view counter
Share |

Recenze: J.A.R. - Dlouhohrající děcka

Jak to dopadne, když je necháte dlouho si hrát?

 
Zlejch starejch dědků je sice možná plnej svět, ale Jednotka Akademického Rapu mezi ně podle všeho patřit nebude. Jsou to spíš taková dlouho si hrající děcka.
Přestože se na scéně hudební pohybují zhruba od doby, kdy se na scéně politické přestal pohybovat Milouš Jakeš, očividně odmítli pozvat dál cokoliv, co by se byť jen vzdáleně podobalo stáří. Je to tu – po pěti letech nové hudební děcko!
 
Sestava hrdých otců se od předchozího alba Armáda špásu neliší. Roman Holý má pro klávesovou atletiku pořád dost hbité prsty, vokály Dana Bárty se vznášejí nad vycizelovanými texty jako vážky nad tůní. Mistr svého oboru ve verbálním slalomu Oto Klempíř opět obhájil své pozice a Michael Viktořík stále působí dojmem temného funkového a trochu šíleného kazatele. Takže by všechno mělo být jako vždycky.
 
Jenže u J.A.R. není „jako vždycky“ jako vždycky. Oproti už zmiňované Armádě špásu je Dlouhohrající děcka víc funky, bližší spíš Nerváku. A byť může být ve srovnání se staršími deskami trochu zjemnělá, hravá je rozhodně. Tím spíš, že si pánové pozvali tajné hosty. Na to, aby člověk odhalil Jamese Colea a Jaromíra Bosáka, nemusí být zrovna renomovaným kryptologem, ale u Matěje Rupperta a Terezy Černochové to už zřejmě zbystřené ucho vyžadovat bude.
 
 
Upřímně, když si pouštíte album J.A.R., jisté očekávání už máte. A právě tohle očekávání vám celkem spolehlivě rozhodí hned první slušně rozjetá pecka Zlejch starejch dědků je plnej svět. Kdo by taky čekal swing? Nicméně v kontextu celého alba je to spíš jakási specialita šéfkuchaře.
 
Dál už se všechno nese v precizně ušitém funkovém kabátku. Vidět Boha konec světa je jedna z nejmelodičtšjších skladeb na celém albu – na první ochutnání zní skoro bezstarostně, ale při hlubším zaposlouchání musíte nevyhnutelně kousnout do trochu existenciálně laděné náplně textu. Na refrénu „Nejsme víno lehký stolní, co se dá pít hned a ne až zítra“ je mnohem víc pravdy, než by se mohlo zdát. Optimistického toxikomana otevírá právě vstup Jamese Colea – to je sice hezké, ale ruku na srdce, to si vážně nešlo vymyslet něco trochu originálnějšího, než informovat posluchače o tom, že právě poslouchá nové album od J.A.R.? V Credo (a samozřejmě nejen v téhle skladbě) si můžete (pokolikáté už?) zavzdychat nad hlasem Dana Bárty. Kosti minulosti vás docela nekompromisně profackují slovy „když tě život láká, vyndej svýho ptáka ven“ - možná trochu kruté, ale přece jen, že by ne úplně od věci?
 
Zkrátka, ať už se s tímhle krédem ztotožníte nebo ne, jedno je jisté – pohoršení si můžete strčit za klobouk a děcku dát radši někomu k adopci. Poslední full-time skladbou jsou Nové vize mužů. A potom? Potom se to celé trochu zvrtne a už záleží jen na vás, nakolik pochopíte nebo nepochopíte. Poslední čtyři tracky Mick Hucknall, Pokora Hitlera, Generál Lauda a Promiň holka jsou vlastně jen takové výkřiky dlouhé pouze pár vteřin. Nedá se říct, že by do koncepce alba jakkoliv zapadaly. Jenže to je právě kámen úrazu. Jak může člověk polemizovat nad koncepcí alba, když v skrytu duše tuší, že si z něho celá partička J.A.R. tak trochu utahuje? Navíc na poměrně specifický smysl pro humor bychom tady už mohli být zvyklí.
Pro špásy se našlo dost prostoru i v bookletu, který mají na svědomí Vladimir 518, Tomáš Třeštík a Michal Škapa. Že jste nikdy neslyšeli o deskách Tuzemský um, Hlas Vegas nebo speciálu pro intelektuálky Immanuel Muzikant?...
 
Co víc k tomuhle děcku říct? J.A.R. dokázali po více než dvaceti letech existence, kdy mnoho jiných kapel (pokud se toho vůbec dočkají) vydává leda tak „bestofky“ a jezdí na vzpomínková turné, vyprodukovat povedenou desku, ze které závan zatuchliny neucítíte. Osobně by mě zjímalo, jak to bude vypadat, až budou pánové v domovech pro seniory, protože zatím si stáří k tělům (a pokud ano, tak skutečně pouze k tělům) nepustili.
 
 
 
 
 

jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.