Ztohoven: Kříže, ne vykřičníky

Republikou otřásá mírné pobouření nad nejnovější akcí skupiny Ztohoven: Na Staroměstské náměstí přidala 28. kříž - více například na idnes. Přímo od umělců máme vyjádření k tomu, co akce znamená.

Ztohoven ústy Jana Taara vysvětlují:
Na začátku každého našeho projektu stojí intuice a poučení, či otázky z minulých projektů. Dlouhou červenou nití všech našich projektů je odhalování různých druhů manipulace. To především u atomového hřibu a Občana K. Někdo prostě jednou přišel s tim, že pokud bylo v roce 1621 popraveno 28 lidí, proč se máme na Staromáku koukat pouze na 27 křížů, jak k tomu přijde ten chudák Martin Fruvejn, kterýho zřejmě umučili ještě před popravou, což se jim nehodilo do krámu, tak o něm řekli, že spáchal sebevraždu. A jelikož máme zkušenosti s kriminální policií na vlastní kůži, nějak automaticky nám ten Martin přirost ke kůži. 
Pak nás překvapilo, že si toho během piety nikdo nevšim. Co je to za pietu? Byli jsme si jistý, že se na to musí přijít, ale teď jsme spíš rádi, že poprvé v historii byla pieta věnována i téměř zapomenutému Martinu Fruvejnovi. Teď je otázka, zdali by se neměl Fruvejn dostat i na pamětní desku, do učebnic. Za deset let bude 400 leté výročí, takže čas by tu byl.
Tohle je ale pouze jedna věc, nesmí se to na ni redukovat. Ten kříž je především symbol, který nám otevírá řadu významů. My nechceme ten kříž nabít nějakým jedním významem a vnucovat ho lidem, od toho jsou tu placený jiní a mnohdy profesionální Imagologové, jak by řekl Kundera. Pomníky většinou staví ten, kdo má v rukou moc, ten, kdo aktuálně vládne. Spousta lidí pak chodí kolem a dělá, že tam pomník není, jednou za rok se u něho usměje před kamerou nějaký politik a pak zas až za rok. Nám se zase líbí pomníky, které lidi baví a něco jim dávají, nejsou jen monologické, ale umožňují dialog, či různé druhy interpretace. Proto jsme lidem dali tenhle kříž, třeba se zamyslí nad pomníkama, které jsou kolem nich, a třeba tu budeme mít za chvíli nové pomníky, zábavnější a smysluplnější. A třeba se stane něco, co ani nemůžeme očekávat.

ŽÁDNÉ VYKŘIČNÍKY

Nechceme lidem podávat nějaké vykřičníky, či vysvětlení toho, co děláme. Vykřičníky slouží mocipánům, my si libujeme v otazníkách a zbožňujeme tajemství jako malí kluci. Naše projekty by měly mluvit svým vlastním jazykem. Ten kříž byl náš, když jsme ho vymýšleli a realizovali. Od té doby, co je v dlažbě mezi dalšími 27 kříži, už nepatří nám, ale veřejnosti, podělili jsme se o něj. Je to vlastně takový dárek a jak to tak s dárky bývá, někdo ho využije, aby něco dál rozvíjel, někdo ho schová do skříně a někdo je zklamaný, protože si přál něco jiného.

VLASTNÍ HLAVU BEZ REKLAM
Domníváme se, že významů toho kříže může být tolik, kolik lidí se nad ním opravdu zamyslí. Když nebudu mluvit za Ztohoven, ale pouze za sebe, ten kříž je pro mě symbolem toho, že i když u nás nedochází k popravám a mučením, jsou ve společnosti jiné a mnohdy skryté formy ovládání, které lze považovat za sociální mučení, někdy i popravu. Znám řadu umělců, vědců, ale i dalších, kteří jsou díky neoliberálním politikám stavěni před otázku, zda živořit, či opustit své povolání, ve kterém vidí smysl a sami sebe a jsou v něm výborní. Tihle lidé jsou nuceni dělat něco, čemu nevěří, jen aby měli co jíst a nebo musejí utéct ze země ven. Vnímám to jako podobenství k popravě 28 měšťanů, rytířů a představitelů panského stavu jakožto krvavou performance - další krok v nadnárodním střetu katolíků a protestantů. Tehdy šlo především o svobodu imaginace a o tu jde dnes především. Jde o to mít vlastní hlavu, ne hlavu plnou klamů reklamy, ať už ve službách kohokoliv.

HLOUPÉ OTÁZKY

Reakcí zatím moc není. Novináři opisují reportáže ČT a pokud někomu dáš rozhovor, oni se ptají na takové otázky, jako kde jsme vzali ty kostky. Ty novináři jsou podle taky něčim mučený, když předváděj takovej výkon. Rozhodně mi nepřijde, že by plnili službu veřejnosti. Ale byli bychom rádi, kdyby se kolem toho roztočila debata. Tentokrát bychom na ni rádi přišli. Jde o to, jestli lidi vůbec zajímá něco jiného, než kde jsme vzali ty kostky. 

Ten kříž jsme tam dali my, teda konkrétně dva z nás. My ostatní jsme dělali křoví, ale ani to nebylo potřeba. Protože s těma dlaždičema a dělníkama je to moc zajímavý. Došlo mi, že oni jsou něco jako kasta nedotknutelných v indickém systému kasotvání. Lidi se na dělníky moc nekoukají, rozhodně nepřemejšlí o nich ani o tom, co dělají. Asi mají dojem, že by se o ně ušpinili. Ale oni mají vlastně krásnou a těžkou práci - starat se o chodníky, to je něco, co by si zasloužilo větší úctu a větší ohodnocení. Chodník může být velice krásná věc a Praha má v tomhle ohledu co dohánět. Zkuste se někdy kouknout pod nohy. Dokud se Praha nebude starat o to, aby byly chodníky pěkné, budou to dělat lidi z ulice, jako jsme my.
Instalace mě moc bavila. Dělali jsme to v průběhu dvou dnů, pokaždé necelou hodinu. Nikdo si nás moc nevšímal. Jeden jihoamerický turista, který vypadal jako bývalý dělník, si to dlouho prohlížel, ale měl jsem pocit, že mu šlo spíš o kumšt, než o smysl. Nakonec tam přijel nějaký mladší kluk na tom vozítku, jak po něm jezdí turisti. Nejdřív nám, co jsme dělali volavky, nabízel pronájem toho vozítka, a pak začal počítat a nakonec někam volal a šel za policajtama, s náma se vůbec nebavil. Byl to takovej ten typ, co na základní škole práskal spolužáky, a kterým se dobře dařilo před rokem 1989. I takoví lidé mezi náma žijí a nic na nich nemění to, že vypadají na první pohled sympaticky.

KRONIKÁŘI Z KRIMINÁLKY

Kriminální policie má  naše projekty velice ráda a proto se jimi často zabývá. Ale vážně, oni dělají ty nejvypracovanější popisy, jsou to naši kronikáři! Mohl by to ale dělat někdo jiný, jejich metody nejsou zrovna ty, které lze považovat za vybrané. Postihu se ale tentokrát moc nebojíme, zato jsme neustále stíhaní za Občana K. a teď někdy možná budem pozváni k soudu, takže by toho bylo najednou až až.