Sorry, Manhattan je New York City!

Zažívat filmovou realitu v praxi není tak ojedinělé, jak se mi zdálo, a je to vtipnější, než bych čekala. Na jedné straně postižená vědomím o potřebě percepční estetické distance a na té druhé pořádně seriálně vymydlená do čista, jela jsem do New Yorku před pár lety s představou vražd za bílého dne (to je ta část s bublinkama) a estetickou distancí vyšetřenou pro filmovou realitu neohrožující život a hlášky ze sitcomů. To, že je Manhattan bezpečné místo, byl poznatek z výletu (bublinky splaskly), to, že seriálové hlášky o městě jsou pravda, tady poznávám teď. Respektive je často vlastně žiju.

Fikce v přímém přenosu

Sirény tu člověk opravdu slyší 24 hodin denně, těm nejpekelnějším hlášením v metru rozumí opravdu jen rodilí Newyorčani, taxikáři tu opravdu často mluví jako hotentoti a co je v taxi člověk někdy nucen inhalovat, bývá opravdu na pováženou (pro změnu literární realita, pamatujete na scénu z Kdo chytá v žitě?). A manhattanští opravdu považují za New York City jenom Manhattan.

Často vzpomínám na scénu z How I met you mother, kde Ted a Marshall vyrážejí večer na lov s tím, že předstírají cizince, aby byli pro své potenciální oběti víc sexy. Sbalí dvě lindy, abych užila místní výrazivo, deklarující původ v New Yorku, které je pozvou k sobě domů. Když ty však, nic netuše o manhattanském klanu, vzpomenou ulici v New Jersey (leží přes most od Manhattanu), Ted i Marshall berou znechuceně roha.

S oblibou totiž poslouchám časté potyčky, jichž jsem škodolibě zdrojem, těch, co bydlí na Manhattanu, s těmi, kteří obývají některý ze sousedních ostrovů. Klasická scéna: „Když posílám dopis na Manhattan, píšu NEW YORK, když do Brooklynu, píšu BROOKLYN! Brooklyn prostě není New York City!“, rozčiluje se známý, co žije na Manhattanu přes dvacet let. „Ty jsi blázen! Chlap z Pittsburghu mi tu bude něco vyprávět, to víš, že je Brooklyn součástí New York City, co by potom byly ty čtyři zbylé části?“, odpovídá s vyvalenýma očima Newyorčan narozený v Queensu. „Ho neposlouchej,“ říká mi manhattanský, „on bydlí na Long Islandu“.

Pocitům neporučíš

Musím říct, že i když technicky vzato tvoří NYC pět městských částí, přidávám se k manhattanskému zarputilému klanu. Na milost ještě beru Brooklyn, tedy jeho polovinu zírající na Manhattan. Protože když někdo mluví o atmosféře New Yorku, sotva má na mysli tu v Bronxu nebo Queensu.

Vydávám se teď na tenký led odsouzení k amerikanofilismu, leč jakékoliv podezření tohoto druhu chci předem vyvrátit jako liché, opak je pravdou. Ale Manhattan, ten se stal mojí intenzivní láskou. A to se mi sem na začátku ani moc nechtělo...

Ten pocit nepřišel hned, nebyla to láska na první pohled, ale jak už to bývá, nejpřímější cesta nebývá často ta pravá. Na cestu k svému městu si člověk někdy musí počkat. Stejně jako pro mě Paříž začala dýchat až v momentě, kdy jsem dostala prostor pro svobodné vysedávání na ulicích a v kavárnách, tak i Manhattan mě nenápadně, tiše, postupně uhranul při každodenních cestách jeho ulicemi. Černošská bratrstva postávající na ulicích Harlemu, co rapujou, když mluví normálně. Sterilně chic třicátníci v SoHo, uniformě schovaní za svým dokonalým stylem a sebe vědomým výrazem. Uměním a ležérností načichlí obyvatelé Chelsea. Přešlechtění hipsteři ve své „originalitě“ sjednocení jako Terakotová armáda v jejich ráji za Brooklynským mostem. Midtown s páteřní Pátou avenue se všemi workoholiky světa. Desátá avenue s pozdními západy slunce. Chinatown bez angličtiny. Central Park obklopený snobskými čtvrtěmi, spojující všechny obyvatele ostrova. Všichni ti lidé v prostředí, které je definuje, všechna ta místa charakteristická lidmi, jež je spoluvytvářejí.

Tvůrčí doma

V Praze jsem se vždycky smála, že je to koncentrace Moravy s příměsí Čechů a špetkou Pražských. Manhattan je koncentrací celého světa se vzácnými perlami v podobě rodilých Newyorčanů. A právě tato neopakovatelná konstelace vytváří energii, která člověka nabere na svou vlnu a nese ho všemi těmi světly, zvuky, barvami, panoramaty, průhledy, lidmi napospas jeho vlastním schopnostem zužitkování nabízeného.

Manhattan vibruje, Manhattan tvoří, Manhattan dobíjí, Manhattan je jen jeden. Cítím se tu jako ve vyhřátém hnízdečku. Žádnou hektickou betonovu džungli nepociťuju, naopak se mi tu do duše dostává zvláštní druh klidu, vědomí, že jsem konečně na správném místě, tam, kde inspirace nabývá hmatatelné, zpracovatelné formy. Na místě, kde tvůrčí nečinnost není daní za klid v duši, ale naopak, kde je klid transformací tvorby.

Je to genius loci? Je to genius těch lidí tady? Je to obojí dohromady...

Zlato, ne pozlátko

Setkávám se i s kritickými hlasy místních, i když velmi, velmi zřídka, ale mnohem častěji Čechů, co se tady někdy mihli. Někteří tvrdí, že New York, a na mysli mají Manhattan, je iluze, vsugerovaná představa. Jiní říkají, že se to, co se dá najít tady, dá najít i na malém městě. Další, že je to jenom pozlátko, protože lidi tu jsou povrchní, úsměvy falešné.

Ale lze takovou sílu jednoduše odmávnout sugescí? Můžete v Horní Dolní čerpat energii z kultur celého světa? Jsou jinde lidi méně povrchní jenom proto, že se neusmívají? Ano, jsou tady někdy celí keep smiling a ano, může to být pro cizince vyčerpávající, ale žádnou upřímnost tím neslibují a my zatím tak hledáme něco, co tam není. Oni jsou prostě zvyklí být spíše milí než nepříjemní asi stejně jako dají přirozeně přednost hamburgeru s hranolkama před bagetou se sýrem. Je to spíše evropská dezinterpretace kulturních odlišností, projekce vlastních zvyků do univerzálního schématu lidské povahy, nikoliv povrchnost v pravém slova smyslu.

Ale i kdyby, upřímnost jsem sem nepřijela hledat, přátelé už mám v Česku, ale ta atmosféra tady... Takže Manhattanští, je vás o jednoho víc!