Recenze CD: Jan Burian - Jak (ne)zestárnout

Jak zestárnout? Znamená to mít vrásky, krmit v parku holuby, mít přes kolena deku a v bačkorách osamělosti exhumovat z fotek dávné časy? Sedět v hromadné dopravě, i kdyby trakaře padaly? Žít v říši stínů minulosti a do současnosti se vydávat pouze pro letáky s akcemi v supermarketech? Nebo nezestárnout? Snažit se obelstít čas za pomoci postupného trávení sebe sama botoxem nebo při projížďce v posledním modelu sportovního žihadla XY oslovovat svou o generaci (či dvě) mladší milenku „kočičko“? Jde to i jinak. Poslední album Jana Buriana, které letos vydal ke dni svých šedesátin, je toho důkazem. Jen těžko říct, jestli je spíš o tom, jak zestárnout, nebo naopak jak nestárnout. Název říká jedno, obsah ukazuje na to druhé. Nebo…

Produkce, aranžmá i většiny hudebních nástrojů (vyjma bicích a dechů v poslední skladbě) se ujal Burianův syn Jiří (Republic of Two, Ghostmother, ex-Southpaw). Jak sám říká, album je čistá elektronika, která se občas míchá s kytarovým zvukem. Žádný folk, žádné blues, žádný jazz. Ty tam jsou časy, kdy Burian zpíval jen za doprovodu piána. O sentimentálním vrtání se v minulosti nemůže být tím pádem řeč. Takže šedesátník a progresivní elektro? Říkáte si, že už chybí jen ta „kočička“ a existenciální blamáž bude kompletní? Chyba!

Že se člověk zmýlil, pokud si představoval „jen“ zhudebněné fejetony nebo vzpomínkové album plné anachronismů, se ukáže hned po zaznění prvních tónů úvodní skladby Ani sms (Malá psí příhoda). Hutné elektronické bicí, pokroucený zvuk rozvazbených kytar, Spolek na ochranu stárnoucích pánů, který nikdy nikdo nezaloží a marná tužba po polibku na pleš. Veselý experiment a smutné vyhlídky. Ani trocha něhy už nečeká na člověka. Podobnou tektoniku má i Tristan a Izzzolda, kde se Burian vydává do téměř bardských poloh v hrdinském eposu virtuální doby o bezkontaktní lásce. Melancholická jiskra je zažehnuta v citlivě uchopeném Vzplanutí s lyrickým piánem, jenž posluchače nenásilně naladí na zadumanou notu. Z této jiskry pak v další skladbě vzejde triphopový Požár vyvolávající reminiscenci na Massive Attack. I přes svůj zdánlivý klid jde o vrchol alba. Plá pomalým, přesto houževnatým, temným plamenem. Shořely ve mně obzory a dálky / Skladiště touhy / Vzácná sbírka vášní. Je tak upřímný, že i přes všechny ty plameny běhá člověku mráz po zádech. O tom, že nemusíte být nutně jamajského původu, abyste mohli svoji hudbu okořenit trochou dubu, vás otec a syn Burianové přesvědčí V čemkoli. Řízné Ostré lokty s údernými beaty a vtipkování na účet kariéristických dravců. Vědí to ptáci / Vědí to mouchy / Vědí to šídla / Na cestu vzhůru nestačí lokty / Musíš mít křídla. Šikovně je vymyšlený i hudební doprovod u Úzkosti – mnohovrstevnatý, razící si cestu zprvu veden elektrickým piánem, aby posléze všechno pohltil do pavučiny ruchů a šumu dotvářejících svíravou atmosféru paranoidních bludů moderní doby. Trochu jiná než všechny ostatní písně je závěrečná Na hřbitově v Ruzyni, která má – s elegantně použitými dechy – ke klasickému písničkářství přece jenom nejblíže, a příjemně kontrastuje se vší předchozí elektronikou. Díky tomu působí, i pro svůj text, velmi lidsky a upřímně.

Na albu je slyšet, že se Burian skutečně držel svého vlastního receptu jak zestárnout – nezahořknout, nezakysnout, nezatrpknout, nezesládnout. Nesnaží se vytahovat kostlivce z ruzyňského hřbitova, ani si k nim v deziluzi ze současné doby a neúprosného běhu času nechce ukvapeně lehat. Stárne, nesnaží se to popírat, ale zároveň se svěžím duchem a zdravě kritickým myšlením dokáže držet prst na tepu doby. Burian se na albu stává vtipným ironizujícím glosátorem, analytikem současné společnosti i vypravěčem individuálních příběhů. A někdy si, stejně jako kdokoli jiný, potřebuje zkrátka jen zanadávat – tak se stalo v Pitomcích s efektním doprovodem dětského sboru a velice pravdivým konstatováním „všude samej dacan tupec imbecil“. Zpívá o stáří, o smyslu života, o lásce, o smrti, o osamělosti, o lidské zabedněnosti. S vědomím toho že už bylo všechno promyšleno / Lámu si hlavu s tím na co mi stačí síly / S vědomím toho co bylo promarněno marním čas. I přesto, že témata jsou ve své podstatě mnohdy tíživá a dost hutná ke strávení, tíha na člověka při poslechu nepadá. Snad proto, že se na všechno Burian dokáže dívat s odstupem, prizmatem svých třiceti plus třiceti let. Nicméně, jak sám Burian zpívá, může to být vlastně v čemkoli.