Písničkář Alasdair Bouch a jeho třetí album Third Time Lucky

Rozhovor s britským písničkářem, který žije v Praze už šest let a za tu dobu se do ní i zamiloval. 
 
Text by Karolína Babíčková

Zrovna ses vrátil ze svého turné po Německu. Jaké to bylo? Pociťuješ nějaký rozdíl mezi českým a německým publikem?
Samozřejmě rozdíly tam jsou. V Německu například rozumějí anglicky i na menších městech, což mi umožňuje představit moje písně možná ve větší hloubce.. Německé obecenstvo je také možná více nakloněno kupovat moje alba přímo na koncertech. Ale v Německu se vždycky ptají: „jsou na tom cédéčku zrovna ty písně, které teď hrajete?“ Oproti tomu Čechy jsou dobré místo pro hraní nových písní, české publikum je více pružnější a nakloněné k experimentování.

Před pár dny si vydal svoje třetí album Third Time Lucky. Tvoje první album First Person Singular bylo ve znamení čistého folku, druhé album Second Hand Lullaby naopak v popovém stylu…a jak je to s tímto? 
Tohle album je takové blues-rockové s vlivem old schoolového Rhythm n´ Blues. Trošku jakoby ve stylu Raye Charlese. Jsou tam hlavně písně, které sice hraji již dlouho sólo, ale jež jsem si chtěl zahrát za doprovodu jiných hudebníků v opravdu ženoucím se rytmu. První album bylo mým osobním prohlášením. Hodně mě ovlivnilo, že jsem vyrůstal na písničkářích, například na Simonovi a Garfunkelovi. Druhé bylo „letním“ albem, ovlivněné soulem, popem, trochu i rockem. A tohle třetí se zabývá nejenom tématy příjemnými, ale i třeba hříchem a ponurými tématy běžného života.. Samozřejmě že ta věčná hrozba témat lásky a bolení srdce mně asi nikdy neopustí. Aspoň do té doby až se usadím a založím rodinu. To asi pravděpodobně přestanu psát hudbu úplně.

Proč?
Totiž hodně mých kamarádů, poté co se oženilo, začalo psát špatnou muziku. Nechci dopadnout jako oni, tak to radši rovnou utnuJ

Píseň The Prophet -
O nebezpečí příliš velkému propadnutí hříchu.

Píseň Third Time Lucky –
O bezdomovectví, chudobě a životním období, kdy jste opravdu na štíru se štěstím a na dně svých sil. Inspiroval mně jeden víkend v Irsku, kdy jsem neměl, kde složit hlavu. Tak jsem spal na ulici, což byl jeden z mých nejbídnějších zážitků v životě. Pršelo a neměl jsem ani žádnou pokrývku či spacák. Byl jsem „nešťastný“ v této situaci až do morku kostí. A o dvacet let později jsem o tom napsal songJStejně jako tato píseň se jmenuje i celé album. A ten název je krásně ironický.. 

Teď trochu odbočíme. Posloucháš nějaké české muzikanty?
Ano, poslouchám třeba Nohavicu, kde se mi i dost daří porozumět textům. A líbí mi jeho styl hudby, ve smyslu sdílení vlastních osudů v písních. Je to o jakési „konverzaci“ mezi zpěvákem a jeho publikem, cítění interakce. A je krásné, když čím dál více lidí naslouchá skutečným emocím v písních, jako se to třeba povedlo komerčně úspěšnému (což není nic špatného, naopak je krásné, že se jako písničkář uživí tím, co ho baví) Tomáši Klusovi. Na druhou stranu ovšem neříkám, že nikdy neposlouchám nějakou odpočinkovou hudbu. Například dnes ráno jsem se probudil a poslouchal Justina Timberlakea a Sonic YouthJ

Někde jsem zaslechla, že ses v poslední době zapojil do konceptu tzv. house concerts..
Jedná se o privátní koncerty, které se odehrávají v něčím bytě či domě a dorazí tam přátelé a rodina. V poslední době se tento trend začíná v České republice dosti rozjíždět. Velký podíl na tom má skvělý hudebník Jan Řepka. Myslím, že myšlenka těchto koncertů je báječná, hlavně pro „middle class“ hudebníky, jako jsem já. Je tam možnost testovat nové písně, jak působí na publikum. Takže když mám zrovna volno, například na začátku týdne, kdy lidé na normální koncerty moc nechodí, tak hraju na těchto.

Více info o Alasdairovi:
www.reverbnation.com/alasdairbouch
www.facebook.com/alasdairbouch?fref=ts