Sovětské Rusko ve svědectvích československých intelektuálů

„Poměr k revolučnímu marxismu, to a nic jiné se mělo projevit jako úhlavní životní problém mé generace, a nakonec její tragédie,“ napsal ve svých Pamětech Václav Černý. A přestože názory tohoto překladatele a literárního vědce jsou často přehnaně a nespravedlivě štiplavé, zde uhodil hřebík přímo na hlavičku.

Dokazuje to i nyní vydaná antologie CESTY DO UTOPIE s podtitulem Sovětské Rusko ve svědectvích meziválečných československých intelektuálů. Mnozí si jistě řeknou, proč by ještě dnes měli číst tyto naivní a optimisticky lživé texty o krásném žití v Sovětském svazu? Proč by měli znovu číst to, co se muselo číst
„za komunistů“?

Jenže od listopadu 1989 už uplynulo notně let a situace se změnila… Mladá generace se v reakci na vypečené hry „pravicových“ stran především z devadesátých a nultých let přiklání znovu k silně levicové rétorice – i proto, že už s vládou jedné strany nemá vlastní zkušenost. A v Rusku se taky žádná demokracie nekoná. Obří majetek si rozdělila hrstka bezohledných vyvolených a v Kremlu vládne tvrdou rukou Putin, kterého obdivuje kohorta kolem Miloše Zemana, jež se turnikety zabarikádovala na Pražském hradě.

Navíc v antologii CESTY DO UTOPIE spolu dobové texty položené vedle sebe zajímavě komunikují, a vedle nich nechybí ani zasvěcené slovo editorů. Je to tak opravdu potřebná procházka po cestě do pekla, i když byla mnohdy dlážděna skutečně dobrými úmysly a hlavně nebetyčnou naivitou – většinou tak šlo spíše o nalhávání si něčeho než o zištné lhaní. Dílo trojice českých historiků vydává nakladatelství PROSTOR.
 
Tolik zvídavých výprav do Sovětského svazu… A tolik frází a zbytečných řečí o těchto zbytečných cestách do ruských dálav, protože slepí viděli jenom to, co vidět chtěli – a co jim průvodci ukázali… To je hlavní dojem z antologie CESTY DO UTOPIE, jejíž poučení tedy spočívá především v tom, že meziválečná levicová generace pokud nebyla přímo hloupá, tak byla aspoň „navedená“.
Přitom mezi autory všech těch brožurek a článků a mezi členy kulturních výprav do Sovětského svazu najdeme spoustu velmi vzdělaných a inteligentních lidí – od Karla Teigeho, Josefa Hory, Jaroslava Seiferta či Vladislava Vančury až po Jana Wericha. Člověk je skutečně nucen přemýšlet, co to bylo za divnou nákazu, když i Josef Čapek ještě v roce 1938 jede do Moskvy na prvomájové oslavy, aby tak vynahradil svou absenci
na výstavě československého umění o rok dříve.
V antologii je samozřejmě dán prostor i oponentům této naivní nákazy, ale nebylo jich mnoho – mezi nejvýraznější patřil Ferdinand Peroutka. Ale asi to byla opravdu jiná doba, protože zakladatel prohradní Přítomnosti, s jejímž financováním pomohl sám Masaryk, stejně jako prohradní Karel Čapek z Lidových novin jsou dodnes ctěni jako novinářská esa. Dokážeme si dnes představit, že by byl nějaký prohradní novinář uctíván? To je taky jenom utopie…
Nejhorší na celé věci je, že to, co bylo levicovými naivy z antologie CESTY DO UTOPIE zaseto, jsme tady pak byli nuceni sklízet právě až do onoho roku 1989. Od té doby se už jejich texty povinně číst nemusí, ale zas by bylo chybou na ně zapomínat, protože to by se někomu náramně hodilo… Vždyť komunisté lžou v českém parlamentu dál a jejich rétorika je vlastně pořád stejná.
 
Kateřina Šimová, Daniela Kolenovská, Milan Drápala (ed.):
CESTY DO UTOPIE (anotace)
Vznik sovětského státu a jeho možné důsledky pro křehké poválečné uspořádání postavily evropskou veřejnost před množství otázek, na něž se jen obtížně hledaly jednoznačné odpovědi. Ty pak spíše odrážely světonázor svých nositelů, jejich očekávání, obavy i frustrace z poválečného vývoje. Pro levicové umělce a intelektuály sovětské Rusko představovalo pokus o naplnění velkolepých revolučních ideálů společensko-politické i umělecké transformace, tedy projekt komplexní proměny světa.
Právě texty významných československých levicových umělců a intelektuálů, kteří sovětské Rusko v meziválečném období navštívili, tvoří jádro této knihy. Jejich dojmy a zkušenosti jsou přitom konfrontovány s hlasy některých oponentů a zasazeny do širšího společensko-politického i ideového kontextu první republiky.
Antologie nabízí kromě chronologického řazení textů ještě jiný způsob čtení. Pokud si jej čtenář zvolí, může v inscenované desetidenní exkurzi nahlédnout sovětské Rusko takové, jaké během svých návštěv viděli (a chtěli vidět) meziváleční cestovatelé. Prostřednictvím autentických textů může překročit sovětské hranice, procházet se ulicemi Moskvy a Leningradu, vystát frontu do mauzolea na mrtvého Lenina a na tribuně spatřit živého Stalina, navštívit ukázkovou porodnici, továrnu, věznici či kolchoz, odpočinout si v Parku kultury nebo se zúčastnit pompézních listopadových oslav.
První vydání
Odpovědný redaktor Milan Drápala
872 stran, MOC 1197 Kč
Vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2017
 
O autorech
Kateřina Šimová vystudovala rusistiku na Filozofické fakultě UK a ruská a východoevropská studia na Fakultě sociálních věd UK, kde pokračuje v postgraduálním studiu v oboru moderní dějiny. Mezi oblasti jejího badatelského zájmu patří dějiny ruské kultury a rusko-české kulturní vztahy.
 
Daniela Kolenovská absolvovala doktorský program moderní dějiny na Fakultě sociálních věd UK. Přednáší ruskou historii, specializuje se na stalinské období, sovětskou zahraniční politiku a běloruskou emigraci. Vedle své alma mater působí také v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, kde se zaměřuje na výzkum role Československa v mezinárodním komunistickém hnutí.
 
Milan Drápala vystudoval sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, pracuje v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a je šéfredaktorem časopisu Soudobé dějiny. Jeho badatelský zájem je zaměřen na Československo v období „třetí republiky“ (1945–1948) a politické angažmá českých levicových kulturních elit ve 20. století.