Povídka na neděli: Svatý Onufrius

Slunce stálo ještě vysoko na obloze, když Daniel vycházel z hostince U koruny. Ve dveřích se na chvíli zastavil, protáhl se a loudavým krokem scházel ulicí dolů podél kostelní zdi. Když míjel lípy lemující hlavní náměstí, rozezněly se prostorem zvony ohlašující šestou hodinu. Daniel se ohlédl na věže kostela Nanebevzetí Panny Marie. Barokní monument svou hrdostí a masivností ostře kontrastoval s chátrajícím městečkem. V kdysi tak vzkvétajících Zlonicích jako by se zpomaloval čas. Postarší obyvatelé procházeli kolem polorozpadlých budov pivovaru, cukrovaru, koželužny a nikdo nikam nespěchal.
Ani Daniel před sebou neměl žádný cíl, a tak zabočil nazdařbůh podél kostela k zámku. Po levé straně se po chvíli objevil zanedbaný areál bývalého koupaliště, ke kterému se ještě před dvaceti lety sjížděli lidé z širokého okolí. Daniel směřoval k okraji městečka a v místě, kde cesta křižovala železniční trať, vystoupal po náspu a dál putoval po pražcích rozpálených celodenním žárem. Tu vůni miloval od dětství, od chvíle, kdy mu učaroval svět železnic a začal snít o nádražácké uniformě. Po pravé straně vystoupil obrys beřovického lesíka, jednoho z mála ostrůvků stromů v krajině nekonečných lánů.
Daniel se zastavil a snažil se zaostřit na tmavý předmět stojící uprostřed obilného pole. Oslněn sluncem, sklánějícím se k obzoru, rozeznal po chvíli obrysy postavy nehybně stojící v místech, kam zavítal už jen málokdo. Hlavou mu prolétla vzpomínka na babičku, která ho s sebou brávala na vojtěšku, a na chvíle s ní strávené u sochy osaměle stojící v poli. Žádná cesta k ní nevedla, a tak pomalu sestoupil do oceánu pšeničných klasů a vydal se směrem ke kamennému světci.
Svatý Onufrius stál na východním okraji Zlonic už bezmála tři staletí. Byl připomínkou mladého kněze z egyptských Théb, který odešel v době rozbřesku křesťanství dobrovolně do pouště, aby tam v naprosté askezi došel osvícení. Věčnými půsty sice fyzicky zdivočel a porostl srstí, ale po šedesáti letech dosáhl na korunu věčné blaženosti. O šest století později přinesli kult „Otce pouště“ do Evropy templáři.
Daniel se zahleděl do mizejících rysů světcovy tváře zarostlé plnovousem, který mu spadal společně s vlasy až pod pás. Sedl si zády k soše, opřel se o sokl a zadíval se k městečku ve směru světcova pohledu, až tam, kde obě kostelní věže protínaly obzor. Natáhl ruku a utrhl klas, přimhouřil oči a nechal podvečerní vánek unášet lehoučké úlomky pšenice.
Z hlubin paměti se ozval babiččin hlas vyprávějící zlonickou legendu o svatém Onufriovi. Kamenný světec prý nejen hledí k baroknímu kostelu, ale zároveň se k němu i přibližuje rychlostí rovnající se velikosti jedné špendlíkové hlavičky za rok. Až dosáhne prvního schodu zlonického kostela, nastane konec věků. Daniel se pousmál při myšlence na to, kolik špendlíkových hlaviček by se vešlo do bezmála dvoukilometrové vzdálenosti mezi sochou a kostelem. Pár milionů let. Ale ve Zlonicích se koneckonců s ničím nespěchá, proč by se tedy mělo kvaltovat s koncem světa, pomyslil si. Na chvíli si uvědomil bezbřehou nudu, která ho obklopovala a zatoužil po změně. Jakékoli změně, která by oživila řetězec jednotvárných dnů.
 
Když se Daniel vrátil večer domů, našel svoji ženu v polospánku před televizí. Svalil se s lahví piva vedle ní, odzíval půlku kriminálky a zalehl do peřin. Jeho poslední myšlenky před pádem do snů patřily kamennému světci.
Té noci Daniel putoval prostorem beze hvězd. Když už se zdálo, že temnota pohltila prostor i čas, objevil se v dálce záblesk světla. Jasně zářící objekt se přiblížil k Danielovi, který v něm rozpoznal obří stříbrný špendlík se žlutou hlavičkou. Sledoval špendlík putující prostorem, jak proletěl sluneční soustavou, zemskou atmosférou a dál padal volným pádem nad Evropou. Gigantická špendlíková hlavička letěla zlonickou nocí a dopadla mezi sochu svatého Onufria a kostelní schody tak, že přesně vyplnila prostor mezi oběma body. Ticho přerušil mocný hlas: „Jsem ten, jenž jsem, jsem čas v čase, jsem tam, kde i smrt může zemřít. Na konci cesty slunce znásobím…“ Jak světec domluvil, země se rozevřela, z průrvy vyšlehly plameny a prostorem zazněl zvuk polnice. Ten sílil, až se stal nesnesitelným a ustal až po té, co probuzený Daniel zamáčkl budík na nočním stolku.
 
Myšlenky na legendu ho neopustily ani v kladenské kanceláři úřadu práce, kde třetím rokem pracoval. Po návratu do Zlonic zamířil rovnou do hospody U koruny, kde už na něj čekali dva kamarádi. Výřečný Pavel vzrušeně komentoval bídný výkon SK Zlonice ve fotbalovém utkání s TJ Sokol Klobuky. Slávek, který toho moc nenamluvil, jen přikyvoval, odívaje svou mlčenlivost do cigaretového kouře.
„Nazdar, úřednickej, co nového na Kladně?“ zahlaholil Pavel.
Daniel jen mávl rukou, zasedl ke stolu a vysunul bradu směrem k hostinskému. Po chvíli před ním na stole přistál čepovaný ležák. Daniel několika slovy zhodnotil stav zlonického fotbalového mužstva a přislíbil kamarádům odvoz na mysliveckou sešlost příští týden.
Po chvíli si povzdychl: „Je tu nuda, zkurvená nuda.“
„A co bys chtěl, ohňostroj, nebo rovnou zemětřesení?“ ušklíbl se Pavel.
„Stačilo by krapet zčeřit hladinu rybníka, prostě přilejt trochu barvy do týhle šedi.“
„Nojo, naposledy tu bylo vzrůšo, když tu byli filmaři, a to už je pár let,“ komentoval Pavel fakt, že prostor před zlonickým kostelem si čas od času vyhlédl nějaký filmový štáb, který si usmyslel vykouzlit atmosféru osmnáctého století.
Daniel si v souvislosti s kostelem vzpomněl na svatého Onufria a převyprávěl kamarádům legendu.
„No jasně, hele, moje máti tomuhle blábolu fakt věří, a stejně tak všechny babky, co choděj v neděli na mši,“ potvrdil Pavel. „Akorát sem u tý sochy už léta nebyl. Kdysi sem chtěl vzdálenost mezi sochou a kostelem změřit a spočítat konec světa, ale pak sem se na to vykašlal.“
I Slávek znal místní legendu od svých rodičů. Byl to právě on, kdo v onen srpnový den přerušil chvíli ticha. Z oblaku cigaretového kouře se ozvalo:
„A co svatýmu v jeho cestě krapet pomoct…“
„Jak jako pomoct? “ nechápal Pavel.
„No mohli bysme ten pochod urychlit tím, že Onufria k těm schodům prostě dovezeme.“
„To bys chtěl jako vyndat sochu ze země a postavit ji před kostel?“
„Dovedete si představit, co by to bylo za poprask?“ vložil se do hovoru Daniel. „Lidi jdou ráno do kostela a u schodů je vítá Onufrius – posel apokalypsy na konci cesty.“
„No přál bych si vidět ty jejich ksichty, vo tom žádná“ zasnil se Pavel. „Sorry, jsem tu o něco dřív, račte to zabalit.“
Slávek zůstal jako vždy praktický: „Tak co, jdeme do toho? V neděli je mše…“
Trojice spiklenců spřádala své plány U koruny až do večerních hodin. Při rozchodu Pavel všem zdůraznil, jak důležitá je v tomto případě mlčenlivost.
 
Na druhý den se všichni sešli při obhlídce sochy. S uspokojením zjistili, že na všechno stačí ve třech se Slávkovou dodávkou, a sepsali si seznam nezbytných věcí. Ukázalo se, že svatý Onufrius je připevněn ke kamennému soklu železným trnem, na kterém je nasazen. Nebude tedy problém sochu opatrně vyjmout z podstavce, převézt ji ke kostelu a za pomoci několika kamenů ji stabilizovat na kostelních schodech.
„Hele, musíme bejt fakt vopatrný a dědulu zase v pořádku vrátit. Nerad bych měl voplejtačky s poldama nebo něco podobnýho,“ staral se Pavel.
„To zmáknem v klidu, vysteleme pro jistotu auto senem, a pojedeme krokem. Přes den se ho před kostelem nikdo neodváží dotknout, no a v noci ho zase odvezeme na místo.“
Daniel si byl jistý zdárným průběhem akce a ulehl s myšlenkami na to, jak asi budou zloničtí reagovat na světce před kostelem. Jeho spánek byl té noci klidný.
 
V sobotu večer bylo U koruny rušno. SK Zlonice porazil na domácí půdě rivala z nedalekých Velvar, a tak tradiční víkendová pitka nabrala na intenzitě. Daniel a jeho dva kamarádi se toho večera drželi nezvykle stranou hlavního proudu zábavy a většinu času trávili u kulečníku. Věděli, že nadcházející noc probdí, a přemíra alkoholu by mohla překazit hladký průběh akce. Krátce po třetí hodině hostinský s konečnou platností ukončil zábavu.
Trojice v čele s Pavlem zamířila k dodávce a za chvíli už přijížděla k soše. Nedělní mše sice začínala až v osm hodin, ale slunce vycházelo už chvíli před šestou, a to byla doba, kdy Onufrius měl podle plánu již stát na svém novém stanovišti. Auto zastavilo a temné siluety stanuly před sochou. Noc se sklonila a tiše rozevřela nad nesvatou trojicí náruč plnou hvězd. Dlouhou chvíli jen mlčky stáli, hlavy zakloněné. Někde v dálce dozníval opilcův žalozpěv. Čas plynul pomalu, a tak ještě usedli pod sochu a snažili se rozptýlit pochybnosti, které se tiše vkradly do jejich myslí.
„Jdeme na to!“ zavelel Daniel selhávajícím hlasem.
Bez jediného slova sejmuli sochu z podstavce a naložili ji do auta. Dodávka se nejnižší možnou rychlostí rozjela pšenicí směrem k polní cestě.
Zlonické náměstí Pod Lipami zelo strnulou prázdnotou letní noci. V autě ukrytém pod větvemi stromů poblíž kostela ale začalo být živo. Svatý Onufrius byl opatrně vynesen z dodávky a postaven těsně k prvnímu kostelnímu schodu. Ze tří stran byla socha ještě obložena připravenými kameny.
Daniel se ohlédl směrem k zámku, nad kterým se objevil nazlátlý pruh oblohy. Noc sklopila oči a s pobaveným úsměvem tiše opustila korunní sál.
V dodávce zavládla s příchodem svítání dobrá nálada. Trojice vytáhla termosky s kávou a Slávek začal kapesním nožem porcovat bábovku.
„Svatý Onufrius poprvé,“ zahlásil Pavel a zamířil malou digitální kameru na sochu.
Daniel se zasnil: „Nezdá se vám, že Onufrius ke kostelu prostě patří? Vypadá u těch schodů velkolepě, je to jako nějaká scéna z Bible.“
„Spíš se mi zdá, že támhle jde někdo s čoklem,“ odvětil Pavel. Všichni se zadívali směrem k radnici, od které přicházel postarší muž s vlčákem. Došel až k soše, i přes odpor, který kladl kňučící pes, a chvíli stál a nevěřícně kroutil hlavou.
O dvacet minut později se k soše opatrně přiblížila shrbená postava, ve které všichni poznali důchodkyni Pecoldovou. Bylo znát, že se bojí přijít k soše blíž. Celá vyděšená se několikrát pokřižovala a nebylo těžké odezřít otčenáš z rychle se pohybujících vybledlých rtů.
Důchodkyně záhy odcupitala přes náměstí ke kostelníkovu domu. Vytáhlý šedesátník s ostrými rysy a rozcuchanou čupřinou šedivých vlasů dorazil zanedlouho k soše. Chvíli nevěřícně zíral na Onufria, opatrně se ho dotkl a pro jistotu se několikrát pokřižoval. Znovu se ho dotkl, pokrčil rameny a rychlým krokem odešel k zlonické faře.
Zpráva o světci před kostelem se rychle rozkřikla a na náměstí se začaly shlukovat desítky lidí. Osádka dodávky se bavila královsky, začaly padat sázky o to, zda se zpráva o události dostane do tisku pouze regionálního, nebo celostátního. K soše mezitím dorazil farář a postupně i všichni účastníci nedělní mše. Střízlivé diskuse o lumpárně byly přehlušovány výkřiky o naplněném proroctví o konci věků. Když ke kostelu dorazilo auto se dvěma policisty, usoudil Daniel a spol., že nastal čas se vypařit.
 
Daniel opatrně otevřel domovní dveře, odložil brašnu s nářadím a stáhl ze sebe propocené tričko. Teprve teď pocítil náraz únavy z probdělé noci. Opatrně vykročil směrem k ložnici, podezíravé otázky bylo to poslední, co by teď chtěl slyšet. Markéta sladce oddechovala s dekou propletenou mezi koleny. Daniel se na ni zadíval a tiše se usmál.
Bylo krátce po osmé a horko v ložnici nasvědčovalo tomu, že parný den přichází nezvykle brzy. Daniel přistoupil k oknu, aby zatáhl závěsy. Zůstal však stát s rukou přitisknutou na sklo, pohled upřený na oblohu. Slunce stálo nad obzorem trojnásobné ve svém objemu…
k.h.