view counter
Share |

Michal Horáček: Každý, který se probudí, je neocenitelný

foto Jan Trnka

Na Fakultě humanitních studií nedávno získal titul PhD a rozjíždí hudebně-poeticky-divadelní projekt Český kalendář. Ten každý letošní měsíc uvidíte ve Švandově divadle a v dubnu dostane i knižní podobu.
 
 
Právě jste dokončil studium na FHS...
Strávil jsem tam krásné chvíle, navíc jsem svůj obor studoval 17 let... takže sotva někdo může říct, že jsem nějaká rychlokvaška. Je mi skoro 60, ale přece se to nakonec podařilo.
 
A téma?
 
Disertační práci jsem psal na téma Radikální alternativa k životu v reálném socialismu, ale je to i o alternativních životních strategiích obecně. Prostřednictvím etnografického popisu prostředí hazardních hráčů si všímám toho, jak fyzicky neopustit danou zemi a přesto být svým způsobem někde jinde. Úplně to nejde, vposledku je to existence symbioticko-opoziční povahy, nicméně určitou šanci nabízí.
 
Měl jsem štěstí, že jsem dostal vemi zajímavé a kvalitní oponenty, jeden historik dokonce přijel až z Florencie. Celou práci přečetli do posledního písmenka a udělali k ní dlouhé komentáře. Řada z podnětů je tak zajímavých, že na tom budu ještě pracovat. Do letošního podzimu, kdy práce vyjde knižně. A to v Nakladatelství Lidové noviny, s dobovými dokumentárními fotografiemi Pavla Diase a taky se slovníkem hráčského argotu. Z hlediska antropologických prací je práce zvláštní svou metodologií. Nebudu ji popisovat, nicméně právě metodologie je důvodem, proč uvažujeme i o překladu do angličtiny.
 
 
Současně pracujete i na projektu Český kalendář, oč jde?
Několik let se věnuji villonské baladě, formálně jednomu z nejnáročnějších poetických žánrů. Nejméně rok mi trvalo, než jsem s tím vůbec mohl začít pracovat. Pak se básně konečně začaly rodit, a já je dával na web s výzvou všem, kteří se na to cítí, aby je zhudebňovali. O tři roky později překročily ty kompozice počet tisíc...To je ta úžasná vlastnost a svoboda internetu: člověk, který si přečte mou báseň a zhudební ji, už nepotřebuje žádné vydavatelství, stačí mi poslat nahrávku a když se mi skladba líbí, bude to na albu a zpívat bude třeba Vojta Dyk. Dostali tak přiležitost úplně neznámí lidé, kteří jsou třeba z vesniček, nikdy nikde nevystupovali, nic nevydali. Odpadly ovšem i výmluvy autorů na to, že neznaj ty správný lidi, nemají šanci, a tak dál.
 
Hudebních verzí jedné balady tedy může být mnoho. Jakou zhudebňovali oslovení nejčastěji?
Byla to balada s názvem Milovaná. Tam jich přišlo přes čtyřicet. Ale na albu může být jen jedna z nich...
 
Jaké to pro vás bylo, mít k dispozici skladby v tolika podobách?
Pokaždé, když mi přišla nová MP3, jsem věnoval tichou modlitbu tomu, aby se povedla. Říkal jsem si, kéž se mi to líbí, kéž mě to rozesměje nebo dojme, kéž to prostě se mnou něco dělá. Samozřejmě to tak věštinou nebylo. Ale když to přijde, je to pocit k nezaplacení. Třeba Petr Linhrat, kterého jsem vůbec neznal, ačkoli už skládá, textuje a zpívá už asi třicet let. To je výtečný autor. Na albu budou nejméně dvě jeho věci.
Třeba u Hapky tak nějak čekáte, teda alespoň já, že jeho písnička bude dobrá, ale když je to od někoho neznámého... Tím víc mám z takové skladby radost, hned tomu člověku píšu. Třeba Hynek Koloničný je montér v Těšíně, manželka je listonoška a sotva ráno odjede, on běží skládat, protože ona nesnáší, když skládá., takže jediná chvíle, kdy tvoří, je ta, když manželka pracuje. Poslal jsem za nim dokumentaristku Hanku Třeštíkovou, protože tohle stojí za zvěčnění. Ostatně, poslal mi 22 skladeb, které jsem nepřijal - a pak přišla ta třiadvacátá, a byla skvělá. I Hynek bude nakonec mít na albu víc věcí.
Pak je tady jeden Francouz, který se sem přistěhoval, naučil se tak nějak česky a nejednou skládá balady, které jsou obtížné i pro Čechy. Taky kluk z kladenského divadla, vysokoškolská studentka, zkrátka různí lidé. Ale jsou tam i profesionálnové, Katerína Koščová, která má na svůj věk se zhudebňováním poezie velké zkušenosti, Lucia Šoralová, Lenka Nová a Petr Hapka.
 
 
Slyšela jsem i o příběhu pána z Hranic na Moravě...
 
Je to pan Wendel Dreiseitl, má malé studio, kde zvučí to, co mu kdo zadá. Udělal taky hymnu pro házenkářský tým.
Od něj jsem do Českého kalendáře vybral dvě skladby z osmi, které poslal. Jedna se jmenuje Brankář, toho zpívá Jiří Zonyga, a druhá Maturitní ples, ten zpívá Viktor Dyk.
 
A pak je tu pan Fojta, kterej hraje se souborem Hradišťan, ale třeba i po kostelích, takovým obrozeneckým způsobem. Je to klasicky vzdělaný člověk, který se věnuje tomu, aby se zpívalo na malých městech, a to je krásný. Udělal Pražské Jezulátko a krásnou věc Nepolykejte andělíčky.
Skupina kolem projektu už je početná a myslím, že zvláštním způsobem by to mohlo v práci na písničkách posunout dál i mě.
 
 
Co se o sobě člověk doví, o své tvorbě, když někdo cizí zpívá jeho text? Přemýšlíte o ní pak víc?
Především si znovu potvrdí, že v případě uměleckého díla jsou i jiné výklady, než byl ten autorův. Pak o tom samozřejmě víc přemýšlí a něco z toho si snad vezme i nad ten bílý papír, na kterém se má narodit další text.
 
Ostatně, jiný pohled na věc, ve své tvorbě poprvé, jsem právě u Českého kalendáře chtěl mít i během jeho vzniku. Proto jsem se obrátil na profesionální editorku. Jmenovitě na bohemistku a literární kritičku Danielu Iwashitu. Poukázala na spoustu věcí, které by mě jinak nenapadly. A hlavně: jakkoli ktitický může být autor vůči sám sobě, jiný člověk bývá zpravidla ještě kritičtější. Daniela Iwashita mi do sbírky, která má vyjít knižně, vzala jen ty věci, o kterých byla přesvědčena - to znamená hlavně to, že jich tam docela dost nepustila. Mimochodem - knihu doprovodí svou esejí o baladách a vztahu uměleckých tvůrců k tématu kalendáře v české tradici. Vyjít by měla kolem 20. dubna v Nakladatelství Lidové noviny, doprovodí ji fotografie Jindřicha Štreita.
 
Pracujete i na dalších věcech?
Ano, nedávno vyšlo album Tante cose da veder', kde instrumentalista Ondřej Brzobohatý udělal sedm verzí téhle písně pro různé lidi – pro každého interpreta tak, aby mu sedla. Nejdůležitější ovšem je, že Český kalendář dostává i svou jevištní podobu. Pro Švandovo divadlo jej připravil režisér Dodo Gombár. Diváci je mohou navštívit každou třetí neděli v měsíci, a jeho zvláštností je to, že v každém tom měsíci má úplně jinou podobu. Takže Český kalendář - Leden, který se odehrál 22. ledna, byl premiérou a zároveň derniérou. V ČK-Únor budou jiné písně, jiné básně, jiný host, jiné jevištní situace.
V každém představení budou čtyři základní interpreti: dvě ženy, Lucia Šoralová alternovaná Lenkou Novou a Petra Hřebíčková, a dva muži – Ondřej Ruml a František Segrado, vždy bude i jiný host. V lednu to byla slovenská skladatelka Katarína Koščová. Přijde Vojta Dyk, Lenka Dusilová, Szidi Tobias a další.
 
Jaký máte pocit z lednové premiéry?
Od tak proměnlivého a nevyzkoušeného tvaru je obtížné něco očekávat, ale myslím, že je dobré prezentovat Český kalendář před živým publikem. Dostat nové, nečekané impulsy, které člověk od stolu nevymyslí.
 
Bude z toho nějaký virtuální Kalendář?
Budeme to průběžně obrazově zaznamenávat, takže z toho pak můžeme udělat DVD. A dokument, co natáčí Hanka Třeštíková. O příběhu těch skladatelů. To by mělo být finále.
 
 
Na vašem webu jsem našla zmínku, že bylo setkání pana Sorose s některými Čechy a vy jste byl mezi nimi, jaké to bylo, oč šlo?
Soros tady má, stejně jako v mnoha zemích, nadaci. On objíždí svět a chce slyšet, co si lidé myslí o společnosti, korupci a tak... Proč tam pozvali zrovna mě, to ovšem nevím.
 
 
Co vy a Facebook?
Už mám profil, teď jsem se tomu trochu věnoval. Zdá se mi to jako dobré médium, je to aktuální. A je dobré, že se tam člověk nesetká s těma strašnýma vulgaritama, které píší lidé na různé chaty, pod články, jako ta lůza, která seděla za francouzské revoluce na pařížském náměstí a ječela - usekněte jim hlavy... Na Facebooku, pod vlastním jménem, je to už trochu něco jiného. Navíc si člověk může vybrat ty své virtuální přátele. Já se vždycky podívám, jaké má ten člověk zájmy, jaké má vzdělání a tak.
 
Zakladetel Facebooku se přel s někým, kdo má jinou síť, kde je možné zaregistrovat se pod přezdívkou, o tom, zda je lepší být na internetu pod vlastním jménem...
Já dávám přednost tomu, když vím, s kým mluvím. Když se mi někdo představí, chci slyšet, že se jmenuje Jana Kománková a ne Dědeček Hříbeček.
 
Koukala jsem, že vám přibývají přátelé, že i vy si třeba žádáte o přidání do přátelství a oni z toho měli radost a zároveň pochybovali, jestli jste to vůbec vy.
Ano, když mi někdo něco komentoval, kouknul jsem se na jeho profil a když tam třeba měl mojí knížku jako oblíbenou, zažádal jsem si o přidání do přátel. Ale to jsem dělal jen krátce po založení profilu, aby se to nějak rozjelo.
 
 
Máte další plány, o kterých jste ještě nemluvil?
S villonskými baladami je práce na celý rok. Kromě cyklu Český kalendář, jehož hudební ztvárnění bych chtěl vydat v říjnu na dvojalbu, je tu ještě projekt s Lucií Šoralovou, která velice zajímavě zhudebnila i balady, které do Českého kalendáře nepatří. I ty už natáčíme a v listopadu bychom chtěli vydat jako naši společnou autorskou desku. Bude se to jmenovat Yes, You Can.
 
 
Je ještě něco, co byste chtěl zmínit?
Rád bych vaším prostřednictvím chtěl oslovit lidi, kteří o možnosti zhudebňovat balady Českého kalendáře dosud nevědí. A říct jim: jestliže vás inspirují, zkuste to. Nahrajte a nazpívejte svou představu a pošlete mi to v empétrojce na kudykam.net, moc rád si to poslechnu. Kdo ví, kolik tady ještě dříme talentu... každý, který se probudí, je neocenitelný.
 
foto Jan Trnka - www.jantrnka.cz
 


jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.