Povídka: Darek Šmíd - Wolk

Tvor zabořil prsty do svahu. „Poší stráka,“ zašeptal a obrátil oči bez víček k noci nad svou zafáčovanou hlavou. „Poší stráka,“ mumlal teď, zvuk utlumený obvazy kolem úst. „Naru líce...“
Hrabal v hlíně, temná silueta proti dalekému nebi. Pod nehty cítil jen kamennou drť. Poposedl si níže do dřepu, uvolněné fáče zapleskaly kolem hubených lýtek, a zabořil bledé ruce hlouběji do země.
„Poší stráka,“ šeptal a funěl přitom námahou. „Poší stráka na... naru... líce...“
Vítr vil.
Štípal ho do očí, které nemohl zavřít.
 
Znehybněl. Napřímil se, jak mu o to, co mu pod obvazy zbývalo místo nosu, zavadil dotek vůně. V té noci, v té tmě, v tom větru, našel si dotek vůně z nekonečných plání přes všechno to prázdno a pusto a samotu cestu až k němu, k jeho hlavě, zafačované obvazy, a do ní, skrz obvazy, skrz otvory nosu, přes sliznice až do mozku.
„Keté!“ vyrazil ze sebe tvor a začichal. „Keté, keté!“ Propukl v horečný pohyb. Ruce vytržené z hlíny, trhal hlavou do všech směrů jako nějaký podivný pták, nahý a zlámaný, chrčící.
„Móře,“ zamumlal, náhle strnul. Na pláni hluboko pod ním se mihotalo světlo. 
Jeden krok, druhý. Pařáta zabořená do hlíny. 
„Keté móře.“ Oči rozšířené dotykem vůně.
Světlo v okně setmělého příbytku, jehož si dříve nevšiml.
„Li-é...“ 
Rozeběhl se. Štěkl. Vykašlal do obvazu hlen.
„Sífaží...“
Utíkal pod kalným nebem. Blížil se ke světlu. Hlína vyrážená ze svahu ztvrdlými chodidly.
„Fejíce!“
Zuby.
 
-
 
Děvčátko potáhlo z cigarety a vydechlo kouř přes tvář měsíce. „Tam jsme byli,“ řeklo do ticha. Bledě zářící luna k němu shlížela rozevřeným starým oknem, v němž nebylo sklo, nebyl v něm závěs, jen to děvčátko tu kouřilo cigaretu, kterou našlo hlouběji v domě. Či v tom, co z něj zbylo.
Z celého domu stály v pusté tmě už jen dvě stěny.
To okno bylo v jedné z nich.
„Pořád tam ještě je to lunární vozítko,“ pokračovalo děvčátko. Cigareta mu žhnula mezi prsty. Obrovitýma dětskýma očima sledovala malá kuřačka měsíc. „A americká vlajka. Asi už bude ale pěkně potrhaná.“
Kabát, který měla dívenka na sobě, nalezla v rozsekané skříni v podzemí. Mohlo to být další obytné patro. Nebo sklep. Stejně jako v přízemí domu, mohla teď stát v jeho třetím patře. Nebo ve dvanáctém. Patnáctém. Nemohla vědět, kolik tady kolem bylo městské sutiny. Pokud to kdy bylo město. Možná stál ten dům na samotě.
 
Chabý záblesk očí před ní na svahu.
 
Dívka se svezla pod okno.
Srdce se jí dralo hrdlem vzhůru. BUCH, BUCH, BUCH.
Tak jako pokaždé, když její tělo reagovalo na blížící se riziko. Reagovalo dřív, než její hlava. Reagovalo správně.
Pohlédla na dospělácký kabát, který měla na sobě. Mohla by v něm spát, ale ne utíkat.
Cigaretu strčila do úst a z kabátu se vysvlékla.
Pod ním byla nahá.
Žhavý konec cigarety jí spálil prsty. Sykla a odcvrnkla ji přes parapet ven.
Pak se dlaní praštila do čela.
Tělo fungovalo.
Mozek ne.
 
-
 
Na krátkou chvíli světlo zmizelo. Pak z ničeho nic opsalo krátký oblouk vzduchem a dopadlo na zem.
„Sežují,“ řekl tvor hlubokým hlasem, v němž byly znát známky únavy. „Sežujíse-í... doseá.“
Pokrčený a shrbený, pomalu oddechoval po tom krátkém běhu. Otáčel hlavu na jednu, tu na druhou stranu, koulel očima přes zmuchlanou pustotu pod záblesky hvězd. Každým krokem přitloukal Měsíc do země jeho stín.
Světlo před ním pohasínalo, dotek vůně řídnul.
„Saníčka?“ vyděsil se. Začenichal. Nic. „Saníčka do-í?“ Popoběhl vpřed. Nad světýlkem zel otvor ve stěně, nevěděl, co je za ním; nedával si pozor, věděl to, ale dotek vůně se vytrácel spolu se světlem.
 
-
 
Otvorem okna se dovnitř neslo skřehotání a mumlání. Hlas, na němž bylo nejděsivější, že mohl být kdysi lidský, utlumený látkou, nebo tělesnou deformací. Šourání holých končetin po chladné zemi, chrčení a suchý kašel.
Nahá dívenka, oči třeštící na ostrý rám noci nad svou hlavou, si uvnitř zakryla ústa rukama.
Dvě bytosti ve tmě a v pustinách, zbavené možnosti promluvit. Zbavené lidství.
 
-
 
Pařáta se mu třásla, jak zvedal nedopalek před oči. Jako klenot. Jako křehkost. 
Konec cigarety žhnul jako tisíc sluncí. A z nich, ach, ano, z nich obláček, který se ho dotýkal vůní.
Šeptal a bulvy očí se mu ohněm leskly v oranžovém příšeří. „Saníčka do-í… áhejí. Zedousán!“
Rozpukanými nehty druhé ruky si z úst stáhl část obvazu. Do měsíčné noci se zaleskly zuby. Uchopil do nich cigaretu, pak dlouhými, pobledlými prsty obou rukou zakryl místa kolem a nakrátko tak nahradil rty, které už dávno ani nepostrádal; a zhluboka vdechl dotek vůně.
Vydechl otvory nosu. Motance gázy nasály kouř. 
Přetáhl si obvazy z čela přes oči.
Vychutnal si dotek vůně ve tmě.
Nasál. A vydechl.
 
-
 
Nahé děvčátko pozorovalo tvora za oknem. 
Ve filtru cigarety muselo zůstat dost nikotinu na to, aby ho to uspokojilo.
Jinak si nedovedlo vysvětlit, proč by mu to dělalo takové potěšení. Kouřit filtr.
 
-
 
„Zedné sutná...“ zašeptal tvor, když se svezl na zem a poslední zbytek cigarety rozžvýkal. 
 
-
 
„Z druhé veselá,“ řeklo děvčátko.
 
 
 
--
 
Autor: Darek Šmíd
Twitter: @darek
Mail: darek.smid@gmail.com