Michael Třeštík: Partner je to nejdůležitější

Když jsme nedávno psali o existenci webového bazaru eAntik.cz, který vede Michael Třeštík, čtenáři se ihned ozývali, že by si rádi přečetli rozhovor i o jeho dalších aktivitách. Takovým prosbám rádi vyhovíme - s renesančními lidmi Třeštíkova formátu je radost debatovat. 

Máte dvě děti, které jsou úspěšné. Jak vnímáte jejich kariéry a podílíte se nějak na jejich pracovních / uměleckých aktivitách?
Syn i dcera začali dobře a to mi dělá radost, jsou aktivní, nebojí se riskovat neúspěch. Práci obou zpovzdálí pozoruju, hodně mě zajímá, ale nijak se na ní nepodílím. 

TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ V ŽIVOTĚ

S manželkou jste spolu desítky let – jaký byl vlastně příběh vašeho vztahu? Co byste poradil mladým lidem, kteří spolu začínají být a také by chtěli, aby jim vztah vydržel tak dlouho?
Náš konkrétní příběh není podstatný, myslím, že důležitý je princip. Partner je snad nejdůležitější věc v životě, nesmí se podcenit jeho hledání a výběr. 

Člověk si musí být vědom, že jde do tuhého a musí být přichystán toho potenciálního partnera rozpoznat. To jsme my s Helenkou naštěstí oba byli. Vzájemná tolerance překoná leccos, ale základní věci by měly být sladěny: životní tempo, názor na role muže a ženy v manželství, vztah k volnému času, penězům, k roli práce v životě, politické zaměření a podobně. I tak potom zbyde ještě spousta oblastí, ve kterých je nutné se jeden druhému přizpůsobovat. Ovšem podmínkou toho všeho je, toho druhého vůbec potkat. To chce mít kliku.

SIGNÁL PRO OČI

Mimo jiných aktivit píšete beletrii. Máte nějaké psací rituály – do čeho píšete a co přitom prožíváte?
V předpočítačové době jsem měl rituál v tom, že jsem psal zásadně mikrotužkou na tenký kancelářský papír, tam škrtal a opravoval a pak to přepisoval na stroji. Dneska píšu do wordu a rituál je jen v tom, že zatímco všechno ostatní píšu v Times New Roman, beletrii zásadně v Arialu. Arial je pro mne takový signál pro oči, že si mám dávat pozor, co píšu, že mám být měkčí, přesnější, stručnější. 

Působil jste jako výtvarný kritik, psáváte ještě recenze?

Recenze už nepíšu, ale o výtvarném umění jako takovém píšu naopak hodně. Na recenzích mi vadila nutnost hodnocení. Kritizovat špatné umění nemá smysl, to se stejně nikdy nezlepší a nemá smysl se na ně ani dívat, ale kritizovat umění, které chtělo být dobré, ale nepovedlo se, to je strašně těžké.

Já za tím vidím tu práci, úsilí, ten dobrý záměr, a je mi zatěžko autora odstřelit jen za to, že mu to nevyšlo. Na kritika jsem prostě moc empatický.

GUTENBERG VS. POČÍTAČ

Podílel jste se na chodu řady časopisů, ať už jako vydavatel, nebo jako autor. Co jste si z toho období odnesl a co soudíte o dnešním stavu médií?
Byla to přirozeně zajímavá zkušenost. Třeba časopis Kmen jsme ještě připravovali pro horkou sazbu, to je z dnešního pohledu blíž Gutenbergovi než nám. Když dneska odesílám texty mailem, mám z toho pokaždé znovu radost.

Moc nevím, co to je „stav médií“. Před dvaceti lety byly obavy, že slušná média zaniknou, že zbude jen bulvár, že všechno bude plné reklamy. Jenže toho, co považuju za „slušná média“, je dneska tolik, že to nestačím ani číst ani poslouchat ani pozorovat. Dívat se na televizní seriály nebo číst Blesk mě nikdo nenutí, takže pro mne je stav médií dobrý. 

Provozujete eAntik.cz – je to spíše záliba, nebo může takový podnik prosperovat?
eAntik je dost rozsáhlá a dost sofistikovaná firma, která má největší internetovou specializovanou nabídku starožitností v republice a současně kamenný krám. Spotřebuje dost práce a úsilí a funguje osmým rokem. To nemůže nikdo dělat jen ze záliby.

Kdyby eAntik neprosperoval, znamenalo by to, že jsme ho buď špatně vymysleli, nebo že to špatně děláme. 

Fotografie věcí, které lidé přes eAntik prodávají, jsou občas řekněme trošku humorné, jak to vnímáte?
Nevím, co vám připadalo humorné, laikům někdy připadají humorné i velmi vzácné věci. Je ale pravda, že humoru někdy máme víc než dost, týká se to ale hlavně popisků věcí, které do internetové nabídky lidé posílají. Někdy je nám to až líto opravovat, jak roztomilé nesmysly jsou lidé schopni napsat. 

JAK SI UŽÍT OBRAZ NA ZDI

Sbíráte umění. Kolik vám bylo, když jste si koupil první obraz, a který to byl? Máte ho ještě?
První obrazy jsem začal kupovat asi tak v sedmadvaceti letech, byly to nejdřív jen grafiky, ale oleje na sebe nenechaly dlouho čekat. Něco málo z toho prvního sběratelského období možná ještě někde mám, ale už ne na zdi. Když se člověk uměním hodně zabývá, tak se taky hodně vyvíjejí jeho zájmy a nemůže se na stejné obrazy koukat celý život. To by si moc neužil.

Když jste byl ve škole, zajímal jste se už o výtvarno, maloval jste, nebo jste byl spíše na pragmatičtější obory, matematiku a podobně?
Studoval jsem architekturu. To je obor, při kterém děláte talentové zkoušky, kreslíte třeba gypsové modely, ale potom vás šest let dusí matikou, fyzikou a jinými exaktními obory. Mezi tím dál kreslíte a sochaříte.

Každý, kdo studiem architektury na technice projede, musí být tak trochu pod obojí, jinak by se utrápil. Modelování jsem měl rád, v kreslení jsem byl průměr, matika mi šla dobře. Výtvarné umění mě ale zajímalo jako diváka vždycky. Asi od patnácti let jsem chodil sám na výstavy a hlídal si, co bych měl vidět.

Jaké jsou vaše plány pro nejbližší měsíce?
Kromě trvalé práce v eAntiku a pár výletů po galeriích to bude dost monotónní. Jsem teď totiž už asi rok zase zabořený do psaní knihy, která mi ještě nejméně rok dva zabere. Překvapivě bude o výtvarném umění.