Recenze filmu Občan K

Od čtvrtka 8.11. běží v kinech dokument Občan K o stejnojmenné akci, kterou v roce 2010 provedla skupina Ztohoven. Jen těžko lze oddělit hodnocení filmu jako takového od hodnocení samotné akce, jejíž pozadí, smysl a průběh dokument po více než dvou letech odkrývá. Už kvůli tomu, že režisérem je jeden z 12ti členů skupiny, kteří si, zjednoduše řečeno, vyměnili občanky a pod cizí identitou žili několik měsíců.

V době uskutečnění akce vyvrcholila výstavou pozměněných občanek a manifestem, ze kterého mohl mít nezasvěcený člověk jen velmi matnou představu o tom, co členové skupiny ve skutečnosti udělali. Následovalo zabavení průkazů totožnosti policií a médii probíhaly nejasné a kusé informace. O tom, v čem vlastně akce spočívala, jaký měla průběh a důsledky je odhaleno až ve filmu. Ve zkratce- 12 členů vzalo svoje pasové fotografie, které mezi sebou navzájem zmorfovali tak, že vzniklo 12 nových fotek kříženců Ztohoven. S těmito fotkami si pak šli požádat o nové občanky. Výsledek: máš v ruce občanku se jménem jiného člena, a fotkou něčeho, co je napůl on a napůl ty. Asi dost divný pocit. S tou občankou máš jít a vyvést něco, při čem je nutné se legitimovat. Hrdinové filmu si to rozdělili hezky- jeden se ožení, respektive ožení člena jiného, druhý letí do Londýna, další si pořídí zbrojní pas atd. Tahle část dokumentu je i díky použití skryté kamery při provádění dílčích akcí celkem zábavná. Můžeme sledovat jednotlivé členy, jak se se svými úkoly perou, někteří celkem v klidu a někteří méně.

Oficiální text distributora praví, že akce "není ničím míň než hlubinnou sondou do společnosti a mechanismů, které zajišťují její fungování". Do jaké míry je to pravda a do jaké míry šlo spíš o provokaci, ke které se teprve v jejím průběhu domýšlelo, proč se vlastně dělá, je otázka. Odpověď na ni možná můžeme nalézt při sledování záběrů ze schůzek Ztohoven a jejich debat. V tom ale spočívá největší síla a upřímnost filmu. Konečne skupinu můžeme vidět ne jako arogantní vševědoucí rádobyumělce, ale jako partu kluků, kteří, stejně jako diváci, odpovědi na otázky nemají. Ve filmu odhalují nejen svoje tváře, skutečná jména a občanky, ale i úvahy  a pochyby o identitě, identifikaci jednotlivce a jeho hodnotě v rámci systému, ale i akci samotné. Ukazují nám, že jejich akce (a zřejmě nejen tato) vzešla z chuti něco změnit, přestože sami asi nevědí co. Ze snahy rozproudit společenskou debatu, otevřít téma, přestože nevědí, k čemu by to mělo vést.

Samotný film by zasloužil svých 72 minut zkrátit zhruba na hodinu, což se údajně chystá s televizní verzí. Lehce utahanou závěrečnou část (o dění následujícím po výstavě občanek) ale vyvažují silné momenty- např. Roman Týc trpělivě vysvětlující smysl jejich aktivit paní, co si myslí, že Ztohoven "roupama nevěděj coby", svatební obřad, nebo telefonická debata se zubařkou, která odhalí falešnou identitu pacienta. Ostatně scén a momentů, které diváka nutí zamyslet se, jak by se v podobné situaci cítil on, nebo co jeho občanka vlastně představuje, je ve filmu dost. A o to, donutit diváky přemýšlet, tady přece šlo především.

autor Eliška Linda Prunarová