Ztohoven: změna je možná!

Kolem Ztohoven je opět dusno. Pánům přišla trestní oznámení. Umělci zvracejí. Přečtěte si naše interview! Až do konce.

Představ několika slovy Ztohoven.

Býváme představováni jako gerilová skupina, ale skupiny mají hierarchii. My jsme spíš platforma, na které stojí několik lidí, kteří řeší konkrétní projekt. Ve skupině už bylo spousta lidí, dnes to je 12 + další, kteří nám nepřímo pomáhají. Nemáme vůdce a fungujeme na polořízené improvizaci. Na začátku projektu nevíme, jak dopadne, těžištěm jsou interakce jak mezi námi, tak mezi prostředím, ve kterém žijeme. Víc lidí napadne víc věcí než jednoho.

Jaké byly vaše zásadní akce?

Měli jsme čtyři projekty, začalo to v roce 2003. První byly Otazník nad hradem a Znásilnění podvědomí, což byla okupace citylightů v metru. Následovala Mediální realita, tj. výbuch v televizi, a teď probíhá Občan K... Nejsou to oddělené projekty, každý vzniká na základě okruhu otázek, které vyvěrají z projektu předchozího. Co se týče Občana K.: byli jsme anonymní, nikdo nevěděl, kdo jsme, ale na základě trestního stíhání kvůli Mediální realitě jsme byli odposloucháváni a odhalili nás. Vzniklo téma fízlování, které řešíme tímhle projektem.

Můžeš víc zavzpomínat na vaše první projekty?

Otazník nad hradem proběhl v roce 2003. Havlovi končilo volební období a nad Hradem viselo srdce. Nám přišlo, že tehdejší dobu vyjadřuje spíš otazník, tak jsme ho půlku překryli. Dorazili policajti a chtěli zasahovat, jenže zrovna šel kolem ministr kultury Dostál a zajímal se, co se děje. Zavolal přímo Havlovi a zeptal se ho na jeho názor. Havel řekl, že pokud to rozpoutá debatu nad veřejným prostorem, je to v pořádku. 

Tehdy jsme si ještě neříkali Ztohoven. Mediální ohlas byl zajímavý,  tak jsme vymysleli název Ztohoven a začalo se přemýšlet o dalším projektu. Otazník, který tehdy vznikl, je pro nás typický - je obsažen ve všech našich dílech, i když ne vždy explicitně.

V Británii je teď třeba velké téma kamer, které člověka sledují na každém rohu; je pro vás důležité, co se děje venku?

Naše aktivity jsou lokální a jejich impulsem je to, co nás žere. Nenecháváme se inspirovat tím, co dělají jiní, ale tím, co nás žere tady. Až pak zjišťujeme, že jiní řeší podobnou věc.

Netýká se to jen umění, u Občana K. zjišťujeme, že podobné věci řešili Kafka, Zamjatin, Čapek... Nejsou to ale naši inspirátoři.

Proč je pro vás důležité nepředstavovat se jmény?

Nechceme být mediální hvězdy. O nás málokdo ví, že jsme ze Ztohoven, i když se s námi osobně zná. Nechceme být mediálně známí, chceme, aby naše projekty byly čisté a osobité. Pro nás je důležitější sdělení projektu samotného, než aby byl spojovaný s někým nebo něčím známým. 

SBĚR NÁLAD NA FACEBOOKU

Týká se Občan K. i dalších aktivit, jako jsou třeba skenovací radary na letištích, skeny duhovky?

Jasně, nešlo nám jen o občanku, ale o konstruování celé identity. Jak se podílíme na sbírání informací o nás, které mohou být bez našeho vědomí používané směrem k nám a proti nám. Tohle velké téma dnešní doby je hodně spojené s internetem, nakupováním a konzumem, nicméně Občan K. a samotná občanka je spíš symbol, za kterým stojí několik problémů a praktik s touto problematikou spojených. 

Občanka je v našem prostředí spojená se státem. Nebyla tu do doby, než ji zavedl Hitler, za socialismu byla nástrojem SNB pro buzerování občanů. My nechceme ale útočit jen na stát. Vznikají nové časoprostory s pamětí našich tváří, nálad, přání, našich známých, našeho všeho, třeba na Facebooku. 

NEJHORŠÍ JE LHOSTEJNOST

Jak se podle vás mají lidé bránit, kromě přemýšlení?

Nechceme být jediní, kdo dělá podobné aktivity, ale spíš bychom chtěli ukázat příklad, že každý z nás může něco dělat. Byli bychom rádi, kdyby vznikaly další partičky, které dělají něco podle svého přesvědčení. Chceme apelovat na lidi: všechno záleží na nás a nejhorší, co bylo, je a bude, je lhostejnost k prostředí, ve kterém žijeme. Lidi jsou opilí konzumem, a za něj vyměňují svou identitu. Žijeme v hodně dynamické době, kde se za posledních několik let proměnily formy moci, musí se tedy proměňovat i formy resistence. 

Cítíte se omezeni ve svobodě? 

My se omezeni moc často necítíme, ale když nějaké omezení cítíme, máme potřebu dělat nějaký projekt. Jak se pak ale ukazuje, kdykoli se snažíme svobodně tvořit, dochází k situacím, kdy jsme omezováni ve svobodě tvorby. 

UMĚNÍ V POLICEJNÍCH ARCHIVECH

Vy ale věci děláte už s tím, že musíte vědět, že to není legální.

Tím se dostáváme k posouvání hranic umění. Kdysi bylo umění jen v honosných sálech, naši předchůdci dostali umění domů, na ulici a  do krajiny, a to, co děláme v rámci projektu Občan K., je dostávání umění do právních zákonitostí, registrů osob a podobně. My vlastně malujeme v registrech. Snažíme se posouvat hranice dál, nedělat jen výstavy v galeriích.

Do projektů zapojujeme naše osoby a naše těla a mysl, nechceme o věcech jen dumat, ale chceme je žít. 

Jak vnímáte reakce na vaše projekty od veřejnosti?

Víc práce než například novináři věnuje našim aktivitám policie. Nejsofistikovanější popisy našich děl dělá kriminálka.

Myslela jsem spíš veřejnost.

Na ulici nás těžko někdo zastaví, ale máme na internetu forum (www.ztohoven.com). Lidi tam pravidelně píšou, především to jsou podporující signály, lidi chtějí i spolupracovat a posílají témata a maily. Nejzajímavější reakce a nejvíc otázek k nám přišlo ze zahraničí, kde nás berou víc vážně a zdá se, že je pro ně naše práce věc, která má svoje místo. Chtějí po nás, abychom přednášeli, chtějí o nás točit TV pořady, reportáže…

UMĚNÍ, NEBO LUMPÁRNA?

Nemůže to být tím, že u nás jste ta parta, co si dělá srandu, a venku platí Ztohoven za umění?

V zahraničí je to, co děláme, už etablované. O subverzivních aktivitách tohoto typu tam lidi víc čtou, učí se o nich na školách. Lidi v Čechách nás tolik neberou jako umění, které má otevírat otázky, ale jako nějakou lumpárnu. To není kritika Čech, o to víc tady máme potřebu takovéhle věci dělat.

Jaká je aktuální situace okolo Občana K.?

Projekt začal před dvěma lety, nejdřív jsme nevěděli, jestli s ním budeme chtít seznamovat společnost a zahrnout ji do něj. Rozhodli jsem se, že ano, to se stalo výstavou v létě 2010. Ta nebyla koncem projektu, ale fází zatažení společnosti do něj. 

Po létě nastalo mediální ticho.

Během něj jsme byli několikrát pozváni na kriminální policii podat vysvětlení. Šli jsme tam a nevypovídali jsme. Vedle toho nám byla zabavena část výstavy, kde byly v průhledném materiálu zalité občanské průkazy, proti tomu jsme vznesli stížnost, ale nebylo nám vyhověno. Mezitím byl objekt policií zničen. Vypreparovali z něj občanky, udělali expertízy a na jejich základě nás začali trestně stíhat.

V tuhle chvíli to znamená co? Přišel vám papír, kde se pravilo…?

7. - 11. ledna nám začala chodit trestní oznámení.  Nejdůležitější je to, že jsme obvinění z poškození cizích práv spáchaného ve spolupachatelství, cituji: „ (...) se v blíže nezjištěném čase a místě společně domluvili, že si úmyslně nechají vystavit občanské průkazy, kdy při žádosti o jejich vydání předloží pravděpodobně počítačově upravené fotografie (…), které neodpovídají jejich skutečné podobě (…) tedy jinému způsobili vážnou újmu na právech tím, že jej uvedli v omyl.‟ Tohle se zatím nepodařilo prokázat a je vidět, že za půl roku policie nezjistila nic nového, pouze přetavila tvrzení novinářů v trestní oznámení.

Dosud se neví, kdo jsou tváře na těch občanských průkazech a jediný a nepodložený je názor novinářů, podle kterých došlo k nějakému morphingu. Takže náš projekt pokračuje stále nezodpovězenou otázkou, kdo jsou vlastně ty osoby, jejichž tváře byly na občanských průkazech.  Na tom se dá dobře ukázat, jaké jsou priority kriminální policie: než řešit závažné problémy, vozí se na partě dvanácti umělců.

Jak situaci vnímáte?

Potýkání se s mocí není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Po tom, co přišly tyhle papíry, se jeden z nás pozvracel. Z toho je dobře vidět, že představa toho, že moc je někde mimo nás, je mylná. Moc je skrytá v našich tělech. 

Jaká je vaše vize toho, co onen sběr dat o nás může způsobit za X let?

Nejsme věštci, ale třeba někteří spisovatelé už navrhli vize, jak by to mohlo dopadnout - například Huxley, Zamjatin a Kafka. Historie ukazuje, že cokoli je zneužitelné, většinou zneužito bude. Příkladem je, že před 2. světovou válkou byly vytvářeny statistiky o etnicitě občanů a nikdo nemohl tušit, že na jejich základě bude vyvražděno několik milionů lidí. Začínalo to jen přeměřováním lebky pánem v bílém plášti a končilo to v koncentráku. 

Ukazuje se, že i když se sledování sofistikuje, je i nejzákladnější model - občanka - zneužitelný. Tím padá ideologie, podle které nás ti nejmocnější chtějí přesvědčit, že je to vše jen pro dobro a bezpečnost nás všech. Zároveň vzniká otázka, kam až to všechno jednou může dojít a kdo za jakými účely vyhodnocuje údaje, které mnohdy bez uvážení o sobě poskytujeme.

Od výstavy dochází ke změnám stran občanských průkazů - nevím, jestli na základě toho, co jsme udělali my - změny ale zjevně prosadily různé lobby. Takže se ukázalo, že změna je možná, ale je škoda, že ji vyvolávají zájmové skupiny, kterým jde o zisk. Veřejnost bohužel mlčí, i když se jí to do budoucna bude možná nenávratně týkat.