Manhattan toho dne koukal do nebe...

Bylo sobotní ráno začátkem září. Víkendy nemají jen lidi, zdá se, ale i města. Jako svébytné organismy. Manhattan bývá za jejich čerstvé fáze tišší, minoritní část obsedantních turistů jeho brzkou siestu většinou nemůže narušit, ovšem ten den si vzal dovolenou i od nich. Ulice byli téměř prázdné, těch pár lidí na ulici vypadalo se svými ranními kelímky kafe v ruce a úsměvy, od kterých si nemohli pomoct, jako součást bratrstva, „co ví“.

Vzduch byl měkký, Manhattan kontemploval, Manhattan koukal do nebe. A všechno s ním. Kdyby hodiny setrvačností netikaly a jejich ručičky pedanticky neběžely, bylo by bezčasí. Snažila jsem se zachytit ticho pod jeho věčným šuměním, pod jeho dechem a v tom mi přišla zpráva. „Dneska je venku tak hezky, nedáme kafe?“ Tak to není jen můj dojem, říkám si a usmívá se o trochu víc. Něco se děje, není to o mně.

Sedám si do Madison Square parku a chvíli jen koukám. I Flatiron dostala evidentně padla, skoro nepózuje.  

Přisedá si ke mně starší černoch, dělá v technickém zázemí JFK. Prý nějak nemohl zůstat doma. Bydlí za rohem, ale chtělo se mu ven. Něco je ve vzduchu, povídá, a já už vím, že je, ale pytlíkové mimikry placačky rumu v jeho ruce prozrazovaly, že jeho vzduch byl přeci jenom ještě trochu voňavější.    

Den se přesunul do odpoledne a já s ním na Union Square. Uvítala mě tam pažitka v květináčích naskládaná u stánku farmářských trhů a s ní i vzpomínka na Česko. Před mým příjezdem domů mi ji vždycky kupuje mamina, abych si ji mohla dát na chleba, který už sice nejím, to je pro ni ale zcela nepodstatná maličkost. „Krajíček chleba si přece dát můžeš, já jsem tu pažitku koupila speciálně kvůli tobě.“ Třikrát se zhluboka nadechnout.

Teď se ale musím jen usmívat. Zástupy mezi stánky houstnou, za nimi už je ale zase ten neobvyklý klid. Stolky se šachovnicemi jsou jako obvykle obsypané zájmem spojenými hráči a tiché zápolení má stejně jako všechno kolem lenivou náladu. Takhle si představuju, že vypadá mír. Lehké ševelení života spojené neviditelným úsměvem, probleskujícím na povrch v různých podobách napříč formami.

Od rána se ale Manhattan začal přeci jenom trochu vrtět a ta jeho rozvernost začala probublávat do událostí. O kousek níž na mě toho dne čekal večer woody-allenovského stylu. Naše povedená skupinka se sešla v Kafaně, jediné srbské restauraci, jediném malém Srbsku na Manhattanu. Ocitla jsem se na Balkáně v East Village s neuroticky-obsedantním finančníkem Tonym, ještě neurotičtější psycholožkou Susan, jejím manželem, smutným srbským klaunem Ivanem, a českým buddhistou s enormní zálibou v saké, profesorem biomechaniky a trenérem krasobruslení v jednom s poameričtělým jménem Lee. Do toho já a mé tajné přání, abych nikoho moc nezajímala a mohla v klidu pozorovat tuhle americkou sebranku. Tato mise nebyla zcela úspěšná, nicméně mezičasy a můj přirozeně otrávený výraz jisté plody přinesly.

Tony, já a Lee jsme dorazili společně. Šlachovitý, vytáhlý Tony s dětsky modrýma očima v autě pusu nezavřel a jeho natahovací pružinka uvádějící do pochodu sled nekonečných asociací s nutkavostí vyslovených nahlas se jevila perpetuum-mobilní. Varování přicházející od Leeho, že Tony se moc nemusí se Susan, protože dle jeho názoru ona moc mluví a nikoho nepustí ke slovu, mi připadala po jeho půlhodinovém pseudo dialogu, sestávajícím z nikoliv od podstaty řečnických otázek, jako zcela nemístná a absurdní.

Chybně. Statná, udržovaná psycholožka Susan, kterou podezřívám ze škodolibého konverzačního sadismu, snesla smršť svých slov na Tonyho hlavu, na kterého, chudáka, zbylo místo v rohu, odkud neměl úniku, a Tony se stával menším a ještě menším, až z něj nezbylo nic než jen ty dětské oči prozrazující bezmoc se strachem, že pokud se pokusí z nepříznivého klima vymanit, bude po zásluze potrestán.

Paralelně s tím srbský právník Ivan s očima nesoucíma všechen smutek světa, svítícíma nad jeho vypointovanými historkami, pootvíral svou pod pokličkou schovanou duši buddhistovi Leemu a jeho pro tento večer věrné kamarádce rakiji nepráví páchané na srbském civilním obyvatelstvu.

Pod tímto nepřípustným závanem seriózního proudu do jak se sluší a patří vyhřáté smalltalkové konverzace se Susan s ušima jako netopýr otřepala zimou a mocnou konverzační zbraní s kulkou zvanou počasí sestřelila Ivanovu pokličku rezolutně zpátky na její místo, až se z toho Ivan málem rozplakal. A já s ním. Psychologové jsou krutí. A právníci z přesvědčení nedokonalí herci. Ivan napočítal s očima plnýma lesku a pohrdání do deseti a vynesl na světlo z povolené škatulky další brilantní historku.

Leeho zima neotřepala. Ani nemohla. Po poctivé ochutnávce všech dostupných druhů rakijí zapíjených pivem Jelenem už s očima dokořán spal. Tony zápasil se spořádáním druhé klobásy, Ivan se vrtal v dezertu, Susan si objednala další baklavu, já jsem odrážela její smalltalkové útoky, celá Kafana bzučela, Woodyho Allena muselo svrbět dlaň, Manhattan se bavil. Toho večera šel spát s pocitem nad poměry kvalitně stráveného dne.

O pár tisíc kilometrů a šest hodin časového pásma dál však pálilo peklo. Kamaráda srazil toho dne z motorky mistr, co měl při sobotě tak naspěch, že nějaká ostrá zatáčka nemohla jeho jízdu zpomalit. Na několik dlouhých okamžiků zlomků vteřiny se zastavil čas. A po ráně přišlo ticho. Na krátký okamžik i na věčnost se stal svět o jednoho člověka chudší. O mladého člověka, který jel na sraz křesťanské mládeže.

Dozvěděla jsem se to v neděli ráno. Venku vypadalo všechno stejně jako předešlého dne, ale den stejný nebyl. Manhattan si pro mě ten den nedával padla. Něco hořkého bylo ve vzduchu. Krutá realita pomíjivého života.