkám si.
Stejná: My vám kartu nevydáme.
Já: Z jakého důvodu?
Jiná: Vy máte vysoce infekční nemoc, na kterou umírají lidé.
Já: No tak to pozor, abyste náhodou taky neumřely. Umírají na to novorozenci, protože neumějí vykašlávat hlen. To vy snad umíte, ne? Navíc už téměř čtvrt roku nejsem infekční.
Jiná: Ale vy máte černý kašel.
 
Otáčím se, vcházím zpět do čekárny a řadím se na konec řady. Čekám u kartotéky.
 
Stejná: To snad nemyslíte vážně!
Jiná: (hystericky, až teatrálně) Vy máte černý kašel! Vy máte černý kašel!
Já: Kdybych vám to já vůl neřekl, tak o ničem nevíte. Co děláte za komedie?
Jiná: Vy máte černý kašel!
Já: (smích) To je zvláštní, že to všem lékařům čtvrt roku nevadilo.
 
V čekárně si většina pacientů již vyvrátila krk a se strachem v očích se dívají smrti vstříc. Čekám, kdy mne začnou lynčovat. V doprovodu obou sester se vracím na chodbu, před sesternu.
 
Stejná: Tak alespoň počkejte a přijďte po ordinační době.
Já: Se smrtelnou nemocí mám čekat v areálu nemocnice, všechny infikovat a vrátit se zpět na kožní, až už tu nikdo nebude?
Jiná: S černým kašlem nemůžete být v nemocnici!
Já: A kde teda? Ani na ulici, že? Vlastně bych měl být v karanténě, přikurtován na klecovém lůžku.
Stejná: Přijďte po ordinační době.
Já: Tyhle triky už znám. V minulosti jsem nejednou na tohle oddělení přišel hodinu před koncem ordinační doby a odmítli jste mne ošetřit s tím, že byste museli být přesčas a ať přijdu jiný den ráno. A vězte, že jsem nemusel mít ani černý kašel.
Stejná: Teď vás neošetříme.
Já: Ale já nechci ošetřit! Chci jen recept.
Stejná: A na co?
Já: Na černý kašel, néasi. (ticho) Na kůži, mám zhoršenou kůži.
Jiná: To máte z toho černýho kašle.
Já: Opravdu? No, hlavně to mám z atopickýho ekzému a ze změny ročního období.
Stejná: To máte z těch antibiotik. Říkal jste, že je berete, ne?
Jiná: No to běžte na infekční, jestli berete antibiotika! Okamžitě! Tam vás sem pošlou.
Já: Takže já, nositel smrti, mám jít na infekční, aby mě odeslali zpět sem? (ticho) Pojďme to už ukončit. Popravdě se mi nechce vrátit se do té čekárny plné lidí, kteří si díky vaší hysterii myslí, že jsem smrtka. Žádám vás proto o recept.
Stejná: Já vám ho vydat stejně nemůžu.
Já: To vím, ani to po vás nechci. Ale můžete zajít za paní doktorkou, která mi ho vydá.
Stejná: Za kterou?
Já: Za nějakou.
Stejná: No to já nevím. To nejde.
Jiná: Vy tomu nerozumíte. Tady se s vámi nikdo bavit nebude. Máte černý kašel. Nemáte právo na ošetření!
Já: Koukám, že nemám právo na základní lidský práva. Teď jste mi řekli, že tady mám čekat dalších šest hodin, než skončí ordinační doba. Tak já tady počkám.
Jiná: No ale ne tady. Tady vás neošetříme. A teď vás necháme vyvést.
Já: Kým? Policií?
Jiná: Ochrankou. A zavoláme na vás i policii, se nebojte! Úmyslně šíříte nákazu. To nesmíte!
Já: I kdyby, sto dní to nikomu nevadilo.
Stejná: Co to říkáte? Vždyť jste vysoce nebezpečný!
Já: No jasně.
Stejná: Vy jste blázen! Normálně nenormální! Psychicky vyšinutý!
Já: Jo. A taky jsem drzý fracek, který chce na kožním mastičku, protože má ekzém.
Jiná: Ale vy máte černý kašel!
 
Obě odešly do sesterny, nejspíše volat ochranku a policii. Odešel jsem také - ven z nemocnice. Rezignovaně. Ať třeba zčernám. Večer si dám kodein a panáka ginu. Možná dva panáky. Budu pít na vítězství.
 
Budu pít na světlé chvilky černého kašle.
 
 
 
 
-
 Identita autora je redakci známa, ale pisatel textu si nepřál zveřejnit své jméno.