Recenze: Steve Reich šel rytmem hudbě pod kůži až na dřeň

Na málokterém koncertě člověk zažije tolik tleskání jako na (ojedinělém) vystoupení slavného amerického skladatele a hudebníka Steva Reicha. A nejde jen o obligátní potlesk na konci (ten byl sice tentokrát také ohlušující a dlouhotrvající), ale i na jeho samém začátku. Jako třeba v pondělí v pražském Foru Karlín na festivalu Struny podzimu.
 
Zatímco totiž třeba Jiřímu Suchému kdysi k muzicírování stačilo památných „pět strun“ či vlastní hlas, Reichova hudba občas jasně prokazuje, že i tak úsporné nástrojové obsazení pro některé účely může být hodně přehnané. Jeden z nejslavnějších žijících skladatelů dneška tak dal jednou před dvaačtyřiceti lety přednost čistě manuální tvorbě a vystačil si se dvěma rukama a stejně vybaveným spoluhráčem opakovaným vytleskáváním stejného rytmu.
To je minimalismus (i když tohle slovo osmasedmdesátiletý uznávaný tvůrce vůbec nemá v oblibě). Kouzlo, díky němuž prostý rytmický vzorec zní za dobu jen o něco delší než tři minuty mnohokrát jinak, tkví ve zprvu téměř neznatelném, nicméně stále se prodlužujícím zpoždění jednoho z tleskajících hráčů.
Steve Reich již na koncertech obvykle nevystupuje a v Praze udělal výjimku, když přijel vytleskat svou slavnou Clapping Music s Colinem Curriem, s jehož skupinou perkusistů v posledních letech spolupracuje. Po krátké, leč výživné úvodní skladbě prošel křepkým krokem podél zaplněného sálu (do něhož pořadatelé pro velký zájem přesunuli koncert z původně plánované Nové scény Národního divadla) a uvolnil prostor na pódiu šestici perkusistů, kteří „vystřihli“ jeho tři desítky let starou skladbu Sextet.
Po přestávce následovalo další Reichovo stěžejní dílo – Drumming z počátku 70. let, kdy po návštěvě Ghany podlehl kouzlu afrických bubeníků a přešel od elektronických nástrojů k akustickým. Skladba v provedení některých muzikantů trvá až 70 minut; tady byla asi „jen“ padesátiminutová – vlastně jen bez uvozovek: stačilo se zaposlouchat do hudby, splynout s ní a byl tu konec.
Tedy, ne tak docela. Po děkovačce a kratičké pauze pro Currieho na vzpamatování zasedli kapelník se skladatelem, jemuž pod nezbytnou kšiltovkou naraženou hluboko do čela očka jen vesele svítila, k besedě s vytrvalými posluchači – zbyla jich nejméně stovka. Oba trpělivě odpovídali na dotazy, které nejspíš už slyšeli tisíckrát (pravda, třeba zrovna o svém vztahu k Janáčkově hudbě nebo svém prvním pražském koncertě v 90. letech Reich asi zase tak často nevypráví).
Při frekvenci Reichových českých koncertů se s mistrem na domácí půdě asi hned tak znovu nesetkáme (pokud vůbec), ale s jeho nebo jím inspirovanou hudbou, doufejme, ano. Třeba jako letos na jaře, kdy zahrál mimo jiné jeho kompozici City Life hluboko pod zemí v rozestavěné stanici metra Petřiny pražský Orchestr Berg.  
-
Několik dalších fotek ZDE.